Synovec prezidenta Beneše otročil na výrobě Hitlerových raket. Vězně věšeli přímo v podzemní továrně

Jiří Beneš se narodil 16. dubna 1898 v Praze. Vystudoval práva, pracoval jako novinář a od roku 1925 působil v Lidových novinách. Později přešel do Melantrichu a v letech 1934 až 1936 byl moskevským zpravodajem jeho listů. Z Moskvy zároveň svému strýci Edvardu Benešovi poskytoval nezávislé politické a hospodářské informace.

Po okupaci Československa se jeho příbuzenství s prezidentem v exilu stalo nebezpečnou zátěží.

Poprvé ho Gestapo zatklo na podzim roku 1940. Několik týdnů strávil ve vězení na Pankráci a při výsleších v Petschkově paláci se vyšetřovatelé zajímali především o Edvarda Beneše a o představitele československé národně socialistické strany.

Nakonec byl propuštěn. Jenže v lednu 1943 si pro něj přišli znovu. Tentokrát už cesta domů nevedla. Jiří Beneš se ocitl v nacistickém koncentračním systému a do konce války prošel Osvětimí, Buchenwaldem a Dorou. Viděl také Ravensbrück a na samotném konci války přežil ničivý transport z Nordhausenu do severního Meklenburska.

Později byl jako vězeň zaměstnán při výrobě tajných německých raket V-1 a V-2. To nejhorší ho čekalo tam, hluboko pod zemí.

V noci ze 17. na 18. srpna 1943 provedlo britské Královské letectvo rozsáhlý nálet na raketové výzkumné centrum v Peenemünde. Nacistické vedení se následně rozhodlo přesunout výrobu rakety A-4, později propagandisticky přejmenované na V-2, do podzemí.

Volba padla na Kohnstein nedaleko Nordhausenu. Uvnitř hory už existoval rozsáhlý systém štol, který Wehrmacht od poloviny třicátých let využíval jako strategický sklad pohonných hmot. Po náletu na Peenemünde měl být v rekordním čase přestavěn na obrovskou podzemní zbrojovku.

A k tomu nacisté potřebovali pracovní sílu, kterou nemuseli šetřit. V srpnu 1943 dorazilo prvních 107 vězňů z Buchenwaldu. Do konce září jich bylo přes tři tisíce, v říjnu téměř sedm tisíc a o Vánocích už přes deset tisíc.

Na povrchu zpočátku téměř neexistovalo ubytování. Vězni proto nejen pracovali, ale také spali přímo uvnitř štol. Podzemní komplex připomínal obří žebřík. Dvě hlavní tunelové chodby A a B spojovalo 46 příčných komor. V komorách 43 až 46 vznikly provizorní „spací štoly“, kde byly namačkány tisíce lidí na čtyřpatrových dřevěných pryčnách.

Podmínky byly vražedné. Výbuchy dynamitu pokračovaly ve dne i v noci. Vzduch byl plný prachu a škodlivých plynů. Pitné vody byl nedostatek. Jako záchody sloužily rozpůlené sudy a hygienické podmínky prakticky neexistovaly.

Vězni trpěli zimou, hladem, úplavicí, tyfem, zápalem plic a tuberkulózou. A pracovali dvanáct hodin denně. V lednu 1944 evidovala SS v Doře 669 úmrtí během jediného měsíce. Od října 1943 do března 1944 zde zemřelo téměř 2 900 vězňů a dalších přibližně 3 000 vyčerpaných a umírajících lidí nacisté odvezli do Majdanku a Bergen-Belsenu. Jen málokdo z nich přežil.

Jiří Beneš se ocitl právě v tomto světě. Ve světě, kde lidský život měl menší cenu než součástka rakety.

Na přelomu let 1943 a 1944 začala v Mittelwerku sériová montáž raket V-2. Později se v části komplexu vyráběly také létající střely V-1. Vězni rozšiřovali štoly, stavěli koleje, přemisťovali materiál a část z nich pracovala přímo na výrobních linkách. Jen menšina vězňů se přitom dostala k odbornější montáži raket. Většina byla nasazena na mnohem těžší stavební práce v podzemí a v dalších provozech rozrůstajícího se komplexu Mittelbau.

Technologický zázrak stál na základech lidského utrpení. A němečtí raketoví odborníci o existenci nucené práce věděli. Platí to i pro Wernhera von Brauna, muže, který se po válce stal jednou z hlavních tváří amerického kosmického programu.

Von Braun nebyl přímým velitelem vězeňské pracovní síly v Mittelwerku a většinu času působil v Peenemünde. Přesto podzemní továrnu opakovaně navštěvoval. Později sám uváděl přibližně patnáct návštěv od konce roku 1943 do začátku roku 1945.

NASA dnes výslovně uvádí, že o strašných podmínkách vězňů věděl a účastnil se rozhodování spojeného s využíváním nucené práce. Kolem vyhladovělých mužů v pruhovaných vězeňských šatech vznikala jedna z technologicky nejpokročilejších zbraní své doby.

Raketa V-2 byla schopná letět rychlostí několika tisíc kilometrů za hodinu a na cíl dopravit zhruba tunovou bojovou hlavici. Ale její výroba byla postavena na lidech, kteří často neměli ani sílu stát na nohou.

Nacisté měli jeden zásadní problém. Nutili své vězně vyrábět zbraně určené k zabíjení jejich vlastních krajanů. A část vězňů se proto snažila výrobu narušovat.

Sabotáže v Mittelwerku jsou historicky doložené. Mohlo jít o špatně provedené elektrické spoje, nekvalitní svary nebo jiné drobné zásahy, které nebyly na první pohled patrné.

Zároveň ale není možné každý technický problém raket připisovat vězeňské sabotáži. Samotná V-2 byla velmi složitá a poruchová zbraň a nacisté často obviňovali vězně i bez skutečných důkazů.

Podezření mohlo znamenat smrt. Vězni obvinění ze sabotáže byli mučeni a popravováni. V Doře docházelo k veřejným věšením na apelplacu i přímo uvnitř podzemního komplexu. V posledních měsících války popravy ještě zesílily.

Jejich cílem nebylo jen zabít konkrétního člověka. Měly vyděsit všechny ostatní. Jiří Beneš se právě díky svému novinářskému povolání později pokusil zachytit nejen každodenní brutalitu tábora, ale také organizaci práce, výrobu zbraní a systém, v němž byli lidé proměněni v pouhý spotřební materiál.

Jeho svědectví nebylo romantickým příběhem o hrdinných sabotérech. Byl to popis světa, v němž mohlo podezření na jedinou chybu skončit na šibenici.

Rozsah tragédie Mittelbau-Dora je dodnes těžko představitelný. Od srpna 1943 do jara 1945 prošlo celým komplexem přibližně 60 000 vězňů. Nejméně 20 000 z nich nepřežilo.

Část zemřela přímo v jednotlivých táborech. Další byli jako těžce nemocní odesíláni v takzvaných likvidačních transportéch do jiných táborů. Tisíce dalších zahynuly při závěrečných evakuacích a pochodech smrti. S raketou V-2 se často pojí mrazivý paradox.

Historik Michael J. Neufeld ze Smithsonian National Air and Space Museum odhaduje, že samotnému programu V-2 v Mittelbau lze přičíst nejméně kolem deseti tisíc mrtvých vězňů. Přímé zásahy raket V-2 přitom zabily něco přes pět tisíc lidí.

Jinými slovy: pravděpodobně více lidí zemřelo při výrobě rakety než v důsledku jejího bojového použití.

Na jaře 1945 se Třetí říše hroutila. Americká armáda postupovala od západu a velení SS začalo Mittelbau-Dora vyklízet. Práce v Mittelwerku skončila 1. dubna. Od 4. dubna začaly masové evakuace. Vězni byli namačkáni do vlaků nebo hnáni pěšky směrem k dalším táborům.

Bergen-Belsen.

Sachsenhausen.

Neuengamme.

Ravensbrück.

A další místa, kam se kolony vůbec dokázaly dostat.

Tisíce lidí cestu nepřežily.

Jedním z nejhorších zločinů závěrečných dnů války se stal masakr u Gardelegenu. Více než tisíc vězňů z transportů pocházejících mimo jiné z komplexů Mittelbau a Neuengamme nacisté nahnali do stodoly na statku Isenschnibbe.

Budovu zapálili. Na ty, kteří se snažili dostat ven, stříleli. Američané později nalezli 1 016 mrtvých. Přežilo jen několik desítek lidí. Jiří Beneš měl jiný osud.

Nebyl mezi několika stovkami vězňů, které 11. dubna 1945 našli američtí vojáci v samotné Doře. Ještě před jejich příchodem byl odvezen.

Ve svých pamětech popsal děsivý transport z Nordhausenu přes Německo do severního Meklenburska. Viděl vězně umírat hladem a vyčerpáním a příslušníky SS dorážet ty, kteří už nedokázali pokračovat.

Nakonec se dočkal osvobození až Rudou armádou. Přežil. A téměř okamžitě začal psát. Nebyl jen bývalým vězněm. Byl zkušeným novinářem a vystudovaným právníkem.

Věděl, že paměť mizí, pachatelé se budou bránit a některé věci budou lidem, kteří je nezažili, připadat téměř neuvěřitelné. Ve své knize proto zaznamenával nejen vlastní příběh, ale také jména, místa, organizaci táborů, pracovní podmínky a informace o dalších svědcích.

V německém zajetí vyšlo už v roce 1945. Další vydání následovala v letech 1946 a 1947. Kniha se stala jedním z prvních rozsáhlých českých svědectví o nacistických koncentračních táborech.

A právě kapitoly o Doře byly mimořádně cenné. Podzemní továrna byla po válce stále místem obrovského zájmu vítězných mocností. Američané, Britové i Sověti se předháněli v získávání raketových technologií, dokumentace i německých odborníků.

Současně se ale shromažďovaly důkazy o tom, za jakých podmínek tento technologický program vznikal. Informace z Benešovy knihy byly využity také při Mezinárodním vojenském tribunálu v Norimberku.

Po válce se Jiří Beneš vrátil do veřejného života. V letech 1945 až 1946 vedl Lidovou pojišťovnu a v období 1946 až 1948 působil jako generální ředitel československých pojišťoven.

Pak přišel únor 1948. Jiří Beneš byl z funkce sesazen. Od roku 1949 pracoval už jen jako pojišťovací likvidátor a v roce 1958 odešel do důchodu. Také jeho kniha na dlouhá desetiletí zmizela z pultů knihkupectví. Jiří Beneš zemřel 22. června 1966 v Praze. Bylo mu osmašedesát let.

Zdroje:

https://arl.psp.cz/arl-par/cs/detail/?disprec=6&idx=par_us_cat%2A139079&iset=1

https://mzv.gov.cz/dresden/cz/zpravy_a_udalosti/pietni_akt_pri_prilezitosti_78_vyroci.html

https://biography.hiu.cas.cz/wiki/BENE%C5%A0_Ji%C5%99%C3%AD_1898%E2%80%931966

https://ceske-narodni-listy.estranky.cz/clanky/prispevky/me-svedectvi---jiri-benes.html

https://www.dora.de/en/geschichte/chronologie/konzentrationslager

https://www.dora.de/en/geschichte/chronologie/konzentrationslager/bilanz

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/mittelbau-main-camp-in-depth

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/dora-mittelbau-overview

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/gardelegen