Komunisté podporovali Vietnam. Ve Spolaně ale za valuty vyráběli surovinu pro americký Agent Orange

Na podzim roku 2001 vstoupili do dvou opuštěných budov v areálu neratovické chemičky muži ve skafandrech. Měli odebrat vzorky a zjistit, co se s halami dá dělat. Uvnitř bylo všechno tak, jak to tam v roce 1968 zůstalo: reaktory, potrubí, zbytky surovin, odhozené šanony a pracovní deníky. Část střechy se mezitím propadla a ve zdech se objevily praskliny. Koncentrace dioxinů uvnitř patřily k nejvyšším, jaké kdy kde na světě naměřili. Vojenská lékařská akademie v Hradci Králové do budov při jednom pokusu umístila klece s králíky, kteří tam jen dýchali vzduch. První z nich uhynuli sedmý den. O třicet let dřív v těch halách pracovali lidé, a to, co vyráběli, padalo z amerických letadel na vietnamskou džungli.

Neratovice leží na Labi asi pětadvacet kilometrů severně od Prahy a znárodněná Spolana byla v šedesátých letech jedním ze tří výrobců zemědělské chemie v Československu. Od roku 1965 v ní běžel provoz, který měl vypadat jako vzorný zlepšovák. Při výrobě insekticidu lindanu vznikal neužitečný odpad a chemici z něj nově vyráběli trichlorfenol. Z toho pak butylester kyseliny 2,4,5-trichlorfenoxyoctové, zkráceně 2,4,5-T. Byla to účinná látka herbicidu Arboricid, kterým lesníci a zemědělci ničili náletové křoviny a výmladky z pařezů.

Nikdo netušil, že při reakci vzniká ještě něco dalšího. Teplota i tlak v reaktorech byly nastavené právě tak, jak to vyhovovalo vzniku látky zvané 2,3,7,8-tetrachlordibenzo-p-dioxin, zkráceně TCDD. Hydroxid sodný, který se při výrobě používal, se navíc šetrně „recykloval“, takže se v něm dioxin hromadil. Vzduchotechnika ho pak roznesla do všech koutů tří budov. Výroba se vedla jako poloprovoz, technologie se pořád měnila a na směně se střídali čtyři až pět lidí.

Dioxin je bezbarvý, nerozpouští se ve vodě a ukládá se v tuku. Z lidské krve mizí s poločasem kolem deseti let a v přírodě vydrží ještě déle. Biolog Jindřich Petrlík ze sdružení Arnika to vysvětluje příměrem, že by problém způsobila i jediná kostka cukru dioxinu rozpuštěná v jezeře o objemu kubického kilometru. „TCDD je pravděpodobně jednou z nejtoxičtějších látek, kterou až dosud člověk vyrobil,“ řekla později lékařka, která neratovické dělníky léčila. V šedesátých letech ho ale v Neratovicích nikdo neměřil, protože o jeho vzniku nikdo nevěděl.

V prvním roce onemocnělo jen pár lidí. Hromadně začali chodit k lékaři v letech 1967 a 1968. Onemocněli dělníci, technici i inženýr, někteří z nich přitom v provozu pracovali jen dva týdny. Celkem jich bylo kolem osmdesáti a pětapadesát z nich skončilo na Klinice nemocí z povolání v Praze. Podle lékařky to byla zhruba čtvrtina až pětina všech, kdo v provozu kdy pracovali. Spolana později tvrdila, že těch osmdesát byli prostě všichni, kdo s výrobou přišli do styku. Bylo jim v průměru kolem pětatřiceti let, nejmladšímu jednadvacet. „Byli mezi nimi mládenci na prahu dospělosti, muži středního i vyzrálého věku,“ vzpomínala lékařka Jana Vejlupková, která je v Praze léčila a sledovala desítky let.

Nejviditelnější byla nemoc, které lékaři říkají chlorakné. Na kůži naskakovaly cysty a černé tečky, které hnisaly, nejvíc na obličeji, trupu a pohlavních orgánech. „Mnohé projevy byly tak těžké a rozsáhlé, že změnily zevnějšek nemocného k nepoznání,“ popsala Vejlupková. Dioxin ale ničil i vnitřní orgány. Některým ztmavla kůže kvůli poruše jater, jiní měli poškozené nervy a stěžovali si na únavu a slabost v nohou. Lékaři u nich zjistili i změny v činnosti mozku.

Medicína tehdy nevěděla, co vlastně léčí. „Protože jsme neznali mechanismus dějů, které TCDD v organismu způsobil, nebylo možné zavést kauzální léčbu. Léčili jsme jen příznaky,“ vysvětlovala Vejlupková. K nemoci se přidal strach. Lékařka mluvila o zohyzdění, nejistotě z budoucnosti a strachu ze smrti. Když jeden z mužů na následky otravy zemřel, obavy ostatních se znásobily. Prokazatelně na otravu zemřeli tři a jeden z nemocných skončil v psychiatrické léčebně, kde zemřel.

Prvních pár let se mnohým zdraví zhoršovalo po obyčejné chřipce, stresu nebo větší námaze, někdy i bez zjevné příčiny. Asi po pěti letech se stav u většiny ustálil a kůže se často zahojila. Dioxin ale z těla nezmizel. Některým se pod kůží tvořily tukové boule, které se musely operovat, a lékaři u nich roky nacházeli vysoký cholesterol. Když v roce 1996, třicet let po otravě, změřili krev třinácti z nich, měli v ní pořád mnohonásobně víc TCDD než běžní lidé. Nejvyšší hladiny měli ti, kterým se chlorakné nikdy úplně nezahojilo.

V roce 1968 vedení Spolany výrobu ze dne na den zastavilo a budovy zamklo. Herbicid Arboricid se pak vyráběl dál až do konce sedmdesátých let, jen už z dovezené účinné látky. Teprve později chemici přišli na to, že všechno má na svědomí dioxin, a že jím jsou nasáklé i omítky, nábytek a vnitřní vybavení hal. Uvnitř zůstaly zbytky surovin a polotovarů, které pak skončily v šesti stech dvousetlitrových sudech. Co s budovami, nikdo nevěděl. První koncepce, jak je vyčistit, začaly vznikat až v osmdesátých letech.

Nemocným uznali nemoc z povolání. Odškodnění bylo ale tak symbolické, že někteří z nich museli ve Spolaně dál pracovat, protože s poškozeným zdravím jinde práci nesehnali. V Neratovicích to nikoho moc nepřekvapilo. „Nenajde se tu snad rodina, v níž by někdo ve Spolaně nepracoval,“ napsal později lékař Miroslav Šuta, který kauzu sledoval pro Greenpeace.

Jana Vejlupková své pacienty zvala na prohlídky ještě desítky let a v roce 1981 o nich napsala odborný článek do amerického časopisu Archives of Environmental Health. Režim jí zakázal uvést, kde k otravě došlo, a ona to respektovala. Ohlas byl celosvětový a o text si napsalo přes sto lékařů z různých zemí. Doma se ale Vejlupková stala černou ovcí, která prý poškozuje „dobré jméno socialistického Československa v zahraničí“. Sama přitom vedení Spolany hájila. „V té době o možné přítomnosti vysoce toxického TCDD nevěděl ani krajský hygienik, ani chemici závodu a ani my lékaři,“ řekla.

Veřejnost se o tom, co dokáže dioxin, dozvěděla až v červenci 1976. V italském městečku Seveso u Milána tehdy v chemičce, která vyráběla postřiky na plevel, selhal reaktor a do vzduchu unikly asi dva kilogramy TCDD. Ptáci padali z nebe, dětem naskakovaly na tvářích puchýře podobné popáleninám a zasaženo bylo kolem sedmatřiceti tisíc lidí. Evropa po Sevesu zpřísnila pravidla pro chemické provozy a nová směrnice dostala jméno po tom městečku. Neratovice měly svou dioxinovou katastrofu o deset let dřív, jen se o ní doma nemluvilo.

Agent Orange byl americký defoliant, tedy postřik, po kterém opadá listí. Šlo o směs dvou herbicidů v poměru jedna ku jedné a jedním z nich byla právě látka 2,4,5-T. V letech 1962 až 1971 ho americká armáda rozprašovala z letadel a vrtulníků nad jižním Vietnamem, aby se partyzáni neměli kde schovat. Celkem tam shodila asi sedmdesát tisíc tun defoliantů a odlistila přes tři miliony hektarů lesa, plochu odpovídající zhruba dvěma pětinám Česka. Vietnamská vláda uvádí až tři miliony nemocných a ve Vietnamu se dodnes rodí postižené děti. Americká vláda tato čísla zpochybňuje. Z letecké základny Bien Hoa startovala letadla s Agent Orange. Lidé, kteří tam žijí, mají v krvi i desítky let po válce asi stokrát víc dioxinu než obyvatelé Hanoje.

Socialistické Československo přitom Severní Vietnam oficiálně podporovalo a veřejnost tu proti americké válce protestovala. Spolana ale prodávala svůj butylester přes státní podnik zahraničního obchodu za valuty a ten se přes prostředníky na Západě dostal na americké letecké základny ve Vietnamu. Tam se z něj míchal Agent Orange. Jen málokdo tehdy tušil, že jed, kterým se postřikoval Vietnam, se částečně vyrábí v Československu.

V roce 1996 o tom napsala studentka Petra Stypová článek s názvem Český Agent Orange. Spolana na něj o několik let později reagovala e-mailem. Celý se nese v duchu „my za nic nemůžeme“, obsahuje ale jednu pozoruhodnou větu: „Shodou okolností americká armáda použila k přípravě Agent Orange butylester kyseliny 2,4,5-trichlorfenoxyoctové vyrobený ve Spolaně.“ Podle podniku se to stalo bez jeho vědomí a vyšlo to najevo až po válce. Spojování Neratovic s Agent Orange podle Spolany „poškozuje dobré jméno naší společnosti v očích veřejnosti“.

Po revoluci se o dioxinové haly začala zajímat veřejnost. V roce 1998 jednu ze tří budov částečně rozebrali a její nejhůř zamořenou část zalili do betonového sarkofágu z tisíce kubíků betonu. Stál šestašedesát milionů korun a autorka článku o českém Agent Orange mu předem přezdívala betonový náhrobek. Dvě zbylé budovy dál chátraly.

V roce 2001 získala organizace Greenpeace utajovanou studii, podle které dioxiny ve vzduchu kolem hal překračovaly limit platný v sousedním Německu až třítisíckrát. V podzemní vodě pod areálem byly jiné jedovaté látky až v 4200krát vyšších koncentracích, než povolují normy. Klinika nemocí z povolání tehdy změřila krev čtyřem bývalým dělníkům. Měli v ní jedenáctkrát víc dioxinů než ostatní muži stejného věku a nejjedovatějšího TCDD dokonce pětatřicetkrát víc. Ze zhruba osmdesáti otrávených tehdy žilo asi patnáct až dvacet. Mluvčí Spolany novinářům řekl, že žádné akutní nebezpečí nehrozí. Teprve pod tlakem Greenpeace podnik zakryl chybějící okna a propadlou střechu jedné z hal, kudy mohl prach s dioxinem léta volně vylétat ven. Nové měření pak ukázalo, že dioxinů v okolí budov ubylo téměř třistakrát.

Greenpeace upozorňovalo, že obě budovy stojí v záplavovém území. Spolana v březnu 2002 postavila kolem jedné z nich zeď, která měla vydržet stoletou vodu. V srpnu 2002 ale přišla povodeň, jaká se v Čechách nepamatovala, a voda zídku přelila o desítky centimetrů. Z chemičky unikl chlor a v Neratovicích vyhlásili chemický poplach třetího stupně. Voda odnesla do Labe množství chemikálií i několik obřích ocelových kontejnerů. Protože Labe teče do Německa, přiletěl se na Spolanu osobně podívat i německý ministr životního prostředí Jürgen Trittin.

Český ministr Libor Ambrozek přeletěl zatopený areál vrtulníkem se zástupci chemičky. Aktivisty s sebou vzít odmítl. Na tiskové konferenci pak tvrdil, že dioxinové budovy zaplavené nejsou a že je obletěli třikrát dokola. Greenpeace si ale najalo vlastní vrtulník a fotografie ukázaly, že haly stojí ve vodě. Snímky později vyhrály ocenění v soutěži Czech Press Photo. Ve vejcích a kachním mase z vedlejší obce Libiš pak naměřili až patnáctkrát víc dioxinů, než povoluje limit Evropské unie. Veterinární správa proto místním zakázala jíst potraviny z vlastních chovů. Spolana namítala, že dioxiny vznikají i při jízdě autem a pálení listí.

Sanace začala v roce 2005 a stála skoro tři miliardy korun. Zakázku dostala bez výběrového řízení firma SITA Bohemia, která měla licenci na americkou technologii chemického rozkladu dioxinů. Podle Greenpeace přitom existovaly i jiné vyzkoušené metody a náměstkyně ministra, která trvala na jejich porovnání, dostala výpověď. Trestní oznámení ekologů policie odložila. Šlo o největší projekt svého druhu na světě. Zamořenou budovu obalili pláštěm, aby prach neunikl ven, a pracovalo se v ní v mírném podtlaku. Dělníci v ochranných oblecích nejdřív vysáli prach a vynesli starý nábytek. Pak otloukli omítky a budovu rozebrali cihlu po cihle, včetně základů do hloubky dvou a půl metru. Dohromady prošlo zpracováním přes třicet tisíc tun materiálu. V roce 2008 byly obě budovy pryč, čtyřicet let po zastavení výroby.

Profesorka Daniela Pelclová z pražské Kliniky pracovního lékařství sleduje poslední žijící pacienty dodnes a její klinika posuzuje i jejich nároky na odškodnění. „Mám vždycky radost, když naši pacienti dostanou odškodnění. Často kolem toho jsou dlouhé soudní pře, řekla bych, že zbytečné,“ říká. Když v roce 2004 viděla v televizi ukrajinského prezidentského kandidáta Viktora Juščenka se zohyzděným obličejem, poznala to okamžitě. „Říkala jsem manželovi, že to bude dioxin, protože vypadal jako ti naši pacienti. A taky se to později prokázalo,“ vzpomíná. Juščenkovi tehdy naměřili v krevním séru 108 000 pikogramů TCDD na gram tuku. Bývalí neratovičtí dělníci jich měli ještě po více než třiceti letech kolem 350 a Vietnamci z postřikovaných oblastí kolem devadesáti.

Zdroje:

https://arnika.org/novinky/cesky-agent-orange

https://arnika.org/novinky/spolana-neratovice-reaguje-na-clanek-cesky-agent-orange

https://archiv.greenpeace.cz/agentorange/index.htm

https://genderaveda.cz/rozhovory/daniela-pelclova/

https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/7469493/

https://www.greenpeace.org/czech/clanek/14997/50-let-greenpeace-jak-se-psal-pribeh-plny-jedu-v-neratovicke-spolane/

https://strednicechy.rozhlas.cz/v-neratovicke-spolane-skoncila-hlavni-etapa-likvidace-dioxinu-7267589

https://www.dekonta.cz/cs/reference/reseni-nasledku-herbicidudioxinu-ve-vietnamu/