Článek
V létě 1988 chtěl celý národ vidět jeden jediný film. Lidé se nehrnuli na zahraniční trhák ani na velkou historickou fresku, ale na nenápadnou krimikomedii o dvou kamarádech z Prahy, kteří se zapletou s penězi, lichvou a podsvětím. Film Kamarád do deště měl premiéru 1. srpna 1988 a během několika dní se z něj stal fenomén.
Vstupenky byly celé týdny beznadějně vyprodané a úvodní píseň Dávej, ber, kterou nazpívali oba hlavní představitelé, se okamžitě rozezněla na všech diskotékách v zemi. Do kin nakonec přišly zhruba dva miliony diváků, a to na film, který stál jen asi 4,5 milionu korun. Režisér Jaroslav Soukup přitom od začátku věděl, pro koho ho točí.
Podle svých slov zavolal v roce 1986 scenáristovi Mirkovi Vaicovi, že chce znovu natočit film se dvěma mladými herci, se kterými už jednou slavil úspěch. „Scénář byl psán přímo na tělo Lukášovi, Sagvanovi a také Karlu Augustovi,“ vzpomínal později. Lukášem byl Lukáš Vaculík. Sagvan byl tmavovlasý mladík s exotickým jménem, kterého Soukup před kamerou objevil už o pět let dřív.
Ten mladík se jmenoval Sagvan Tofi. Narodil se 7. září 1964 v Praze, jeho otec byl iráckým Kurdem a matka Češkou. Do dětství mu příliš nepřálo štěstí. Rodiče se rozvedli, když mu bylo šest let, a se školou si malý Sagvan od začátku příliš nerozuměl. V první třídě si odnesl dvojku z chování, což bylo v tehdejším školství vážné varování, a dokonce se mluvilo o tom, že by měl přejít do zvláštní školy. Matka se za něj ale postavila a nevzdala to, i když syn střídal jednu školu za druhou. V šestnácti to vypadalo, že z něj bude hokejista, protože na ledě patřil k šikovným hráčům. Osud ale nakonec rozhodl jinak. A měl k tomu velmi nečekaného prostředníka.
Kluk s dvojkou z chování
Sagvanovým nevlastním otcem se stal kriminalista Miloslav Dočekal. Ten poznal, že v divokém chlapci dříme něco víc než jen sklon k potížím, a obrátil se na svého přítele, herce Jiřího Kodeta. Ten zase zprostředkoval kontakt se svou matkou, legendární herečkou Jiřinou Steimarovou. Pod jejím vedením se Sagvan začal učit herectví a díky soukromým lekcím se mu podařilo dostat na konzervatoř. Z kluka, kterému hrozila zvláštní škola, se tak stal student herectví. Jen málokdo by tehdy vsadil na to, že se z něj během pár let stane jedna z největších mladých hvězd československého filmu.
Zlom přišel ve chvíli, kdy si ho režisér Jaroslav Soukup vybral do filmu Vítr v kapse. Snímek, který měl premiéru 1. května 1983, vypráví o dvou nerozlučných kamarádech Ondřejovi a Cyrilovi, kteří po škole nastoupí do práce a zjišťují, že dospělý život je mnohem méně svobodný, než si představovali. Na poměry normalizační kinematografie to byl nezvykle upřímný pohled na mladé lidi, kteří místo velkých ideálů touží hlavně po svobodě, lásce a penězích v kapse, a právě tím si film získal svou generaci.
Cyrila hrál sedmnáctiletý Tofi, Ondřeje o dva roky starší Lukáš Vaculík. Na plátně se kolem nich mihli i zkušení herci jako Ivana Andrlová, Karel Augusta nebo Bronislav Poloczek, ale diváci si odnášeli hlavně dva nové obličeje. Film udělal z obou mladíků přes noc idoly a Tofi na tu dobu později vzpomínal s nadhledem: „Užil jsem si první slávu a horečku z ní. Bylo dobré, že jsem si to odbyl už v mládí.“ Na place se ale zrodilo i něco cennějšího než sláva. Mezi Tofim a Vaculíkem vzniklo přátelství, které trvá dodnes a o kterém Tofi mluví slovy, jaká by se dala čekat spíš od filmové postavy: „Když jsem měl v životě nějaké problémy, Lukáš mě vždycky podržel. Jsme pořád kamarádi do deště.“
Dávej, ber a fronty u kin
Tofiho kariéra se v polovině osmdesátých let rozdělila na dvě koleje. Kromě filmu ho začala lákat i hudba a do světa populárních písniček mu otevřel dveře skladatel Michal David, tehdy nejúspěšnější tvůrce diskotékových hitů v zemi. V roce 1986 vyhrál Tofi televizní Hitšarádu s písní Večírek, ke které si sám napsal text. Ze zpívajícího herce se tak během krátké doby stal plnohodnotný zpěvák a o dva roky později vyšlo i jeho debutové album, které neslo stejný název jako vítězná píseň. Pro mnoho dospívajících dívek konce osmdesátých let byl Sagvan Tofi zkrátka ztělesněním snu: exotický vzhled, tmavé oči, filmová sláva a k tomu hity, které se hrály na každém večírku.
Opravdovou vlnu šílenství ale spustil až Kamarád do deště. Tofi v něm hrál číšníka Michala, kterého okradou o peníze, jež měl odnést do banky. Protože je v podmínce, bojí se, že mu nikdo neuvěří, a tak požádá o peníze svého nejlepšího kamaráda Tomáše, taxikáře v podání Lukáše Vaculíka. Tomáš si kvůli němu půjčí peníze od nebezpečného veksláka Adamce. Půjčka je však jen na týden a s lichvářským úrokem.
Z toho se rozvine příběh plný honiček, podvodů a pražského podsvětí. Natáčelo se v srpnu 1987 přímo v centru Prahy, protože Soukup chtěl, aby film dýchal atmosférou velkoměsta. Slovenský herec Andrej Hryc, který hrál Kadlecova zetě Bureše, si podle režiséra při nočních záběrech na Vinohradské třídě u Radiopaláce užíval riskantní jízdy autem s mladickým nadšením.
Některé scény se ale zapsaly do paměti nejen divákům, ale i samotným Pražanům. Když filmaři na Národní třídě nedaleko klubu Reduta odpalovali volhu, tlaková vlna poničila výlohy okolních obchodů. Scéna, ve které Tofiho Michal vytahuje peníze z nádržky záchodu v obchodním domě Máj, zase podle tvůrců vznikla podle skutečné události. Soukup do filmu vybral převážně skladby slovenských autorů. Titulní píseň Dávej, ber vytvořili Ján Baláž a Vašo Patejdl.
Ne všechno se ale vyvíjelo podle plánu. Do role Michalovy dívky obsadil Soukup polskou herečku Beatu Andraszewicz, která však měla doma žárlivého přítele a slíbila mu, že se před kamerou s nikým líbat nebude. Pro film o dvou neodolatelných svůdnících to byla dost nečekaná komplikace. „Beata byla velmi příjemná a dobrá herečka, ale byl s ní jediný problém – nechtěla se se Sagvanem líbat,“ vzpomínal režisér. Nejžádanější mladík Československa tak paradoxně narazil právě u své filmové partnerky.
Diskotéka Brooklyn a obchod s diamanty
Úspěch si přímo říkal o pokračování a to přišlo v roce 1992 pod názvem Kamarád do deště II – Příběh z Brooklynu. Část děje se odehrávala na pražské diskotéce Brooklyn, kterou Tofi s Vaculíkem nějakou dobu skutečně vlastnili a kde se na akcích občas postavili za bar. Doba se ale mezitím úplně změnila. Po pádu komunismu se do kin valily americké filmy, publikum mělo najednou z čeho vybírat a hvězdy normalizačních let rychle blednuly.
Mimochodem, dvojice svých rolí z Kamaráda do deště využila i ve skutečném životě. Objížděli diskotéky a hodinu na nich obsluhovala za barem. Za toto vystoupení inkasovali až sto tisíc korun.
Tofi se sice dál objevoval na stránkách bulvárních časopisů, které s chutí probíraly jeho vztahy s krásnými ženami, včetně modelky Simony Krainové nebo zpěvačky Dary Rolins, ve filmu a hudbě se ale postupně odmlčel. Když agent hvězd Miroslav Kolodziej po letech vyjmenovával nejžádanější tváře, které tehdy zastupoval, zmínil vedle skupiny Black Milk a dalších zpěváků i dvojici Tofi a Vaculík a dodal: „Ti byli nejvýraznější.“ Jenže publikum se měnilo rychleji než jeho idoly.
Místo kamer a mikrofonů se pustil do podnikání, a to s fantazií, která by vydala na další filmový scénář. Obchodoval s diamanty, zkoušel vyrábět limonády a obchodovat s internetovými doménami v dobách, kdy většina Čechů ještě netušila, co to vlastně je. Ne všechno vyšlo. Několik projektů skončilo kvůli právním problémům jeho obchodních partnerů a Tofi z nich odešel s cennou, i když nepříliš příjemnou zkušeností. Dlouhá léta tak působil spíš jako jedna z tváří, u kterých se lidé ptají, co s nimi vlastně je. Kdo ho ale odepsal, udělal chybu. Tofi totiž jen čekal na nápad, který by spojil všechno, co uměl: znalost showbyznysu, smysl pro příběh a lásku k hitům osmdesátých let.
Muzikály, které plní sály
Ten nápad přišel s muzikálem Děti ráje. Tofi k němu napsal libreto a příběh postavil na největších hitech svého někdejšího mentora Michala Davida. Premiéra proběhla v listopadu 2009 a muzikál se pak hrál neuvěřitelných patnáct let, až do roku 2024. Jen v pražské GoJa Music Hall ho za 480 repríz vidělo přes 400 tisíc diváků a v roce 2015 se v nové režii Radka Balaše přestěhoval i do brněnského Bobycentra. Do příběhu se vrátil i Lukáš Vaculík a dvojice kamarádů do deště tak po dlouhé době znovu stála spolu na jevišti.
Na úspěch navázal Tofi o několik let později ještě odvážnějším projektem. V březnu 2017 měl v Hudebním divadle Karlín premiéru muzikál Čas růží, postavený na písních Karla Gotta. Nápad v Tofim zrál osm let od úspěchu Dětí ráje a k jeho uskutečnění pomohl producent Oldřich Lichtenberg, který zajistil práva ke všem písním i Gottovu účast. Režie se ujal Petr Novotný. Tofi k němu napsal scénář a nevytvořil žádný životopisný příběh, ale originální drama o starém obrazu, v němž se skrývá osud celoživotní lásky.
Do zralého věku si Tofi přinesl i nečekaný postoj k rodinnému životu. Se svou partnerkou vychovává dceru Satine, ale svatbu nikdy neplánoval. Když se ho novináři ptali proč, odpověděl stručně a po svém: „Nesnáším oslavy.“
Zdroje:
https://www.denik.cz/hudba/sagvan-tofi-zpevak.html
https://zeny.iprima.cz/sagvan-tofi-promluvil-o-pratelstvi-s-lukasem-vaculikem-469737
https://www.prazskemuzikaly.cz/umelec/sagvan-tofi
https://www.musical.cz/zpravy/praha/muzikal-cas-ruzi-nabidne-originalni-pribeh-s-nejvetsimi-hity-karla-gotta/
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/76837/kamarad-do-deste-ii-pribeh-z-brooklynu-1992-tofi-s-vaculikem-v-baliku.html
https://cool.iprima.cz/novinky/kamarad-do-deste-soukup-rozhovor
https://www.musical.cz/zpravy/brnenska-premiera-muzikalu-deti-raje-se-nezadrzitelne-blizi-obsazeni/
https://www.blesk.cz/clanek/regiony-praha-praha-zpravy/802875/90ky-agent-hvezd-o-kamaradech-do-deste-divoke-vecirky-s-tofim-a-vaculikem-a-stovky-zen.html
https://www.prazskemuzikaly.cz/predstaveni/deti-raje-2
