Článek
Novonikolajevsk byl v září 1921 mladé sibiřské město, které vyrostlo kolem železničního mostu přes Ob. Dnes mu říkáme Novosibirsk. Tehdy v něm vládli bolševici a chystali veřejný proces s mužem, o kterém se po celé Sibiři vyprávěly hrůzostrašné příběhy. Na lavici obžalovaných seděl v mongolském plášti, na kterém nechyběly výložky generála carské armády. Baron Roman Fjodorovič von Ungern-Sternberg, bývalý velitel Asijské jízdní divize, pán Urgy a mongolský kníže.
Proces trval šest hodin a patnáct minut. Žalobcem byl Jemeljan Jaroslavskij, jeden z nejvýřečnějších bolševických propagandistů, a výsledek byl jasný ještě předtím, než soud vůbec začal. Pár týdnů předtím totiž do celé věci osobně vstoupil Lenin. Večer téhož dne byl rozsudek vyhlášen a v noci vykonán. Tak skončil život muže, který během pouhých tří let prošel cestu od zapomenutého kozáckého důstojníka k vládci celé země a zpátky na smrt.
Teuton z Revalu
Narodil se 10. ledna 1886 podle nového kalendáře, tedy 29. prosince 1885 podle starého, ve Štýrském Hradci, tehdy součásti Rakouska-Uherska. Ungern-Sternbergové patřili k pobaltskoněmecké šlechtě, která po staletí sloužila švédským a pak ruským panovníkům. Rodina se brzy přestěhovala do estonského Revalu, dnešního Tallinnu. Rodiče se rozvedli, když bylo Romanovi pět let, a matka se o tři roky později znovu provdala za barona Oskara von Hoyningen-Huene.
Chlapec vyrůstal mezi baltskými hrady a legendami o rytířských předcích, a to ho poznamenalo na celý život. Do školy chodil nerad, z gymnázia ho kvůli kázeňským problémům vyřadili a nakonec skončil na Pavlovském vojenském učilišti v Petrohradu.
mladý baron
Po absolvování si nevybral pohodlnou posádku v hlavním městě, ale službu u kozáckých pluků na východní Sibiři. V roce 1913 se poprvé dostal do Mongolska, kde sloužil při ruském konzulátu v západomongolském Kobdu. Stepi, kláštery a jezdci, kteří jako by vypadli z doby Čingischána, ho okouzlili. Pak přišla první světová válka. Ungern bojoval ve Východním Prusku, účastnil se nájezdů zvláštního jezdeckého oddílu za nepřátelské linie, vyznamenal se odvahou, která hraničila s šílenstvím, a získal Řád svatého Jiří čtvrtého stupně i řadu dalších vyznamenání. Zároveň rád pil, rval se a v říjnu 1916 v opilosti napadl jiného důstojníka a vrátného. Vysloužil si za to dva měsíce vězení.
Na frontě se seznámil s kozáckým kapitánem Grigorijem Semjonovem. Na jaře 1917 spolu v Persii u jezera Urmia zakládali dobrovolnickou jednotku z místních Asyřanů, kteří měli pomoci rozpadající se ruské frontě. Po bolševickém převratu se oba přidali k bílým a odešli na Dálný východ. Semjonov se stal atamanem a Ungernovi svěřil velení v Daurii, osamělé železniční stanici v Zabajkalsku nedaleko čínských hranic. Z Daurie se brzy stalo místo, o kterém se mluvilo šeptem.
Zajatí rudí, podezřelí a nepohodlní tam mizeli po stovkách a stanici se začalo říkat šibenice Sibiře. Ungern mezitím povýšil na generálmajora a v červenci 1919 se v Charbinu oženil s mandžuskou princeznou Ji, která při pravoslavném křtu přijala jméno Jelena Pavlovna. Spolu mluvili anglicky. Byl to politický sňatek a vydržel jen rok.
Dobytí Urgy
V srpnu 1920 se Ungern se Semjonovem rozešel. Ze svých jezdců vytvořil samostatnou Asijskou jízdní divizi, pestrou směs Rusů, kozáků, Burjatů, Mongolů a dalších národů, a 1. října 1920 překročil hranici do Vnějšího Mongolska. Země tehdy byla pod kontrolou čínských vojsk, která zrušila mongolskou autonomii a duchovního i světského vládce Bogdchána držela v domácím vězení. Ungern se rozhodl Mongolsko osvobodit. Neviděl v tom cíl, ale začátek.
První dva útoky na mongolské hlavní město Urgu, dnešní Ulánbátar, na konci října a začátkem listopadu 1920 skončily krvavým nezdarem. Ungern se stáhl do hor a čekal. V mrazivých stepích jeho divize přežila zimu a v únoru 1921 udeřila znovu. Proti zhruba sedmi tisícům čínských vojáků měl necelých patnáct set mužů. Divizi rozdělil do tří kolon. Jedna z nich měla proniknout do paláce, kde Číňané drželi Bogdchána, a osvobodit ho.
Útok začal 2. února a večer 4. února bylo hotovo. Číňané ztratili kolem patnácti set mužů, Ungern asi šedesát. Bogdchán se vrátil do Urgy a 22. února 1921 byl slavnostně znovu dosazen na trůn. Svému osvoboditeli udělil dědičný knížecí titul s hodností chána. V březnu pak Ungernovi jezdci v bitvě u Čojru porazili čínskou posádku, která měla zhruba patnáct set mužů proti jeho devíti stovkám, a další čínský oddíl v Zamyn-Üüdu raději odešel bez boje.
Pro Mongoly byl Ungern zázrakem. Cizinec s bílou pletí, který s hrstkou jezdců rozdrtil přesilu a vrátil jim jejich vládce. Mnozí v něm viděli vtělení Džamsarana, krutého božstva války z tibetského buddhismu. Oficiálně za něj nikdy prohlášen nebyl, ale legenda se šířila rychleji než jakékoli úřední prohlášení. Ungern sám se snažil, aby ho lidé považovali za vtělení ochranného božstva Mahákály. Buddhismus přijal, aniž by se zřekl luteránské víry.
Jenže osvobození mělo i druhou tvář. Hned po dobytí Urgy začalo vraždění. Ungernovi muži pobili ruské Židy, kteří ve městě žili, a místní židovská komunita prakticky přestala existovat. Ungernova tajná policie pod velením plukovníka Leonida Sipajlova pak vraždila podezřelé bolševiky, nepohodlné důstojníky i náhodné lidi. Podle dochovaného seznamu zemřelo na Ungernův rozkaz nebo pod záminkou jeho rozkazů v Rusku a Mongolsku nejméně 846 lidí.
Historie jeho násilí popisuje jako neusměrněný, chaotický sadismus, který se obracel stejně často proti vlastním lidem a náhodným civilistům jako proti nepříteli. Krutý byl i ke svým vlastním mužům. Za prohřešky nechával bičovat, svého hlavního kata plukovníka Laurentze dal nakonec sám popravit a jednoho poručíka, který znásilňoval, rabil a otrávil raněné, nechal upálit.
Poslední rytíř
Ungern nechtěl jen svobodné Mongolsko. Snil o mnohem víc. Revoluce byla podle něj nemocí, která přišla ze Západu a ničí svět. Lék viděl na Východě, ve starých monarchiích a v buddhistické duchovnosti. Chtěl obnovit čínské císařství dynastie Čching, sjednotit mongolské národy od Bajkalu po Tibet a odtud vytáhnout proti bolševikům, aby se na ruský trůn vrátili Romanovci. Kvůli krutosti, pití, opiu a nenávisti k Židům se mu říkalo Krvavý, Bílý nebo Šílený baron. Historik James Palmer, autor jeho životopisu, ho vystihl takto: „osamělý, podivný, smutný muž, který se ocitl v pozici, kdy mohl ovlivnit osud milionů“
V květnu 1921 vydal rozkaz k tažení do sovětského Ruska. Obsahoval i pokyny, které z něj dělají jeden z nejtemnějších dokumentů ruské občanské války, mimo jiné výzvu k vyhlazování komisařů, komunistů a Židů. V červenci vyrazila Asijská jízdní divize se zhruba třemi tisíci muži na sever. Jenže doba se změnila. Rudá armáda už nebyla tím chaotickým útvarem z roku 1918 a místo vzpoury, se kterou Ungern počítal, ho čekal odpor. Šestého července vstoupila do Urgy sovětská vojska spolu s mongolskými revolucionáři. Ungern se v srpnu ještě dostal až k Novoselenginsku, ale druhý den už ustupoval zpátky do Mongolska.
Jeho vlastní muži už toho měli dost. Sedmnáctého srpna byl zavražděn jeho nejvěrnější zástupce generál Rezuchin, o den později se spiklenci pokusili zabít samotného Ungerna. Uprchl k mongolskému oddílu, ale ti, kteří ho kdysi uctívali jako boha války, ho svázali a 20. srpna 1921 padl do rukou rudého oddílu Petra Ščetinkina.
Smrt posledního feudála
Šestadvacátého srpna 1921 nadiktoval Lenin po telefonu politbyru návrh, jak s baronem naložit. Začínal větou: „Radím věnovat této věci více pozornosti a dosáhnout prověření závažnosti obvinění.“ Pokračování ale nenechávalo nic náhodě. Pokud se obvinění prokážou, o čemž podle Lenina nebylo pochyb, měl následovat veřejný soud, provedený co nejrychleji, a poprava.
Soud v Novonikolajevsku byl politickou show. Jaroslavskij v něm z Ungerna udělal symbol celé staré třídy. Rozsudek měl podle něj zaznít jako rozsudek smrti nad všemi šlechtici a prohlásil: „Zánik barona Ungerna je zánikem posledního feudála“. O milost nežádal. Podle svědectví odmítl, aby mu před popravou zavázali oči nebo aby se otočil zády k popravčí četě. Ještě téže noci ho ve věku pětatřiceti let zastřelili.
Paradoxní je, co po něm zůstalo. Ungern chtěl Mongolsko vytrhnout z rukou Číňanů a udělat z něj základnu pro obnovu monarchií. Ve skutečnosti otevřel dveře Rudé armádě, která do Mongolska vstoupila právě pod záminkou boje s ním. V roce 1924 vznikla Mongolská lidová republika, druhý komunistický stát světa, který se na dalších sedmdesát let stal sovětským satelitem. Palmer to shrnul suše: Ungern podle něj dějiny skutečně ovlivnil, jen do značné míry náhodou. Pro bolševiky byl přitom ideálním nepřítelem. Jeho porážka byla propagandistickou trofejí a Palmer ho přirovnal k postavě, kterou dnešní čtenář pochopí okamžitě: „byl pro bolševiky něčím jako Usáma bin Ládin“ .
Legenda ale přežila. Polský spisovatel a vědec Ferdynand Ossendowski, který před bolševiky prchal napříč Mongolskem a Ungerna v Urze osobně poznal, o něm napsal v roce 1922 knihu Zvířata, lidé a bohové, která se stala světovým bestsellerem. Ruský spisovatel Leonid Juzefovič mu věnoval knihu Samoděržec pustyni. Ungern se objevuje v románech, komiksech i esoterické literatuře a v Mongolsku se o něm dodnes vyprávějí příběhy.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Roman_von_Ungern-Sternberg
https://en.wikipedia.org/wiki/Battles_of_Choir_and_Zamyn-%C3%9C%C3%BCd
https://www.pygmywars.com/rcw/history/china/capture_urga_lines_text.pdf
https://www.marxists.org/archive/lenin/works/1921/aug/26.htm
https://www.svoboda.org/a/30451130.html
https://www.currenttime.tv/amp/27483812.html
https://harpers.org/2010/03/_the-bloody-white-baron_-six-questions-for-james-palmer/
https://www.miwsr.com/2009/downloads/20090704.pdf
https://literaryreview.co.uk/monster-on-the-march
