Sedmnáct let v kuse byla mistryní světa. Šachistku Věru Menčíkovou roku 1944 zabila německá bomba

Narodila se 16. února 1906 v Moskvě a od začátku byla dítětem tří zemí. Její otec František Menčík pocházel z Bystré nad Jizerou na Semilsku, kde byl jedním z dvanácti dětí rolníka. Do Ruska odešel v roce 1904 za strýcem Josefem Prášilem, který tam vlastnil textilku, mlýn a škrobárnu. Začínal jako mechanik, později spravoval statky šlechtické rodiny a pořídil si vlastní mlýn. U stejné rodiny dělala guvernantku Angličanka Olga Illingworthová, dcera obchodníka s bavlnou z Lancashiru. V červnu 1905 se v Moskvě vzali, o rok později přišla na svět Věra a v roce 1908 její sestra Olga.

Doma se mluvilo rusky. Matka dcery angličtinu neučila a česky se nenaučily nikdy. Rodina bydlela v šestipokojovém bytě, holky chodily do soukromé školy a k devátým narozeninám dostala Věra od táty šachy. Ukázal jí, jak se táhne, a Věru hra chytla.

Revoluce v roce 1917 jim vzala skoro všechno. Mlýn zabavili, do bytu nastěhovali cizí rodiny a Menčíkovi museli odklízet sníh, což podlomilo zdraví babičky. Soukromá škola skončila a Věra přešla do státní. „V zimě 1919 na 1920 byla škola, do které jsem chodila, nějakou dobu bez vody, topení i elektřiny, a přesto se učilo. Studenti v kožiších a čepicích četli při světle několika blikajících svíček nebo petrolejky a pak je často čekala hodina cesty pěšky sněhem,“ vzpomínala o čtvrt století později. Ve škole se přihlásila do šachového kroužku a ve čtrnácti hrála svůj první turnaj jako jediná dívka mezi kluky a učiteli. Turnaj se nedohrál, ale patřilo by jí druhé nebo třetí místo.

Na podzim 1921 se rodina rozhodla Rusko opustit, jenže na tom, kam jít, se rodiče neshodli. Otec se vrátil do rodné Bystré, tedy do mladého Československa. Matka odvezla dcery do Anglie k babičce do St Leonards-on-Sea, předměstí přímořského Hastingsu. Manželství se rozpadlo a Věra pak tátu vídala jen tehdy, když ji šachy zavedly do jeho země.

Anglicky skoro neuměla a byla plachá. Víc než rok se odhodlávala, než v březnu 1923, v sedmnácti, vstoupila do šachového klubu v Hastingsu, kde se každé Vánoce konal turnaj se světovou špičkou. Ženy byly tehdy v šachových klubech vzácností a některé kluby je vůbec nepřijímaly. „Často se mě ptají, proč jsem se šachům začala věnovat vážně. Ticho a hustý kouř se pro mladou dámu asi nehodí. To je pravda! Ale šachy jsou tichá hra, a proto nejlepší koníček pro někoho, kdo neumí pořádně jazyk,“ vysvětlovala později.

V klubu ji nejdřív učil místní šampion James Drewitt, pak chodila na lekce k maďarskému mistrovi Gézovi Maróczymu, který tehdy v Hastingsu žil. Zahrála si s ním asi dvacet partií a převzala od něj klidný styl, ve kterém se nespěchá a pozice se buduje pomalu. Za klub začínala na osmadvacáté, tedy poslední šachovnici, kam se posílali nejslabší hráči. Brzy už seděla u horních šachovnic. Anglická šampionka Edith Priceová ji v roce 1925 sama vyzvala na zápas, protože se nedokázaly rozhodnout, která z nich je lepší, a Věra vyhrála dvakrát po sobě.

Byla tak nejlepší hráčkou v zemi, jenže na britský šampionát nesměla, protože neměla britské občanství. Ve Stratfordu toho léta porazila i sira George Thomase, jednoho z nejlepších anglických hráčů, a odvezla si osm liber, dnes zhruba šestnáct tisíc korun. Když v lednu 1926 vyhrála dívčí mistrovství Londýna, přišlo na zahájení přes třicet fotografů, a o rok později s ní po simultánce natáčel rozhovor rozhlas BBC.

V červenci 1927 se v Londýně hrála první šachová olympiáda a vedle ní, spíš jako doplněk, turnaj žen. Přihlásilo se dvanáct hráček z osmi zemí, startovné stálo libru a britské noviny psaly o Věře jako o ruské uprchlici. Vyhrála deset partií, jedinou remízu jí soupeřka vzala v posledním kole, a odnesla si dvacet liber, dnes asi čtyřicet tisíc korun. Mezinárodní šachová federace pak vítězku dodatečně prohlásila za mistryni světa. Bylo jí jednadvacet a titul už do smrti nepustila.

Ne všichni byli nadšení. Richard Réti, československý šachista a tehdy jeden z nejlepších hráčů světa, napsal v září do ostravských novin, že nový titul je ze šachového hlediska sporný. „V tělesných sportech je patrně oprávněné zavádět dámská mistrovství světa. V šachu nás ale zajímá pouze výkon, a partie, která nepůsobí obsažností svých myšlenek, není o nic zajímavější jen proto, že ji sehrála dáma,“ stálo v jeho komentáři. Smířlivě dodal, že titul možná přivede k šachům víc žen. Pohár a zlatou medaili dostala Věra až o dva roky později. Ta medaile ji nakonec přežila.

Zlom přišel v roce 1929 v Ramsgate na anglickém pobřeží, kde se proti sobě postavili britští mistři a tým cizinců. Věra hrála za cizince po boku bývalého mistra světa Josého Raúla Capablancy a svého učitele Maróczyho. Neprohrála ani jednu partii a o druhé místo se dělila s Akibou Rubinsteinem, o půl bodu za Capablancou a před Maróczym. Díky tomu ji pozvali do Paříže a hlavně do Karlových Varů na možná největší turnaj od konce první světové války. Hrálo se od konce července do konce srpna, sešlo se dvaadvacet mistrů a z velkých jmen chyběli jen Aljechin a Lasker.

Že by mezi nimi uspěla, nečekal nikdo. Vídeňský mistr Hans Kmoch před turnajem slíbil, že když uhraje víc než tři body, začne vystupovat v ženském baletu. Přiznal se k tomu později sám v turnajové knize. S ironií v ní psal o vídeňském mistrovi, který je pokřtěný Hans a jehož příjmení začíná na K a končí na ch. Po prvním kole se mistři sešli v kavárně Schützenhaus a profesor Albert Becker, další Vídeňák, přišel s nápadem. „Pánové, mám skvělý nápad. Založme klub pojmenovaný po Věře Menčíkové. Kdo s ní prohraje, stane se řádným členem. Kdo remizuje, bude jen kandidát,“ vyprávěl desítky let poté šachista Salo Flohr, který byl u toho jako novinář.

Ve třetím kole Becker s Věrou prohrál. Večer se v kavárně smáli všichni a kdosi mu gratuloval ke zvolení předsedou klubu. Porazila ještě Němce Friedricha Sämische, ale celkově uhrála z jednadvaceti partií tři body a skončila poslední, takže Kmoch do baletu nemusel. Mistr světa Alexandr Aljechin přesto v The New York Times napsal: „Je jisté, že je mezi ženami absolutní výjimkou. Málokdo ví, že měla lepší pozice i proti Euwemu, Treybalovi, Collemu a doktoru Vidmarovi. Vidmar ji porazil až po devíti hodinách hry.“ Do Varů měla Věra ještě jeden důvod se těšit, protože tam poprvé po osmi letech viděla tátu.

Klub, který měl být vtipem, se začal plnit. Na vánočním turnaji v Hastingsu na přelomu let 1930 a 1931 jako jediná porazila jeho vítěze Maxe Euweho. Nizozemský učitel matematiky se o pět let později stal mistrem světa. O rok později ho porazila znovu a k tomu i britského šampiona Sultana Chána. Euwe na to v roce 1953 vzpomínal s humorem: „Víc než jednou mi navrhovali, abych se jako dvojnásobný poražený stal předsedou. Tyhle plány zůstaly plány.“ Sir George Thomas s ní prohrál desetkrát a novináři ho prohlásili předsedou také. Když se Capablanky v roce 1932 zeptali, jestli existují ženy, které dobře hrají šachy, odpověděl: „Jediná. Jmenuje se Věra Menčíková.“ Sám ji ale porazil ve všech devíti partiích a Aljechin v osmi.

U šachovnice seděla s rukama složenýma před sebou a ani sval se jí nepohnul, jen když se pozice zhoršila, lehce se jí zbarvily tváře. Přemýšlela dlouho a do časové tísně se dostávala pravidelně, jednou spotřebovala hodinu na prvních sedm tahů a zbytek partie musela dohrát bleskově. Švédský velmistr Gideon Ståhlberg vzpomínal, že když ji soupeř v dobré partii porazil, gratulovala mu jako první.

V roce 1935 se vrátila do rodné Moskvy na velký turnaj v Muzeu výtvarných umění, kam na každé kolo chodily tisíce diváků. Skončila poslední bez jediné výhry, ale jednou ze tří remíz připravila Salo Flohra o samostatné první místo. Flohr tam prý pronesl vtip, který se pak dlouho vyprávěl: Euwe porazí Aljechina, Věra porazí Euweho a on už nějak porazí Věru.

Na londýnském mistrovství v roce 1927 ji pořadatelé uvedli jako hráčku z Ruska, kde se narodila a vyrůstala. Na dalších pěti turnajích o titul v letech 1930 až 1937 nastupovala za Československo, zemi svého otce. Česky přitom neuměla a v Československu nikdy nežila.

V létě 1931 přijela do Prahy na olympiádu a mistrovství světa vyhrála se všemi osmi výhrami. V Národním domě na Smíchově pak sehrála simultánku proti čtyřiceti ženám a porazila všechny. V roce 1933 hrála mistrovství Československa v Mnichově Hradišti, kde splnila normu na titul mistra, a o rok později turnaj v Semilech, kousek od tátova domova. V létě 1936 se na mistrovství v Poděbradech utkala s Aljechinem i Flohrem a tehdy viděla otce naposledy, František Menčík zemřel 9. září 1936. Když v dubnu 1938 objížděla se simultánkami Prahu a Mladou Boleslav, zastavila se v Semilech u jeho hrobu. Československý mistr Josef Rejfíř o ní napsal, že byla velmi skromná a vždy a všude oblíbená.

Jediná žena, která jí mohla konkurovat, byla Němka Sonja Grafová. V roce 1934 se utkaly v Rotterdamu v domě Maxe Euweho, Grafová vyhrála první partii a Věra pak tři. Zápas o titul se hrál v létě 1937 v hotelu Panhans na rakouském Semmeringu. Časopis CHESS tehdy obě soupeřky popsal: „Sonja Grafová kouří jednu cigaretu za druhou a v řídkých chvílích mezi nimi zuřivě žvýká bonbony. Slečna Menčíková naopak sedí kyprá a klidná, ruce složené, a celé hodiny hry se jí nepohne ani sval.“ Věra vyhrála 11,5:4,5 a Grafová prohrála všech prvních sedm partií, které hrála s černými.

Mezitím se změnil i její soukromý život. V srpnu 1935 letěla na mistrovství do Varšavy anglická šachistka Agnes Stevensonová. Při mezipřistání v Poznani vystoupila kvůli pasové kontrole, a když se vracela k letadlu, vběhla do roztočené vrtule. V říjnu 1937 si jednatřicetiletá Věra vzala jejího vdovce, devětapadesátiletého lékárníka Rufuse Stevensona, jednoho z hlavních organizátorů anglického šachu. Doma byla paní Stevensonová, u šachovnice zůstala Menčíkovou. Svatbou konečně získala britské občanství a v roce 1938 hrála jako první žena v historii britský šampionát. Bohatá nebyla. V inzerátu v British Chess Magazine nabízela lekce za tři šilinky a šest pencí za hodinu, dnes zhruba 350 korun, a k tomu i lekce bridže.

V létě 1939 odplula parníkem do Buenos Aires, poprvé jako hráčka Anglie. Grafovou kvůli otevřenému odporu k Hitlerovi vyškrtli z německé výpravy, a tak nastoupila pod vlajkou vymyšlené země Libre, tedy Svobodná. Během turnaje vypukla válka, pořadatelé sundali všechny vlajky kromě argentinské a anglický mužský tým se okamžitě vracel domů. Tři z jeho hráčů pak luštili německé šifry v Bletchley Parku. Věra vyhrála sedmnáct partií a dvakrát remizovala. Grafová v Argentině zůstala, Věra jela domů do války.

V září 1939 začala vést Národní šachové centrum v obchodním domě John Lewis na londýnské Oxford Street. Vydrželo rok, v září 1940 ho zničila německá bomba. Věra psala do časopisu CHESS, učila a v roce 1942 porazila sedmasedmdesátiletého Jacquese Miesese, kdysi jednoho z nejlepších hráčů světa. V únoru 1943 zemřel manžel na infarkt. V domě v Gauden Road 47 v jiholondýnském Claphamu s ní zůstala matka a sestra Olga, která také hrála šachy a dvakrát se probojovala na mistrovství světa.

Třináctého června 1944 dopadla na Londýn první V-1. Byla to bezpilotní střela s 850 kily trhaviny, které se nad cílem vypnul motor, a po chvíli ticha přišel výbuch. Jediná taková střela dokázala srovnat se zemí až dvacet řadových domů, a tak se lidé v jižním Londýně naučili poslouchat, kdy motor nad jejich hlavami ztichne. Věra mezitím hrála dál a postoupila do semifinále přeboru jižních hrabství. Další partii měla na programu 27. června.

V noci z 26. na 27. června se tři ženy schovaly ve sklepě svého domu. Na zahradě měly kryt a přes ulici byl hluboký kryt pod stanicí metra Clapham North, ale zůstaly doma. Dvacet minut po půlnoci dopadla V-1 přímo na jejich dům. V ulici zahynulo jedenáct lidí, mezi nimi Věra, které bylo osmatřicet, její sestra a matka. Kryt na zahradě zůstal nedotčený, jenže nikdo neví, jestli by do něj stihly doběhnout. S domem zmizely i partiáře, deníky i trofeje. Čtvrtého července všechny tři zpopelnili ve Streathamu a jejich popel rozptýlili v zahradě vzpomínek.

„Britský šach utrpěl těžkou a nenahraditelnou ztrátu,“ napsal v srpnu British Chess Magazine a časopis CHESS dodal, že zemřela neporažená a na vrcholu sil. Na sedmi turnajích o titul odehrála 83 partií a prohrála jedinou. Další mistryně světa se našla až v roce 1950, když titul získala Sovětka Ludmila Rudenková. Od roku 1957 dostávají vítězky ženské šachové olympiády Pohár Věry Menčíkové. Česká pošta ji v roce 1996 dala na známku a brněnský šachový historik Jan Kalendovský jí věnoval knihu Královna šachu Věra Menčíková. Z jejích trofejí přežilo jen pár, mezi nimi zlatá medaile mistryně světa, kterou pak švagr půjčoval klubu v Hastingsu.

Zdroje:

https://britishchessnews.com/2020/06/27/vera-menchik-a-75-year-anniversary/

https://britishchessnews.com/2021/05/10/remembering-vera-menchik-16-ii-1906-27-vi-1944/

https://www.semily.cz/customers/semily/ftp/File/semilske_noviny/2016/05_2016.pdf

https://cesky.radio.cz/vera-mencikova-pred-120-lety-se-narodila-kralovna-sachu-ktera-porazela-mistry-8877866

https://www.chess.cz/vera-mencikova/

https://chesshistory.com/winter/extra/menchikclub.html

https://chesshistory.com/winter/extra/women.html

https://wom.fide.com/vera-menchik/

https://en.wikipedia.org/wiki/Vera_Menchik