Článek
Dne 25. ledna 2006 přišli úředníci bytové asociace ke dveřím malého bytu nad nákupním centrem ve Wood Green na severu Londýna. Nájemnice dlužila přes dva roky nájem a asociace chtěla byt získat zpátky. Dveře byly dvakrát zamčené, a tak je vypáčili.
Za dveřmi ležela hromada nepřečtené pošty. Ve dřezu stálo nádobí a v lednici jídlo s datem spotřeby z roku 2003. Na zemi ležely vánoční dárky. Televize byla zapnutá a hrál program BBC1. Na gauči ležely ostatky ženy, z nichž zbyla převážně kostra.
Ženu identifikovali až podle zubních záznamů, které porovnali se starou fotografií z dovolené. Jmenovala se Joyce Carol Vincentová a lékaři odhadli, že zemřela někdy v prosinci 2003. Přes dva roky si jejího zmizení nikdo nevšiml. Ani sousedé, ani rodina, ani přátelé, kterých za život měla spoustu.
Nejmladší ze sester
Joyce se narodila 19. října 1965 v londýnském Hammersmithu. Rodiče přišli z karibského ostrova Grenada. Otec Lawrence byl truhlář, matka Lyris měla indické kořeny. Když bylo Joyce jedenáct let, matka zemřela. Nejmladší dceru pak vychovaly hlavně čtyři starší sestry. S otcem, který byl citově odtažitý, si Joyce nerozuměla.
Ze školy odešla v šestnácti bez kvalifikace. Spolužačky na ni vzpomínaly jako na vtipnou a přímou holku, která skvěle zpívala a vždycky byla dokonale oblečená. Kamarádka Mandy ze základní školy říkala, že Joyce neměla nikdy ani vlásek neučesaný.
Od roku 1985 pracovala jako sekretářka ve finančních firmách v londýnské City. Ve dvaceti potkala Martina Listera, se kterým s přestávkami chodila až do roku 2002. Chodili spolu na dostihy, na tenis, do opery a do restaurací. Martin později vzpomínal, že se Joyce pořád chtěla vzdělávat. Jednou ho prý požádala o ruku. A taky si všiml, jak často se stěhuje.
Joyce snila o hudební kariéře. Koncem 80. let bydlela ve Wappingu u hudebníka Kirka Thorna, který ji nahrával ve svém studiu. Jednou se tam převlékla za služebnou a servírovala čaj punkovému zpěvákovi Captainu Sensibleovi. Kirk o ní později řekl, že byla tak atraktivní a úspěšná, až to na ostatní působilo jako hrozba. A že hledala něco, co nemohla najít.
Její spolubydlící Catherine vzpomínala, že kdykoli spolu někam vyrazily, muži Joyce doslova pronásledovali. Ani Catherine si přitom nikdy nebyla úplně jistá, co Joyce vlastně dělá. Joyce jí tvrdila, že je sekretářka a že ji to nudí.
Na počátku 90. let žila s Alistairem, který o sobě říkal, že dělal manažera turné americké zpěvačky Betty Wrightové. Alistair ji nazval svým talismanem štěstí. A dodal větu, kterou pak opakovala skoro všechna svědectví: Joyce podle něj „přišla bez minulosti“.
V dubnu 1990 vzal Alistair Joyce na koncert pro Nelsona Mandelu na stadionu ve Wembley. Mandela byl tehdy dva měsíce na svobodě po 27 letech ve vězení a do Londýna přijel poděkovat lidem, kteří za jeho propuštění bojovali.
Podle dostupných vzpomínek se Joyce setkala i s dalšími hvězdami, se zpěvákem Benem E. Kingem nebo básníkem Gilem Scottem-Heronem, s Isaacem Hayesem mluvila po telefonu a se Steviem Wonderem prý večeřela. Režisérka Carol Morleyová ji pak našla v archivním záznamu z Mandelova koncertu. V zákulisí se mezi lidmi mihne na čtyři vteřiny.
Na konci 90. let pracovala Joyce čtyři roky ve finančním oddělení poradenské firmy Ernst & Young. Kolegové ji měli rádi. Navenek působila jako žena, která to dotáhne daleko. Přátelé ji později popisovali jako ambiciózní a úspěšnou. Každý z nich ale znal jen část. Martin se nikdy nesetkal s její rodinou.
Pád
V březnu 2001 dala Joyce v Ernst & Young výpověď. Pak se její život začal rozpadat. Ocitla se ve vztahu s násilníkem a skončila v azylovém domě pro oběti domácího násilí v londýnské čtvrti Haringey. Pracovala jako uklízečka v levném hotelu. Rodině se přestala ozývat. Kamarádka Catherine se domnívala, že se Joyce za azylový dům prostě styděla. Možná také nechtěla, aby ji násilník našel.
Kamarád John Ioannou s ní mluvil naposledy po telefonu v roce 2002. V únoru 2003 dostala Joyce malý byt nad nákupním centrem Wood Green Shopping City. Patřil bytové asociaci, která v něm ubytovávala oběti domácího násilí. Byty byly postavené přímo na střeše obchodního centra a místní jim říkali Sky City, město v nebi. Pod okny se celé dny proplétali lidé s taškami, za domem se tyčil vysílač Alexandra Palace.
V listopadu 2003 strávila Joyce dva dny v nemocnici. Zvracela krev kvůli žaludečnímu vředu. Trpěla také astmatem. V prosinci si nakoupila a zabalila vánoční dárky. Pro koho byly, se už nikdo nedozví.
Joyce Vincentová zemřela někdy v prosinci 2003. Co následovalo, nebyla jedna chyba, ale řetěz drobností, které do sebe přesně zapadly. Polovinu nájmu platil automaticky úřad ze sociálních dávek. Bytová asociace tak neměla důvod myslet si, že se něco stalo. Za elektřinu a topení se platilo z inkasa, a tak televize i topení běžely dál.
Sousedé si mysleli, že byt je prázdný. Okny nebylo vidět dovnitř a dům byl hlučný, takže puštěnou televizi nikdo nevnímal. Zápach, který se z bytu později šířil, svedli na popelnice u domu.
Rodina Joyce mezitím hledala. Sestry najaly soukromého detektiva a obrátily se na Armádu spásy, která pomáhá hledat ztracené příbuzné. Detektiv našel její starou adresu. Sestry jí tam psaly dopisy, ale odpověď nepřišla. Usoudily, že se s nimi Joyce stýkat nechce.
Přátelé si mysleli, že žije lepší život někde jinde. Kamarádka ze školy Mandy byla přesvědčená, že Joyce dělá kariéru zpěvačky. Bývalí kolegové věřili, že se jí daří. Každý předpokládal, že s ní je v kontaktu někdo jiný.
V roce 2004 zemřel její otec. Do konce života nevěděl, že ho dcera předešla. Teprve dluh na nájmu, který mezitím narostl na 2400 liber, přiměl bytovou asociaci jednat. Dne 25. ledna 2006 přišli úředníci vypáčit dveře.
Policie v bytě nenašla žádné stopy násilí a do bytu se nikdo nevloupal. Ostatky byly natolik rozložené, že pitva nedokázala určit, na co Joyce zemřela. Možná šlo o astmatický záchvat, možná o komplikace s vředem. Soudní lékař uzavřel případ otevřeným verdiktem s tím, že příčina smrti zůstala nezjištěná.
Film
Režisérka Carol Morleyová našla výtisk bulvárního deníku Sun s krátkou zprávou o Joyce v londýnském metru. Zpráva neměla fotografii a uváděla, že Joyce bylo čtyřicet, přestože jí bylo 38. Morleyová se rozhodla, že o Joyce natočí film, ať už zjistí cokoli.
Neznala ale jména jejích přátel. Podávala proto inzeráty do londýnských novin a nechala jezdit po městě černý taxík s plakátem, který vyzýval každého, kdo Joyce znal, ať se ozve. Pátrala v matrikách, voličských seznamech i na stránkách spolužáků. Celé hledání jí trvalo zhruba pět let.
Ozvala se řada lidí, a většina z nich nevěděla, že Joyce zemřela. Někteří zprávu v novinách četli, ale nespojili si ji se ženou, kterou znali. Jedním z prvních byl Martin Lister. Joyceiny sestry spolupráci odmítly a požádaly režisérku, aby film nenatáčela. Morleyová ho natočila, ale pustila jim ho předem. Dokument Dreams of a Life přišel do britských kin v prosinci 2011. Joyce v hraných scénách ztvárnila herečka Zawe Ashtonová.
Carol Morleyovou na celém příběhu nejvíc překvapila jedna věc. Zapomenutí si podle ní obvykle spojujeme se starými a osamělými lidmi. Joyce ale byla mladá a krásná, a přesto ji nikdo nepostrádal.
Zdroje:
https://www.theguardian.com/film/2011/oct/09/joyce-vincent-death-mystery-documentary
https://www.theguardian.com/uk/2006/apr/14/audreygillan.uknews2
https://en.wikipedia.org/wiki/Joyce_Vincent
https://filmmakermagazine.com/49581-carol-morley-dreams-of-a-life/
https://www.itzcaribbean.com/uk/arts/qna-filmmaker-carol-morley/
https://www.vice.com/en/article/the-woman-whose-body-wasnt-found-for-years-at-her-flat-in-the-city-in-the-sky/
https://dailydot.com/everyone-assumed-someone-else-was-still-in-contact-with-her-a-woman-died-alone-in-her-apartment-in-2003-and-wasnt-found-until-2006
https://www.theguardian.com/film/2011/dec/06/zawe-ashton-dreams-of-a-life
