Článek
Zkuste se vžít do kůže obyčejné ruské rodiny na konci devadesátých let. Byla to neuvěřitelně těžká doba. Ruskou ekonomiku rok předtím zasáhla těžká finanční krize, rubl prudce ztratil hodnotu a milionům lidí se propadly úspory i životní úroveň. Do toho se z prezidentského paláce ozývaly zprávy o zdravotně zesláblém Borisi Jelcinovi a jeho vlády se měnily v rychlém sledu.
A právě v téhle bezútěšné atmosféře Jelcin 9. srpna 1999 oznámil, že chce do čela vlády postavit Vladimira Putina. Státní duma jeho nominaci schválila 16. srpna.
Pro velkou část veřejnosti byl nový premiér prakticky nepopsaný list. Za sebou měl kariéru v KGB, práci na petrohradské radnici, působení v prezidentské administrativě a necelý rok v čele FSB. Celostátně známým politikem ale rozhodně nebyl.
A čísla to potvrzovala. V srpnu 1999 uvedla v jednom z průzkumů VCIOM jen asi dvě procenta respondentů, že by Putina volila v prvním kole prezidentských voleb. Působil rezervovaně, mluvil tiše a postrádal velké politické charisma tehdejších známějších soupeřů. Málokdo tehdy mohl předpokládat, že během několika měsíců bude jasným favoritem na prezidentský úřad. Jenže následoval scénář, ze kterého dodnes mrazí.
Pekelná noc v paneláku
Pak přišlo září 1999. A s ním noční můra, jakou si nikdo z nás nedokáže ani v nejhorším snu představit. Už na začátku srpna vtrhly stovky islamistických bojovníků vedených Šamilem Basajevem a Chattábem z Čečenska do sousedního Dagestánu. Chtěli tam vyvolat islamistické povstání a v horských oblastech se rozhořely tvrdé boje s ruskými jednotkami. Pro běžného člověka v Moskvě to ale pořád byla vzdálená válka kdesi na Kavkaze. Jenže o pár týdnů později se peklo přeneslo přímo do obytných domů, kde lidé po celodenní dřině v klidu usínali.
Nejprve přišla rána 4. září v dagestánském Bujnaksku, kde nákladní automobil naložený výbušninou explodoval před domem obývaným především rodinami ruských vojáků. Podle oficiálních údajů zahynulo 64 lidí, včetně 23 dětí.
A pak úder zasáhl samotné srdce země. Těsně před půlnocí z 8. na 9. září spali obyvatelé devítipatrového domu číslo 19 v moskevské ulici Gurjanova. Obrovská exploze zničila dvě sekce budovy. Ze stovek domovů zbyla hromada kouřících sutin, ze které záchranáři vytahovali mrtvé a zraněné. Podle oficiálních údajů zahynulo 106 lidí.
Než se lidé stihli vzpamatovat z šoku, přišlo pondělí 13. září. Pět hodin ráno, Kaširská silnice v Moskvě. Další mohutný výbuch prakticky srovnal se zemí osmipatrový cihlový dům. Zahynulo 124 lidí. O tři dny později, 16. září, vybuchl nákladní automobil před obytným domem ve Volgodonsku na jihu Ruska a zabil dalších 17 lidí.
Během série čtyř útoků mezi 4. a 16. zářím bylo podle oficiálních údajů zabito 307 lidí a více než tisíc dalších utrpělo zranění. Vlastní postel, místo, kde se každý z nás cítí nejbezpečněji na světě, se stala pastí smrti.
Strach, který vám nedovolí zavřít oči
Atmosféra v ruských městech se změnila prakticky přes noc. Lidé se báli dalších výbuchů a každá neznámá taška, automobil nebo pytel ve sklepě mohl znamenat další bombu. Policie dostávala tisíce oznámení a úřady začaly organizovat rozsáhlé kontroly obytných domů.
A nebyla to žádná přehnaná televizní panika. Ve velkých městech se skutečně spontánně organizovaly sousedské hlídky. Obyčejní lidé po práci kontrolovali vchody do domů, sklepy a půdy a sledovali, zda se v okolí nepohybují neznámí lidé nebo podezřelá vozidla.
Když se na dvoře objevila stará dodávka nebo někdo nesl do suterénu těžké pytle, okamžitě se volala policie. Rusko žilo v přesvědčení, že může přijít další útok. Společnost zoufale hledala někoho, kdo situaci uchopí pevně do rukou a řekne: Já vás ochráním.
A v tu chvíli přišel okamžik nenápadného úředníka z Kremlu. Vladimir Putin začal vystupovat úplně jinak než při svém nástupu do funkce. Z rezervovaného premiéra se před kamerami stával politik, který používal krátké věty, tvrdý slovník a sliboval nekompromisní postup proti teroristům.
Slavný moment přišel 24. září v kazašské Astaně. Putin odpovídal na otázky novinářů týkající se ruských vojenských operací proti teroristům a pronesl větu, která se okamžitě zapsala do politického slovníku postsovětského Ruska:
„Budeme teroristy pronásledovat všude. Na letišti – na letišti. A jestli je, promiňte mi to, chytíme na záchodě, tak je nakonec odděláme i v kadibudce. Hotovo, otázka je definitivně uzavřená.“
Na předsedu ruské vlády šlo o poměrně hrubý slovník. Právě v atmosféře strachu po sérii bombových útoků však taková rétorika silně rezonovala s částí veřejnosti.
Televize současně přinášely záběry premiéra při návštěvách armády a bezpečnostních složek. Boje, které začaly srpnovým útokem islamistů v Dagestánu, se na podzim rozšířily do samotného Čečenska. Ruské letectvo začalo 23. září intenzivně bombardovat cíle v Čečensku a na konci měsíce ruské pozemní síly překročily hranici republiky. Druhá čečenská válka byla naplno rozjetá a Putin se s ní politicky pevně spojil.
Z naprosté nuly k favoritovi voleb
To, co následovalo v dalších týdnech, se v politice vidí málokdy. Putinovy preference i hodnocení jeho práce rostly závratnou rychlostí. Je ale třeba rozlišovat mezi jeho volebními preferencemi pro prezidentské volby a celkovým hodnocením práce premiéra:
- V srpnu 1999 ho chtěla v prvním kole prezidentských voleb volit přibližně 2 procenta respondentů.
- V říjnu 1999 už jeho prezidentské preference vystoupaly přibližně na 21 procent.
- V listopadu 1999 se dostaly přibližně ke 40 procentům.
- V prosinci 1999 se pohybovaly kolem 55 procent a Putin se stal jasným favoritem prezidentských voleb.
Lidé v něm najednou viděli výrazný kontrast k Jelcinově závěrečné éře. Putin byl mladší, sportoval, veřejně zdůrazňoval disciplínu a působil fyzicky i politicky energičtěji. Tvrdý postup v Čečensku a obraz rozhodného premiéra byly jedním z hlavních motorů jeho raketového růstu popularity.
Když se 19. prosince konaly parlamentní volby, nově vzniklý prokremelský blok Jednota, který Putina otevřeně podporoval, zaznamenal překvapivý úspěch. Nevyhrál – s 23,32 procenta skončil těsně druhý za komunisty, kteří získali 24,29 procenta –, ale porazil například blok Vlast-Otčina celé Rusko bývalého premiéra Jevgenije Primakova a moskevského starosty Jurije Lužkova. Bylo jasné, že se politická rovnováha v Rusku zásadně mění.
A pak přišel poslední den roku 1999. Den, na který nikdo z tehdejších pamětníků nezapomene.
Byl pátek 31. prosince. Rusové se chystali na novoroční oslavy a příchod roku 2000. Místo běžného novoročního projevu se ale na obrazovkách objevil Boris Jelcin. Měl unavený obličej a tentokrát přišel s oznámením, které překvapilo celou zemi.
„Dnes, v poslední den odcházejícího století, odstupuji z funkce,“ oznámil. Omlouval se za nenaplněné naděje a sny devadesátých let a vysvětlil, že nechce stát v cestě nové generaci. Prezidentské pravomoci podle ústavy okamžitě převzal předseda vlády Vladimir Putin.
O chvíli později byl Putin úřadujícím prezidentem. Mezi jeho první kroky patřil výnos číslo 1763, který bývalému prezidentovi zajišťoval rozsáhlé právní a sociální garance. Jelcin získal osobní imunitu před trestním či správním stíháním, zatčením, prohlídkou nebo výslechem. Členové jeho rodiny měli zajištěné některé sociální, zdravotní a bezpečnostní garance, nikoli však stejnou osobní trestněprávní imunitu jako on. V březnu 2000 Putin prezidentské volby vyhrál už v prvním kole.
Když se člověk na ty dramatické podzimní měsíce roku 1999 podívá zpětně, zůstává v ústech hořká pachuť. Na jedné straně stála obrovská lidská tragédie – 307 mrtvých při bombových útocích na obytné domy, stovky zraněných, plačící pozůstalí a zároveň nová ničivá válka na Kavkaze.
Na straně druhé byl neuvěřitelný, bleskový politický vzestup. Vladimir Putin nevystoupal nahoru jen díky bombovým útokům – roli hrála válka v Dagestánu a Čečensku, ekonomické oživení i silná podpora Kremlu a státních médií. Strach po zářijových explozích ale vytvořil prostředí, v němž jeho obraz tvrdého a rozhodného vůdce získal mimořádnou sílu.
A právě kolem samotných bombových útoků zůstaly otázky, které se dodnes nepodařilo úplně umlčet. Oficiální ruské vyšetřování připsalo útoky islamistickým extremistům napojeným na bojovníky z Kavkazu a několik lidí bylo odsouzeno. Zvlášť událost v Rjazani z 22. září však vyvolala trvalé pochybnosti: policie nejprve oznámila nález výbušniny a časovače v suterénu obytného domu, zatímco FSB později prohlásila, že její vlastní příslušníci pouze prováděli cvičení a v pytlích byl cukr.
Kritici ruského režimu od té doby tvrdí, že bezpečnostní služby mohly mít na útocích podíl. Tato závažná teorie ale nebyla nezávisle a definitivně prokázána. V roce 1999 však většina Rusů viděla především nového premiéra s pevnou rukou. A právě tehdy se otevřela cesta, která ho během několika měsíců dovedla až do Kremlu.
Zdroje:
https://www.rferl.org/amp/putin-russia-president-1999-chechnya-apartment-bombings/30097551.html
https://www.levada.ru/en/ratings/
https://www.levada.ru/en/2014/10/17/vladimir-putin-trust-and-evaluation/
https://data.ipu.org/election-summary/HTML/2263_99.htm
https://www.theguardian.com/world/1999/dec/31/russia.marktran
https://www.theguardian.com/world/2000/jan/01/1
https://www.theguardian.com/world/2000/jan/06/russia.iantraynor
https://yeltsin.ru/archive/act/44181/
https://www.prlib.ru/item/352157
https://en.wikipedia.org/wiki/1999_Russian_apartment_bombings
https://en.wikipedia.org/wiki/1999_Russian_legislative_election
