Článek
V pátek 26. března 1943, pouhé dva dny po dvaadvacátých narozeninách, byla Marie Kudeříková ve věznici v tehdejším Breslau, dnešní Vratislavi, sťata. Několik měsíců předtím už věděla, že jí zbývá jen málo času. A právě tehdy začala psát.
Z cely smrti se podařilo dostat 32 jejích dopisů a zápisků. Psala v nich o rodičích, rodných Vnorovech, první lásce, přátelích i smrti, která se každým dnem přibližovala. Později vyšly pod názvem Zlomky života a z jejich autorky komunistický režim vytvořil jeden ze symbolů protifašistického odboje.
Za tímto nánosem propagandy však zůstává skutečný příběh mladé ženy, která se zapojila do ilegálního komunistického odboje, gestapu téměř nic neřekla a na popravu čekala více než sto dní.
„Dnes o půl sedmé vydechnu naposled“
Pátek 26. března 1943. Marie Kudeříková sedí ve vratislavské věznici a ví, že právě dnes zemře. Její poslední dopis rodině patří k nejsilnějším dokumentům, které po českých politických vězních z období nacistické okupace zůstaly.
„Drazí moji rodiče, moje milovaná matičko, tatíčku! Moje sestro jediná a maličký bratře! Nejdražší staruško a tetičko! Moji přátelé, milí, drazí, známí! Má rodino! Vy všichni, drazí v tom, co je mému srdci nejmilejší!“
A potom přicházejí slova, kvůli nimž se na její poslední dopis nezapomnělo.
„Loučím se s Vámi, pozdravuji, miluji. Neplačte, nepláču. Bez nářku, bez záchvěvu strachu, bez bolesti odcházím, už přicházím k tomu, co mělo být přece jen až na konci, ne uprostřed.“
Marie přesně věděla, kdy má být rozsudek vykonán.
„Dnes, 26. III. 1943, o půl sedmé večer, dva dny po dovršení 22. roku svého života, vydechnu naposled. A přece do posledního okamžiku! Žít a věřit!“
Její poprava byla vykonána v 18.42 hodin. Dvanáct minut poté, co podle vlastního dopisu očekávala smrt.
V posledních hodinách myslela především na rodinu. Nacisté jí před popravou ostříhali vlasy. Sama je svázala a chtěla, aby je rodiče dostali spolu s jejími věcmi.
Úplný závěr posledního dopisu je možná ještě silnější než jeho nejčastěji citovaný začátek.
„Odcházím beze strachu! Vlasy jsem sama vázala. Poslala jsem po nich vzkaz a políbení. Budou přibaleny k mým věcem, o které požádejte!“
Žádné velké revoluční heslo. Žádné filmové „a pozdravuji vlaštovky“, přestože právě tato věta se s ní později díky slavnému filmu Jaromila Jireše pevně spojila. Ve skutečných dopisech Marie Kudeříkové se totiž věta „a pozdravuji vlaštovky“ vůbec nevyskytuje.
Poslední vzkaz mladé ženy před popravou patřil rodině.
Dívka ze Vnorov, kterou ovlivnila její první láska
Marie Kudeříková se narodila 24. března 1921 ve Vnorovech na Hodonínsku. Byla nejstarší ze tří dětí Josefa a Františky Kudeříkových.
Rodina hospodařila na více než třech hektarech půdy a vlastnila také vinohrad. Otec Josef byl bývalý ruský legionář, věřící katolík a angažoval se v lidové straně i v tělovýchovné jednotě Orel. Později získal zaměstnání u Československých státních drah a rodina nějaký čas žila ve Vrbovcích na moravsko-slovenském pomezí.
Marie začala studovat gymnázium ve Strážnici. Právě tam potkala člověka, který zásadně ovlivnil její politické názory i osobní život. Julius Kramarič. Byl o několik let starší, ale chodil s Marií do stejného ročníku. Narodil se stejně jako ona ve Vnorovech, vyrůstal však na Slovensku.
Byl přesvědčený komunista. A Marie se do něj zamilovala. Julek, jak mu říkala, ji postupně získal také pro socialistické a komunistické ideály. Pro jejího otce, legionáře a lidovce, to nebylo zrovna snadno přijatelné. Mladá dvojice se však nerozdělila ani kvůli rodičům. Jejich vztah skončil až kolem maturity a Marie na bolestný rozchod později opakovaně vzpomínala ve svých vězeňských dopisech.
Marie odmaturovala na strážnickém gymnáziu v roce 1940. Jenže české vysoké školy už byly od listopadu 1939 uzavřené. Marie proto pokračovala na jazykové škole, která se z Brna přestěhovala do Veverské Bítýšky. Později pracovala také v továrně.
Právě v tomto období začala její skutečná ilegální činnost. Zapojila se do Svazu mladých napojeného na ilegální komunistickou stranu. Nebyla pouze neurčitě „vlastenecky založenou studentkou“, jak se její příběh někdy romantizuje. Komunistické přesvědčení bylo skutečnou součástí jejího života.
Zároveň však bojovala proti nacistické okupaci v době, kdy za podobnou činnost člověku hrozilo vězení, koncentrační tábor nebo smrt. A Marie nezůstala jen u řečí.
Letáky a sabotážní akce
Rozmnožovala a distribuovala ilegální tiskoviny. Pomáhala s převody lidí. Podílela se na organizování sabotážních akcí a postupně se dostala i do vedení ilegální mládežnické organizace. Prameny dokonce zmiňují pokus o zapálení skladu ve Veverské Bítýšce. Byla mladá, idealistická a odhodlaná.
Zároveň však šlo o nebezpečnou ilegální práci, v níž jediná chyba mohla znamenat katastrofu nejen pro ni, ale i pro další členy skupiny. A na podzim roku 1941 se síť začala rozpadat. Gestapo zatýkalo jednoho člověka za druhým. Dne 5. prosince 1941 přišla řada také na Marii Kudeříkovou. Bylo jí dvacet let.
Po zatčení následovalo věznění a výslechy. Marie prošla věznicí na brněnském Cejlu a výslechy gestapa v Brně. Později byla vyslýchána také v Praze. A pozoruhodné je především to, jak málo gestapu řekla.
V dobových materiálech se s jejím výslechem spojuje německá poznámka hartnäckiges Schweigen. Tvrdošíjné mlčení. Marie téměř nevypovídala a snažila se neprozradit další členy odboje.
Po dlouhém vyšetřování byla převezena do Vratislavi. Soud se konal 16. listopadu 1942 před Lidovým soudním dvorem. Na jednání přijeli i její rodiče. Marie ještě krátce před procesem doufala, že rozsudek nebude nejhorší. V dopise rodičům napsala, že pevně věří v mírný trest.
Mýlila se. Marie Kudeříková a další obžalovaní byli odsouzeni k smrti. Popravou stětím. Po rozsudku ještě rodiče žádala, aby podali žádost o milost. Chtěla žít.
Po soudu ji převezli do cely kandidátů smrti. Číslo 62. Od začátku prosince 1942 do 26. března 1943 čekala, kdy se otevřou dveře a přijde příkaz k popravě. Více než sto dní. Právě tady vzniklo 32 dopisů a zápisků, které se různými cestami podařilo dostat z věznice.
její rodný dům, dnes muzeum
Marie jim říkala „škrabky“. Psala na dostupné kousky papíru při práci, kterou dostala ve věznici, a její texty pomáhaly ven dostávat spoluvězeňkyně a jedna z dozorkyň. Později získaly souhrnný název Zlomky života a myšlení.
V textech z cely smrti se vracela do Vnorov. K rodičům. K sourozencům. Ke Slovácku. Ke kamarádkám, které poznala ve vězení. A také k Juliu Kramaričovi, své první velké lásce. Díky tomu její dopisy dodnes působí úplně jinak než politické proklamace, do nichž byl její příběh později často zabalen.
Je v nich žena, které je sotva kousek přes dvacet let a která ví, že její budoucnost skončila. Přesto píše o životě.
Marie oslavila 24. března 1943 dvaadvacáté narozeniny. O dva dny později přišel rozkaz. Poslední dopis začala psát krátce před popravou.
Marie Kudeříková byla ve vratislavské „sekyrárně“ odsouzena a popravena stětím. Bylo 18.42. Marie Kudeříková byla mrtvá.
Druhý život po válce
Po osvobození se její jméno začalo připomínat jako jedno ze jmen protinacistického odboje. Po únoru 1948 však získal její příběh nový význam. Pro komunistický režim byla téměř ideální hrdinkou.
Její příběh proto začal být systematicky využíván při politické a ideologické výchově mládeže. ÚSTR připomíná, že už před vznikem Jirešova filmu byla Kudeříková „protežovanou ikonou komunistického odboje“.
V roce 1961 vyšly její zápisky pod názvem Zlomky života. A nebyla to náhoda. Kniha vyšla právě k čtyřicátému výročí založení KSČ. Její skutečný životní příběh se tak stále více spojoval s oficiálním obrazem ideální komunistické hrdinky.
V roce 1972 vznikl film …a pozdravuji vlaštovky. Režíroval jej Jaromil Jireš a Marii Kudeříkovou ztvárnila Magda Vášáryová. Film vznikal v problematickém období počínající normalizace a samotné téma komunistické odbojářky bylo pro tehdejší barrandovské vedení politicky přijatelné.
Jireš ale natočil něco mnohem zajímavějšího než prostou režimní agitku. Vycházel ze Zlomků života a místo plakátové hrdinky se soustředil na mladou ženu čekající na smrt.
Po pádu komunismu nastal opačný problém. Symboly předchozího režimu byly odmítány a s nimi často mizeli i skuteční lidé, jejichž příběhy režim využíval. Marie Kudeříková byla jednou z nich.
Zdroje:
https://www.vnorovy.cz/obec/slavni-rodaci/kuderikova-marie-22cs.html
https://www.vnorovy.cz/e_download.php?file=data%2Feditor%2F110cs_1.pdf&original=slavnirodaci.pdf
https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2009/12/SI_28_s60-95.pdf
https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad0901/130-135.pdf
https://www.ustrcr.cz/koncepty/publikace2/pamet-a-dejiny/pamet-a-dejiny-info/obsah-revue-pamet-a-dejiny/rejstrik-clanku/
https://nfa.cz/cs/25932-a-pozdravuji-vlastovky
https://www.denik.cz/historie/odbojarka-marie-maruska-kuderikova-poprava.html
https://www.ceskatelevize.cz/porady/15584676793-maruska/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1095927644-kalendarium/226562235300007/
https://www.vnorovy.cz/obec/kulturni-pamatky/kulturni-pamatky-18cs.html
