Článek
„Co to proboha je?“ Tohle si tehdy pomyslel Richard Neal, softwarový odborník z Charlotte v Severní Karolíně, když na internetu narazil na zvláštní inzerát. Americká vláda v online aukci prodávala vyřazený majetek. Mezi starými džípy, kancelářským nábytkem a vojenským vybavením se tam objevilo něco, co vypadalo jako vrtná plošina. Rezavá ocelová krabice na čtyřech nohách, trčící z oceánu. A pod tím popisek: majáková věž pobřežní stráže, Frying Pan Shoals, 32 mil od pobřeží.
Richard Neal přihodil. A vyhrál! V srpnu 2010 se stal majitelem majáku uprostřed Atlantského oceánu za 85 tisíc dolarů. Byl jediným dražitelem. A věž do té doby nikdy na vlastní oči neviděl. „Je to o něco dražší než Corvette, mnohem levnější než jiné možnosti, ale rozhodně je to zábavná věc,“ smál se později v rozhovoru pro televizi.
Jeho žena prý nadšená nebyla. Když poprvé uviděla, v jakém stavu věž je, položila jedinou otázku: „Jak to zvládneme?“ A Richard měl odpověď, kterou opakoval ještě po letech: „My to nezvládneme. Bude tu parta lidí, kteří pomůžou.“
Měl pravdu. Z rezavé věže se během pár let stal jeden z nejpodivuhodnějších hotelů na světě. Penzion se snídaní, kam se nedá dojet autem, nedá se k němu dojít pěšky a dokonce ani normálně vystoupit z lodi. A kde se vám může stát, že z okna pokoje uvidíte pod sebou proplouvat žraloka.
Jak se z vojenského majáku stal hotel pro dobrodruhy?
Mělčiny Frying Pan Shoals, česky by se dalo říct Pánvové mělčiny, dostaly jméno podle svého tvaru – při pohledu na mapu prý připomínají obří pánev s dlouhou rukojetí. Rozhodně ale nejde o nic roztomilého. Mělčiny se táhnou desítky kilometrů od mysu Cape Fear do Atlantiku. Je to jedno z nejzrádnějších míst u východního pobřeží Spojených států. Písečné dno tu pod hladinou vystupuje tak vysoko, že na něm v minulosti ztroskotala celá řada lodí. Ne náhodou si pobřeží Severní Karolíny vysloužilo přezdívku „hřbitov Atlantiku“. A tak už od roku 1854 hlídaly mělčiny takzvané majákové lodě – plovoucí majáky ukotvené na moři, které v noci svítily a varovaly kapitány.
Jenže život na majákové lodi byl peklo. Námořníci na nich trávili týdny na rozbouřeném moři, loď se kymácela ze strany na stranu a při bouřích hrozilo, že ji vlny utrhnou z kotvy. Mimochodem, poslední majáková loď z mělčin Frying Pan se dochovala dodnes. Loď LV-115, která tu hlídala od třicátých let až do roku 1964, kotví v New Yorku u mola 66 na řece Hudson. Pod hladinou strávila nějaký čas jako vrak, byla vyzdvižena, opravena a dnes slouží jako oblíbená atrakce s barem, kam chodí Newyorčané na pivo s výhledem na Manhattan. Kdo ví, kolik z nich tuší, že pijí na palubě lodi, která kdysi zachraňovala námořníky u Severní Karolíny.
Když majákové lodě dosloužily, pobřežní stráž přišla s novým řešením. Inspirovala se ropnými plošinami v Mexickém zálivu a postavila takzvanou Texas Tower – texaskou věž.
Stavba začala v roce 1964. Čtyři ocelové nohy o průměru přes metr zarazili stavitelé do mořského dna do hloubky asi 90 metrů a vyplnili je betonem. Na ně usadili obytnou plošinu ve výšce zhruba 24 metrů nad hladinou a nad ni věž s majákem. Celá stavba se tyčí do výšky přes 40 metrů. Nahoře je dokonce přistávací plocha pro vrtulníky. Maják se rozsvítil v roce 1966 a sloužil celých čtyřicet let. V roce 1979 ho zautomatizovali a posádka odjela. A v roce 2004 ho pobřežní stráž definitivně vyřadila – lodě už měly GPS a maják přestal být potřeba.
Věž chátrala. Vláda se ji pokusila prodat, ale v roce 2009 obchod za 515 tisíc dolarů padl. A pak přišla aukce, ve které ji za zlomek ceny získal Richard Neal.
Když na věž poprvé vstoupil, čekalo ho překvapení. Uvnitř se zastavil čas. „Vstoupil jsem do roku 1960. Vonělo to jako rok 1960, v dobrém slova smyslu, jako holičství nebo něco takového,“ vzpomínal. Správci majáku tu nechali spoustu věcí, jako by měli každou chvíli přijít zpátky. „Věci v různých místnostech tam pořád byly a byly tam 20 let,“ popisoval Neal.
Stav věže byl ale tristní. Rez, oprýskaná barva, padající stropní desky, uvolněné plošiny. Mořská sůl a vítr dokážou ocel rozežrat neuvěřitelně rychle. Statika ale vydržela. A tak se Neal pustil do práce. Nebyl na to sám – přijeli dobrovolníci. Svářeči, elektrikáři, malíři, lidé, kteří chtěli zažít něco neobyčejného. Výměnou za práci dostali jídlo, nocleh a zážitek na celý život.
Dva roky trvalo, než mohl v roce 2012 přivítat první platící hosty. Frying Pan Tower přitom není jen tak nějaká stará plošina. Podle National Geographic patří k posledním třem dochovaným texaským majákovým věžím na celém východním pobřeží USA. Ostatní podobné stavby už dávno skončily v šrotu nebo je pohltilo moře. A co je na Frying Pan Tower čekalo?
Osm ložnic, každá pojmenovaná po jednom z majáků Severní Karolíny. Dvě koupelny s teplou vodou. Kuchyně z nerezové oceli, ve které si hosté vaří sami, ze zásob ve spíži nebo z toho, co si sami chytí. Elektřina ze solárních panelů a záložní generátor. Žádný pokojový servis, žádná recepce, žádný bazén. Jen vy, oceán a obloha.
A pak samozřejmě cesta. Na věž se dá dostat vrtulníkem, let trvá asi dvacet minut a přistává se přímo na střeše. Většina hostů ale připlouvá lodí. Plavba z pevniny trvá kolem dvou hodin a kapitáni charterových lodí za ni účtují stovky dolarů. A pak přijde ten nejadrenalinovější moment celého pobytu. Loď se zhoupne pod plošinou a vás vytáhnou nahoru do výšky čtyřiadvaceti metrů – v postroji, na laně, na speciálním navijáku. Pod vámi se houpe loď, kolem burácí vlny a vy visíte ve vzduchu nad oceánem.
Bojíte se? Richard Neal vás uklidní po svém. „Nikoho jsem neupustil – zatím,“ říkával s humorem novinářům z National Geographic. Jeden z hostů, Dirk Swart popsal ten pocit přesně: „Vidíte tu věc uprostřed oceánu a myslíte si, že se tam nikdy nedostanu. A pak se tam dostanete, a jste v pohodě.“
A co se dá na věži dělat? Skoro všechno! Hosté rybaří přímo z plošiny, potápějí se a šnorchlují mezi ocelovými nohami, kde se drží hejna ryb, barakudy i píseční žraloci. Pořádají se tu střelby na hliněné holuby, a dokonce se tu dá odpalovat golfové míčky z přistávací plochy pro vrtulníky – rovnou do oceánu. A večer? Houpací sítě, západ slunce nad Atlantikem a obloha plná hvězd, jakou na pevnině neuvidíte, protože tu není žádné světelné znečištění.
Je ale potřeba říct na rovinu, že tohle není dovolená pro každého. Kdo trpí mořskou nemocí, závratěmi nebo strachem z výšek, ten si nejspíš neužije ani plavbu, ani jízdu na laně. Kdo potřebuje klimatizovaný pokoj, wifi bez výpadků a večeři pod nos, bude zklamaný. Počasí na moři se navíc může změnit během pár hodin a z plánovaného víkendu se klidně může stát delší pobyt – nebo naopak zrušená cesta. Kdo ale hledá opravdové dobrodružství, těžko najde něco lepšího.
V roce 2014 stál víkend na věži 500 dolarů na osobu. Za ubytování, jídlo ze spíže a zážitek, který se nedá koupit nikde jinde.
Věž ale není jen hotelem pro dobrodruhy. Pro rybáře na moři je i záchranou. A pak přišel rok 2014 a hurikán Arthur. Normální člověk by se v takové situaci co nejrychleji stáhl na pevninu. I Neal s rodinou plánoval před hurikánem odletět. Vrtulník však kvůli silnému větru nepřiletěl, a tak bouři přečkali na věži. Vítr dosahoval přes 160 kilometrů za hodinu, vlny se valily pod plošinou a celá věž se chvěla. „Je to hora vody,“ popisoval Neal. Jedno okno nápor nevydrželo. „Všichni jsme se sešli a přes otvor jsme dali velký kus oceli,“ vyprávěl.
Ze středu hurikánu dokonce volal do živého vysílání CNN a celé řádění bouře natáčel na kameru GoPro. Jak to snášel? „Je to krásné,“ odpověděl klidně. A i v bouřlivém počasí na moři prý zažil chvíle neskutečné krásy. „Obloha se zbarví do úžasné tyrkysové barvy,“ popisoval.
V roce 2016 přišla do Nealova života těžká rána. Ve svých 56 letech přišel o práci v softwarové firmě. Upadl do deprese. A tehdy se rozhodl odjet na věž – úplně sám. „Byl jsem v depresi. Tak jsem vzal kladivo a pustil se do práce,“ vyprávěl. Půl roku žil sám uprostřed Atlantiku, zásoby mu vozili rybáři a on opravoval, natíral a instaloval novou techniku. „Jen jsem zíral na hvězdy, mluvil s oceánem a dával si hlavu do pořádku,“ popisoval ty měsíce. Věž, kterou zachraňoval, nakonec zachránila jeho.
Údržba ocelového kolosu uprostřed oceánu ale stojí obrovské peníze. A tak Neal v roce 2018 věž nabídl v aukci. Ozvali se zájemci z celého světa – včetně kupce ze zahraničí, který nabízel sedmimístnou částku, a dalšího, který chtěl z věže udělat soukromé luxusní sídlo. Jenže Neal aukci nakonec ukončil.
Místo prodeje jednomu boháčovi rozdělil vlastnictví mezi skupinu lidí, kteří sdíleli jeho nadšení. Věž byla rozdělena na 32 podílů a zájemci, kteří složili zálohu 5000 dolarů, dostali přednostní právo je koupit. Jeden majitel by podle něj na údržbu prostě nestačil. Od roku 2019 věž spravovala nezisková organizace FPTower Inc., v jejímž čele Neal stál jako výkonný ředitel. Na věž začali jezdit vědci, studenti a výzkumníci z univerzit i vládních institucí.
Jenže… Příběh má nečekané pokračování. V červenci 2026 nezisková organizace převedla svůj podíl na věži na soukromého kupce. Kdo to je, se veřejnost nedozvěděla – obchod chrání smlouva o mlčenlivosti. Richard Neal od 1. července 2026 ztratil na věž veškerý přístup.
Co bude s věží dál, nikdo neví. Zda nový majitel otevře dveře hostům a dobrodruhům, nebo z ní udělá přesně ten soukromý ostrov, kterému se Neal tak dlouho bránil, ukáže až čas.
Zdroje:
https://www.nationalgeographic.com/travel/article/frying-pan-tower-north-carolina-lighthouse
https://www.wfae.org/local-news/2018-09-12/welcome-to-charlotte-mans-refuge-32-miles-out-to-sea
https://www.wmbfnews.com/story/25881762/frying-pan-lighthouse-a-unique-bed-and-breakfast-for-the-true-adventurer/
https://www.wilmingtonbiz.com/hospitality/2018/05/03/frying_pan_tower_now_adventurous_bed_and_breakfast_up_for_auction/17427
https://www.wilmingtonbiz.com/hospitality/2018/05/15/owner_ends_auction_for_frying_pan_tower/17498/1000
https://www.cntraveler.com/story/why-the-frying-pan-tower-is-the-most-dangerous-hotel-in-the-world
https://www.wect.com/2026/07/09/historic-frying-pan-shoals-light-tower-sold-private-owner/
https://fptower.org/history/
https://fptower.org/fptower-inc-expands-mission-following-ownership-transition-of-frying-pan-shoals-light-tower/
https://fpsls.com/history
