K severnímu pólu se vydali balonem. Jejich těla i nevyvolaný film našli až po 33 letech lovci mrožů

Kvitøya, česky Bílý ostrov, leží na samém východním okraji Špicberk a skoro celý rok ho obklopuje široký pás ledu a hustá mlha. Lodě se mu vyhýbaly, protože se k němu nedalo připlout. Léto 1930 bylo ale výjimečně teplé, moře kolem ostrova zůstalo skoro bez ledu a norská loď Bratvaag, která lovila tuleně a mrože, toho 6. srpna využila. Dva lovci, Olav Salen a Karl Tusvik, šli na ostrově hledat pitnou vodu a uviděli, jak ze sněhu trčí kus kovu. Pod ním ležel napůl zasypaný člun plný věcí a v něm lodní hák s vyrytým nápisem „Andréeho polární výprava, 1896“. O dva roky dřív plul na kře nedaleko odtud František Běhounek, první Čech nad severním pólem, po ztroskotání vzducholodi Italia. Teď se ze sněhu vynořila odpověď na otázku, kterou si Švédsko kladlo třiatřicet let.

Salomon August Andrée byl inženýr stockholmského patentového úřadu a první švédský balonový letec. V roce 1893 si koupil vlastní balon Svea a podnikl s ním devět letů. Vítr ho pravidelně odnášel nad Baltské moře, koš tahal po vlnách a narážel s ním do skalisek, jednou ho to přeneslo až do Finska. Při nejdelším letu viděl Andrée maják a slyšel příboj, a přesto byl přesvědčený, že letí nad pevninou a dole se lesknou jezera. Vymyslel přitom vlastní způsob řízení. Z koše měla viset dlouhá lana, která se táhnou po zemi a balon zpomalí, a pak se s ním mělo dát plachtami zatáčet. Tvrdil, že dokáže uhnout o sedmadvacet stupňů od směru větru. Dnešní balonáři mají jasno, že to nemohlo fungovat.

Švédsko tehdy v polárních výpravách zaostávalo za sousedním Norskem, které mělo slavného Fridtjofa Nansena. Když Andrée v roce 1895 vystoupil v Královské akademii věd s plánem doletět balonem přes severní pól až na Aljašku nebo do Ruska, publikum nadchl. Vysvětlil, že v arktickém létě svítí půlnoční slunce, takže se dá letět bez přestávky, a že sníh z balonu sfoukne vítr. Rozpočet 130 800 korun, dnes zhruba milion dolarů, schválili vědci bez námitek. Nejvíc přispěli král Oskar II. a Alfred Nobel, zakladatel Nobelových cen. Protože by vodík od ohně vybuchl, měli vařit na vařiči zavěšeném osm metrů pod košem, zapalovaném na dálku. Jestli hoří, poznali podle šikmého zrcátka.

Balon ušila pařížská dílna Henriho Lachambra z trojité vrstvy lakovaného hedvábí. Měl dvacet metrů v průměru a jmenoval se Örnen, tedy Orel. První pokus v létě 1896 na ostrově Danskøya ale skončil ostudou. Celé léto foukal vítr od severu, přímo proti směru letu, a výprava musela vodík vypustit a jet domů. Ve stejné době se přitom do Norska triumfálně vracel Nansen ze tříleté výpravy na lodi Fram.

Meteorolog výpravy Nils Ekholm přitom celé léto měřil, kolik plynu z balonu uniká. Nejvíc ho prý ztrácel asi osmi miliony dírek po stehování, které nedokázal ucpat žádný lak. Podle jeho výpočtů by balon ve vzduchu vydržel nejvýš sedmnáct dní, ne třicet, se kterými Andrée počítal. Na lodi domů se Ekholm od inženýra plynárny dozvěděl, proč mu některá měření nesedí. Andrée nechával balon potají dopouštět vodíkem a jeho měření tím zkresloval. Ekholm odmítl v další výpravě pokračovat.

Místo něj vzal Andrée sedmadvacetiletého Knuta Frænkela, inženýra ze severu Švédska a nadšeného horala. Třetím mužem zůstal čtyřiadvacetiletý Nils Strindberg, nadaný fyzik a fotograf, vzdálený příbuzný spisovatele Augusta Strindberga. Na podzim 1896 se zasnoubil s vychovatelkou a klavíristkou Annou Charlierovou. Seznámili se v jedné stockholmské rodině, kde on doučoval a ona dávala hodiny klavíru, a spojila je hudba, on hrál na housle.

Jedenáctého července 1897 konečně zafoukal na Danskøyi jihozápadní vítr. „Máme to zkusit, nebo ne?“ zeptal se Andrée svých druhů. Strindberg odpověděl, že by to zkusit měli, a Frænkel po chvíli souhlasil. Andrée pak oznámil pomocníkům: „Moji druhové trvají na startu, a protože nemám žádný plně platný důvod proti, souhlasím, i když s jistou neochotou.“ Strindberg poprosil jednoho z mužů, ať pozdraví jeho snoubenku, a Anně později napsal: „Ptám se sám sebe, jestli se mi v tu chvíli na tváři nezachvěla slza.“

Pomocníci rozebrali stěnu dřevěného hangáru a na Andréeho povel odsekli poslední lana. Balon se zvedl, ale hned nad vodou ho vlečná lana stáhla tak nízko, že se koš namočil do moře. Lana se přitom odmotávala a během pár minut jich výprava ztratila 530 kilogramů a dalších 210 kilogramů písku vyhodili muži přes palubu, aby se koš dostal z vody. Z jejich „řiditelné“ vzducholodi se stal obyčejný balon napospas větru. Lehčí balon navíc vystoupal výš, než měl, a vodík z něj unikal ještě rychleji.

Do světa přitom šly jen dobré zprávy. První bóje s dopisem, kterou Andrée vyhodil pár hodin po startu, hlásila: „Naše cesta zatím probíhá dobře. Počasí nádherné. Nálada výborná.“ Z poštovních holubů, které měli s sebou, se zachoval jediný. Sedl si na stěžeň norského parníku a námořníci ho zastřelili. Ve vzkazu z 13. července stálo, že je na palubě všechno v pořádku. O nehodě při startu se žádná ze zpráv nezmínila.

Ve skutečnosti se balon trápil od první chvíle. Mrholení ho nasáklo vodou, na hedvábí namrzal led a koš opakovaně narážel o kry. Muži vyhazovali všechno, co šlo, a nikdo z nich ani na chvíli nezamhouřil oči. Pod košem proplaval lední medvěd. Andrée si přesto do deníku zapsal větu, ze které je cítit pýcha i předtucha. „Není to málo zvláštní vznášet se tady nad Polárním mořem a být prvními, kdo tu letěli balonem. Budou nás mít za blázny, nebo nás budou následovat? Myslíme, že dokážeme čelit smrti, když jsme udělali, co jsme udělali,“ napsal.

Čtrnáctého července, po pětašedesáti hodinách, balon definitivně dosedl na led. Přistání bylo měkké, nikdo se nezranil a nerozbily se ani Strindbergovy kamery. Jednou z nich pak vyfotil Andréeho a Frænkela, jak stojí u ležícího balonu. K pólu jim přitom zbývalo pořád ještě přes sedm set kilometrů.

Týden zůstali na místě přistání a balili. Strindberg tu nafotil víc snímků než kdykoli později, mimo jiné dvanáct políček, ze kterých se dá složit panorama celého tábora. Rozhodovali se mezi dvěma skladišti zásob, která pro ně byla připravená pro případ nouze. Podle nepřesných map vybrali to vzdálenější, na Zemi Františka Josefa, souostroví pojmenovaném po rakouském císaři. Balon vezl spoustu jídla, a také šampaňské, portské a pivo od sponzorů. Každé saně vážily přes dvě stě kilogramů, praskaly a muže vyčerpávaly. Po týdnu nechali třetinu zásob na ledu a snědli, co se do nich vešlo.

Neměli kožešiny, jen vlněné oblečení a nepromokavé pláštěnky. Ledové hřebeny byly vysoké jako dvoupatrový dům a přes některé lezli po čtyřech. Pětadvacátého července se pod Strindbergem probořil led a málem se utopil. Druzí dva ho vytáhli, vyždímali a převlékli do suchých pumpek. Nejhorší ale bylo zjištění ze 3. srpna, kdy Strindberg změřil polohu podle Měsíce. Led je unášel na opačnou stranu skoro stejně rychle, jak šli. Otočili tedy na jihozápad k ostrovům severně od Špicberk. Občas se ale na kře šlo dobře a Andrée pak nešetřil nadšením.

„Ráj! Velké rovné kry s tůňkami sladké vody a tu a tam něžný mladý lední medvěd!“ zapsal si jednou. Živili se tuleni a hlavně ledními medvědy, Andrée pro budoucí výpravy pečlivě hodnotil chuť jednotlivých kusů a Strindberg vymýšlel recepty, mimo jiné palačinky z medvědí krve, ovesných vloček a másla. Anně psal dopisy těsnopisem a o nejhorším mlčel. Psal jí, že mu nevadí, když bude trpět, jen když se nakonec vrátí domů.

Čtvrtého září měl Strindberg pětadvacáté narozeniny. Andrée ho ráno vzbudil a dal mu dopisy od snoubenky a rodiny, které tajně vezl celou cestu s sebou. „Byla to skutečná radost vidět, jak měl radost,“ zapsal si do deníku. Týž den spadl Strindberg i se saněmi do vody a zničil většinu cukru a sucharů. Andrée přesto poznamenal, že jim to sváteční náladu nezkazilo.

Dvanáctého září to vzdali a rozhodli se přezimovat na velké kře, která je rychle unášela k jihu. Postavili si na ní dům ze sněhu a vody, který navrhl Strindberg. Za pár dní zahlédli na obzoru zasněženou pevninu. Byl to Bílý ostrov, jenže jeho pobřeží tvořily strmé ledové útesy, na které se nedalo vylézt, a tak zůstali na kře. Druhého října se ale kra o pobřeží Bílého ostrova rozlomila přímo pod jejich chatou. Během několika dnů přestěhovali zásoby na ostrov a Andrée si zapsal, že nálada zůstává dobrá a že s takovými druhy se dá zvládnout cokoli. Strindbergův deník končí sedmého října slovem „stěhování“. Andrée psal ještě o den déle. „Je to krásné moci tu spát na pevné zemi, oproti plovoucímu ledu, kde jsme pořád slyšeli praskání, skřípání a hluk,“ stojí v jeho posledním čitelném zápisu.

Pak bylo třiatřicet let ticho. Noviny po celém světě otiskovaly zprávy o „bloudícím balonu“, jasnovidci viděli trosečníky na Sibiři a misionář z Kanady tvrdil, že je zabili Eskymáci. Nic z toho se nepotvrdilo. V roce 1926 přeletěl pól Roald Amundsen ve vzducholodi Norge, se kterou na Špicberkách spolupracoval i Běhounek. O dva roky později letěl Běhounek nad pólem sám na palubě Italie, ztroskotal a týdny čekal na kře na záchranu. Ve stejné výpravě zahynul na ledu švédský meteorolog Finn Malmgren, jehož jméno dnes visí na stejné pamětní desce stockholmského gymnázia jako jméno Nilse Strindberga.

Kapitán Bratvaagu Peder Eliassen nechal po nálezu háku lov přerušit a svolal na břeh i vědce, kteří byli na palubě. Kousek od člunu našli kostru opřenou o skálu, napůl zamrzlou v ledu, se zbraní opodál. Horní polovinu těla ohlodali medvědi, monogram na bundě ale nenechal nikoho na pochybách, že jde o Andréeho. U něj ležel jeho deník zabalený do svetru a sena. O kus dál ve skalní štěrbině, přikrytý kameny, ležel Strindberg, na prstu stále prsten.

Muži z Bratvaagu postavili na kopci mohylu a nechali v ní láhev se vzkazem, že tu norská výprava našla ostatky švédské Andréeho výpravy. Pak se vrátili k lovu, protože si nemysleli, že by šlo o velkou novinu. Když se o několik týdnů později přiblížili k Norsku a zapnuli vysílačku, ozývaly se z ní naléhavé výzvy, ať okamžitě připlují do přístavu. V Tromsø na ně 2. září čekal dav novinářů z celé Evropy a mezi nimi i Strindbergův bratr a Andréeho synovec.

Zpráva vyvolala v Norsku a Švédsku senzaci a novináři si najali malou loď Isbjørn, aby Bratvaag předběhli. Nepovedlo se jim to, a tak zamířili rovnou na Bílý ostrov. Tam 5. září, když roztál další kus sněhu, našli Frænkela, Andréeho chybějící lebku a plechovou krabici se Strindbergovými filmy. Film značky Kodak byl třiatřicet let po záruce a ležel celou dobu ve vodě a ledu. Docent John Hertzberg z technické vysoké školy ve Stockholmu, kde Strindberg dřív pracoval, ho přesto zkusil vyvolat. Ze 240 políček zachránil 93. Místo leteckých snímků severního pólu se na nich objevili tři muži na ledu, saně, ulovený medvěd a balon ležící na kře.

Pátého října 1930 nesli rakve středem Stockholmu za účasti desetitisíců lidí a se smuteční řečí krále Gustava V. Historik Sverker Sörlin to přirovnal k národnímu smutku po potopení trajektu Estonia v roce 1994. Těla pak zpopelnili, a to bez pitvy. Tím definitivně zmizela šance zjistit, na co tři muži zemřeli, přestože měli na ostrově zbraně, náboje i jídlo. Lékař Ernst Tryde v roce 1952 tvrdil, že je zabila trichinelóza z nedovařeného medvědího masa.

Švédská lékařka Bea Uusmová z Karolinska institutu, která se výpravou zabývá dvacet let, ale našla na Strindbergových spodkách stopy, které podle ní zanechal medvěd. Frænkel podle ní zemřel ve stanu bez bot a rukavic a Andrée, který zůstal na ostrově sám, možná sáhl po morfiu. Švédský historik Rolf Kjellström to shrnul jinak: „Potomstvo se divilo, že zemřeli na Bílém ostrově obklopení jídlem. Spíš je s podivem, že našli sílu žít tak dlouho.“

Anna Charlierová učila dál na klavír. V roce 1910 se vdala za Angličana Gilberta Hawtreyho, odjela s ním do Ameriky a později se usadili v anglickém Torquay. Když v roce 1930 našli těla, byla shodou okolností ve Švédsku. Na pohřeb nezůstala, ale poslala věnec s věnováním „Nilsovi od Anny“. Nilsův bratr Tore jí pak poslal dopisy, které jí Nils psal na ledu. Na krku měl Nils až do konce medailonek s pramenem jejích vlasů. Když ji v roce 1947 navštívila Nilsova neteř Ulla, odvezla si smutný dojem. „Její muž se všemi možnými způsoby snažil pomoct své ženě zapomenout. Ale bylo to marné. Anna nedokázala zapomenout,“ vyprávěla.

Anna zemřela v roce 1949 a v závěti měla zvláštní přání. Její tělo pohřbili v Torquay, kde vedle ní později spočinul i manžel. Srdce ale nechala vyjmout a zpopelnit zvlášť. Popel uložili do malé stříbrné krabičky a Nilsovi bratři ji 4. září 1949, v den, kdy by se Nils dožil sedmasedmdesáti let, uložili do hrobu výpravy na Severním hřbitově ve Stockholmu. Bílý ostrov je přitom nepřístupný dodnes. Když se tam v létě 2024 vydala Uusmová s archeology a psy vycvičenými na hledání kostí, kvůli ledu a ledním medvědům se na břeh nedostala.

Zdroje:

https://www.grennamuseum.se/en/the-andree-expedition/

https://svalbardmuseum.no/en/the-andre-expedition

https://polarhistorie.no/ekspedisjoner/andrees-luftballongekspedisjon/

https://polarhistorie.no/ekspedisjoner/bratvaag-ekspedisjonen-andree-funnet/

https://polarhistorie.no/personer/nils-strindberg/

https://www.newyorker.com/magazine/2010/04/19/the-ice-balloon

https://www.nationalgeographic.com/premium/article/balloonists-disappear-north-pole-photographs

https://soa.ub.gu.se/polarportalen/sa-andree-och-hans-polarfard-med-luftballong-1896-1897

https://blogs.canterbury.ac.uk/library/the-music-of-the-spheres-anna-nils-and-their-new-worlds/

https://www.svt.se/nyheter/lokalt/smaland/polarexpedition-nadde-inte-fram-isbjornar-satte-stopp