Článek
Manilla je malé městečko v australském Novém Jižním Walesu, zhruba tři sta kilometrů severně od Sydney. Kolem se táhnou pastviny, žlutá tráva a rovné prašné cesty, a nad tím vším se tyčí hora Mount Borah, ze které paraglidisté startují za teplými stoupavými proudy. V únoru, uprostřed australského léta, se sem sjížděla světová špička. Za pár dní tu měl začít světový šampionát v paraglidingu a piloti z celého světa využívali poslední dny k tréninku na místních soutěžích. Čtrnáctého února 2007 jich na soutěž přijelo přes sto dvacet.
Mezi nimi byla i pětatřicetiletá Ewa Wiśnierská, jedna z nejlepších pilotek planety. Narodila se v roce 1971 v polské Nyse, po pádu železné opony se přestěhovala do Hamburku a k paraglidingu se dostala až kolem roku 2000. Pak to ale šlo rychle. Přestěhovala se do Alp, za pár let létala závody a v roce 2005 vyhrála ženský Světový pohár. Kamarádi jí říkali Birdy, ptáček. Předpověď na ten den hlásila ojedinělé přeháňky a bouřky, v australském létě nic neobvyklého. Organizátoři pilotům nedoporučovali létat, mnozí přesto vzlétli.
Paragliding na první pohled vypadá jako tichý a mírumilovný sport. Pilot sedí v postroji pod látkovým křídlem bez motoru a hledá stoupavé proudy teplého vzduchu, takzvané termiky, které ho vynesou výš. Zkušení závodníci dokážou z jedné termiky přeskočit do druhé a uletět desítky i stovky kilometrů. Právě ty proudy, které paraglidisté vyhledávají, ale v létě rostou v kupovité mraky, a ty se za horkého odpoledne mohou proměnit v bouřkové věže. Každý závodník ví, kde je hranice. Pod mrakem se stoupá krásně, do mraku se nelétá. Ewa a další piloti odstartovali kolem poledne s jižním větrem v zádech a zamířili na sever.
Mezera mezi mraky
Zhruba dvě hodiny letěla bez problémů. Ve výšce asi dvou kilometrů klouzala pod roztroušenou vrstvou oblaků a vybrala si cestu mezerou mezi dvěma mraky. Jenže mezera se za ní zavřela. Piloti, kteří letěli za ní, včetně organizátora soutěže Godfreyho Wennesse, museli přistát. Ewa zůstala na druhé straně. Zamířila k menšímu mraku, aby nabrala výšku, a tam ji chytil stoupavý proud tak silný, že se mu nedokázala vymanit. Třikrát se pokusila spirálou dostat dolů a třikrát to nevyšlo. Bouřkový mrak, takzvaný kumulonimbus, ji vtáhl dovnitř.
Sama později řekla: „Nepanikařila jsem. Věděla jsem, že jsem ve smrtelném nebezpečí“ . Kumulonimbus je totiž jeden z nejnebezpečnějších jevů, jaké atmosféra zná. Uvnitř se vzduch žene vzhůru obří rychlostí, vlhkost mrzne na kroupy a mezi vrstvami mraku přeskakují blesky. Piloti dopravních letadel se bouřkovým věžím vyhýbají obloukem. Ewa visela pod tenkým nylonovým křídlem a v ruce měla jen dvě řídicí šňůry.
Ve výšce kolem čtyř kilometrů se setmělo. Začalo pršet, pak padat kroupy, podle nepotvrzených zpráv velké jako baseballové míčky. Stoupala rychlostí přes dvacet metrů za sekundu a celou silou se snažila udržet křídlo otevřené. Ztratila orientaci, nevěděla, kde je nahoře a kde dole. „Slyšela jsem blesky před sebou, za sebou, všude kolem sebe,“ popsala později novinářům. V pěti kilometrech už byla úplná tma a mráz. Déšť na ní zamrzal, led pokryl sluneční brýle, rukavice i řídicí úchyty. Neviděla ani vlastní padák. Pořád se snažila uvažovat chladně: „Třásla jsem se a všechno, ale myslela jsem si, že prostě musím letět rovně a dostat se z toho mraku.“ Pak ji ve výšce, kterou sama odhadla na šest až sedm kilometrů, zasáhl další prudký nápor stoupavého proudu. A Ewa Wiśnierská ztratila vědomí.
9 946 metrů
Co se dělo dál, víme jen díky jejímu GPS přístroji. Ten v nepřetržitém záznamu zachytil let, který neměl obdoby. Bezvládné tělo viselo v postroji a padák bez řízení dál stoupal v pomalé pravotočivé spirále. Výš a výš, přes sedm, osm i devět kilometrů. Nakonec se zastavil ve výšce 9 946 metrů nad mořem. Tedy výš, než je vrchol Mount Everestu, a zhruba tam, kde létají dálková dopravní letadla.
Teplota tam klesá kolem minus čtyřiceti stupňů, a protože padák letěl vysokou rychlostí, pocitová teplota se blížila minus sedmdesáti. Kyslíku bylo ve vzduchu jen asi čtvrtina toho, co dýcháme u moře. Fyziolog Kenneth Baillie později vysvětlil, proč je její přežití tak nepochopitelné: „Většina fyziologů uznává, že strop lidského přežití je kolem devíti tisíc metrů.“ Ewa byla téměř o kilometr výš, bez kyslíkové masky, bez přetlakové kabiny, v bezvědomí. Lékaři to později vysvětlovali tím, že podchlazení mohlo zpomalit její metabolismus a snížit spotřebu kyslíku a že ji vrstva ledu možná paradoxně trochu izolovala.
Křídlo kroužilo ve výšce na kruhu o průměru zhruba osmi set metrů a v řídkém vzduchu potřebovalo téměř dvojnásobnou rychlost než obvykle, aby se udrželo. Pak přišel mohutný sestupný proud. Padák klesal rychlostí přes sedmadvacet metrů za sekundu a ztratil zhruba tři kilometry výšky. Někde v té fázi, po třiceti až čtyřiceti minutách v bezvědomí, se Ewa probrala. Nevěděla, jak dlouho byla mimo ani kde je. GPS ukazoval 6 900 metrů. Na okamžik zahlédla nad mraky a pak znovu letěla naslepo.
„Viděla jsem, jak se blíží Země – páni, jako Apollo 13 – vidím Zemi“ vzpomínala. Od výšky kolem čtyř kilometrů se spirálou spouštěla dolů a z mraku se vynořila asi kilometr nad zemí. Ruce měla zmrzlé, rukavice pokryté ledem, ale padák poslouchal. Uviděla pastvinu u malé farmy a zamířila k ní.
Přistála zhruba šedesát kilometrů severně od místa, odkud vzlétla. Byla tak promrzlá a vyčerpaná, že nedokázala vstát. „Byla mi taková zima a byla jsem tak unavená, že jsem se prostě schoulila na zemi, abych se zkusila zahřát,“ popsala později. Pak jí zazvonil mobil. Volal její pozemní tým, ona jim nadiktovala souřadnice z GPS a záchranáři byli brzy na místě. V nemocnici jí ošetřili omrzliny na nose a uších a modřiny od krup. Lékaři jí změřili okysličení krve, pustili ji domů a požádali, aby se druhý den vrátila na kontrolu. O dva dny později už vyprávěla svůj příběh novinářům. Odborníci jí začali říkat nejšťastnější žena na světě.
Druhý pilot
Ten den ale nekončil jen štastně. Do stejné bouře se dostal i dvaačtyřicetiletý čínský pilot He Zhongpin. Letěl necelých pět set metrů od Ewy, do bouře vlétl dřív než ona a vystoupal do zhruba 5 800 metrů. Pak ho strhl sestupný proud. Jeho GPS přestal zaznamenávat v okamžiku, kdy ho zasáhl blesk. Jeho tělo našli až druhý den, asi pětasedmdesát kilometrů od místa startu.
Mnoho lidí by po takovém zážitku paraglidingu navždy dalo sbohem. Ewa ne. Na svůj padák si vyšila číslo 9946, výšku, ve které se zastavila. Připomínku letu, který ji měl zabít.
Její příběh obletěl svět. Den po letu seděl organizátor Wenness s týmem nad jejím záznamem z GPS a brzy se na Manillu sesypala pozornost médií z celé planety. Do té doby téměř neznámá sportovkyně najednou vyprávěla svůj příběh do kamer z Austrálie, Evropy i Ameriky.
Podobný osud přitom zažil už v roce 1959 americký pilot William Rankin. Nad Severní Karolínou se musel katapultovat ze stíhačky ve výšce kolem čtrnácti kilometrů a padal přímo do bouřkového mraku. Stoupavé proudy ho uvnitř opakovaně vynášely vzhůru, bičovaly ho kroupy a déšť, a cesta na zem, která měla trvat pár minut, se protáhla na víc než půl hodiny. Rankin přežil a napsal o tom knihu.
Ewa Wiśnierská dnes žije v bavorském Aschau im Chiemgau a paragliding učí ostatní. Při každém vzletu ví lépe než kdokoli jiný, co se může skrývat v nevinně vyhlížejícím mraku. Její let zůstává jedním z nejpodivuhodnějších případů přežití v dějinách letectví.
Zdroje:
https://www.idnes.cz/zpravy/archiv/nemka-na-padaku-prezila-padesatistupnove-mrazy.A070216_152204_zajimavosti_ost
https://www.pgweb.cz/zpravodajstvi/clanek:ewa-nasata-do-bourky-zije-a-vypravi/
https://www.skyfly.cz/zajimavo/ewa07.htm
https://www.cbsnews.com/news/paraglider-cheats-death-in-thunderstorm/
https://www.dawn.com/news/233312/world-s-luckiest-woman
https://people.com/woman-survived-getting-sucked-into-storm-while-paragliding-exclusive-8699609
https://www.rte.ie/radio/doconone/646505-radio-documentary-paragliding/
https://en.wikipedia.org/wiki/Ewa_Wi%C5%9Bnierska
