Článek
Karel Vacek se narodil 21. března 1902 v Liberci v rodině truhláře a muzikanta. Když mu bylo přibližně sedm let, rodina se přestěhovala do Prahy. Hudební nadání se u něj projevilo velmi brzy.
Naučil se hrát na housle, klarinet, trubku, lesní roh i kontrabas a už kolem patnácti let si přivydělával v lidových kapelách. Nebyl tedy muzikantem jednoho nástroje. Právě schopnost rychle sáhnout po tom, co bylo v danou chvíli potřeba, mu později otevírala dveře do profesionálních orchestrů.
Od roku 1917 žil ve Vysokém Veselí, kde zároveň pracoval jako dělník. Po skončení první světové války přišla obrovská příležitost. Vacek byl přijat na pražskou konzervatoř. Sen o systematickém hudebním vzdělání se ale rozbil o obyčejnou rodinnou ekonomiku.
Studium v Praze si jeho rodina nemohla dovolit. Nešlo tedy o to, že by mladík při zkouškách neuspěl nebo že by profesoři jeho talent odmítli. Právě naopak – přijat byl, jen pro něj nebylo finančně reálné skutečně studovat.
V letech 1919 až 1924 pak získával další zkušenosti u vojenské hudby v různých posádkách. Byla to úplně jiná škola než konzervatoř, ale pro budoucího skladatele nesmírně užitečná. Vojenský muzikant musel ovládat repertoár, orientovat se v partiturách, reagovat rychle a především dokonale znát možnosti jednotlivých nástrojů.
Právě z těchto let si Vacek odnesl řemeslo, které později dokázal využít jako skladatel, aranžér i kapelník.
Vzhůru do Francie
Po skončení vojenské služby začalo jedno z nejdobrodružnějších období jeho života. V roce 1925 odjel s českým cirkusovým orchestrem do Francie. Ve Francii nějaký čas zůstal a vystupoval také v rámci československé expozice na Mezinárodní výstavě moderního dekorativního a průmyslového umění v Paříži.
Pro mladého muzikanta z českého prostředí to musela být obrovská zkušenost. Evropská taneční hudba se v polovině dvacátých let prudce proměňovala. Jazzové rytmy, nové taneční styly i americká populární hudba pronikaly do kaváren a tanečních sálů a profesionální hudebník musel být připraven prakticky na všechno.
Po návratu do Československa dostal Vacek angažmá v orchestru pražského kina Lucerna, kde muzikanti doprovázeli němé filmy. Později prošel také jazzovým orchestrem Harryho Hardena. A potom přišla skupina, která jeho život nasměrovala k prvnímu obrovskému hitu.
V roce 1929 se Karel Vacek stal členem nově vznikajícího kvintetu Melody Boys R. A. Dvorského. Dvorský si zakládal na tom, aby jeho muzikanti ovládali více nástrojů. A právě v tom byl Vacek výjimečný.
Hrál na housle, violu, klarinet, saxofon, trubku i pozoun. Dvorský ho dokonce později označil za „jazzmana kapely“, protože Vacek patřil mezi české muzikanty, kteří se už tehdy pokoušeli o jazzovou improvizaci. Melody Boys hráli mimo jiné v kavárně Rokoko na Václavském náměstí.
Právě v této době začal Vacek intenzivněji skládat. Nevznikaly přitom desítky písniček měsíčně. Vacek byl pověstný tím, že melodii dlouho piloval a ven ji pustil až ve chvíli, kdy s ní byl skutečně spokojený. A pak přišla Cikánka.
V roce 1928 se Vacek oženil s Julií Riegerovou a manželé bydleli v pražském Břevnově. Právě doma měl pianino, na kterém si začal pohrávat s první melodií v rytmu tanga. Postupně z ní vznikla Cikánka.
S textem si dával větší práci než s melodií. Podle dochovaných vzpomínek mu pomohla také jeho žena Julie, které je připisován nápad na jednu z nejznámějších vět textu. Hotovou skladbu pak převzal R. A. Dvorský. V roce 1931 ji jeho Melody Boys nahráli pro gramofonovou firmu Ultraphon.
A právě tehdy se začalo dít něco mimořádného. Deska se prodávala v počtech, které byly na tehdejší československý trh fantastické. Přes sto tisíc kusů.
Podle archivních údajů šlo o prodejní rekord a úspěch Cikánky dokonce pomohl firmě Ultraphon překonat těžké období hospodářské krize.
Cikánka překročila hranice
Československem ale její cesta neskončila. Nakladatelé velmi rychle pochopili, že mají v ruce melodii, která může fungovat i bez češtiny. V německy mluvících zemích se prosadila pod názvem Du schwarzer Zigeuner. Německý text napsal známý libretista Fritz Löhner-Beda. V angličtině se skladba objevila jako Play to Me, Gypsy s textem Jimmyho Kennedyho.
Obrovský úspěch zaznamenala právě v Británii. Podle dobových údajů se tam během pouhých sedmi týdnů prodalo kolem 150 tisíc gramodesek. Ještě působivější je americká statistika.
Podle údajů americké autorské společnosti byla Cikánka ve Spojených státech v roce 1933 hrána 12 732krát a stala se tam tehdy nejčastěji hranou skladbou českého autora.
Z muzikanta, který si nemohl dovolit studium na konzervatoři, se stal autor melodie hrané na druhé straně Atlantiku. A nebyla to náhoda jednoho šťastného večera.
Hned v roce 1932 následovalo další tango – Nikdy se nevrátí pohádka mládí. Tentokrát sehrály důležitou roli Mariánské Lázně. Vacek tam tehdy působil s orchestrem R. A. Dvorského a právě v lázeňském prostředí novou skladbu vytvořil. Podle místní historie ji poprvé zkoušel v baru hotelu Mirabell a měla okamžitý úspěch.
Ani Pohádka mládí nezůstala pouze českou záležitostí. V německy mluvících zemích byla uváděna jako Sag es mir noch einmal, v Británii jako Café in Vienna. Vacek tak během krátké doby vytvořil dvě melodie, které se dokázaly dostat daleko za hranice země, kde vznikly.
A stále mu nebylo ani jednatřicet. V letech 1935 až 1938 byl členem orchestru Jaroslava Ježka. Hrál zde především na trubku a ocitl se přímo uprostřed jedné z nejpozoruhodnějších kapitol české předválečné kultury.
Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha tehdy spojovalo moderní jazzovou hudbu, divadlo a stále ostřejší politickou satiru. Ježkův orchestr patřil k tomu nejmodernějšímu, co bylo možné na československých pódiích slyšet. V roce 1938 se vrátil k R. A. Dvorskému.
Karel Vacek patřil ke skladatelům, kteří své skladby neradi pouštěli z ruky předčasně. Podle vzpomínek spolupracovníků dokázal jednu melodii dlouho upravovat a opravovat, než ji považoval za hotovou. Výsledkem byla neobvyklá bilance.
Za celý život vytvořil necelých devadesát známých polek, valčíků, tang, pochodů a dalších skladeb. Vychází to přibližně na dvě nové skladby ročně.
O to pozoruhodnější je, kolik z nich přežilo svou dobu. Vedle Cikánky a Pohádky mládí napsal například trampské písně Pojď, kamaráde a Táboráku plápolej. Postupně se stále více obracel také k české lidové a dechové hudbě.
Vznikly Šumařinka, Hej, panímámo, U našich kasáren, Čtyři páry bílejch koní, Bříza zelená nebo Zůstaň tu s námi, muziko česká. Český rozhlas uvádí, že zlidověly přibližně dvě třetiny jeho skladeb.
Vlastní orchestr za okupace
V roce 1940 si Vacek založil vlastní orchestr. Byla to další významná etapa jeho kariéry. S kapelou vystupoval v Praze i na zájezdech po českých městech a mohl postavit program z velké části na vlastních skladbách. Jeho koncertní činnost měla během okupace také určitý společenský význam, protože česká populární a lidová hudba nabízela publiku prostor, kde mohl zaznívat domácí repertoár.
Později začal být Vacek spojován především s dechovou hudbou. A nijak se za ni nestyděl. Naopak ji bránil proti názoru, že jde automaticky o méně hodnotný nebo primitivní hudební žánr.
Hudebníkům v amatérských a mládežnických souborech navíc nezištně radil a ochotně za nimi cestoval. Český rozhlas připomíná, že právě pomoc mladým a amatérským kapelám byla jedním z typických rysů jeho pozdějšího života.
V roce 1956 pak aktivní pravidelné hraní ukončil. Dál komponoval a příležitostně dirigoval. A hudbu neopustil ani ve vysokém věku.
Jedním z míst, kam se Karel Vacek opakovaně vracel, byly Mariánské Lázně. Jezdil tam až do posledních let života, zpravidla v září. Přátelil se s místními muzikanty a když lázeňský orchestr hrál jeho melodie, neváhal se ještě postavit za dirigentský pult na kolonádě nebo u Lesního pramene.
Oficiální uznání přišlo velmi pozdě. Dne 28. dubna 1981 získal Karel Vacek titul národní umělec. Bylo mu devětasedmdesát let. V té době už žádnou státní cenu k potvrzení své popularity nepotřeboval. O rok později, 18. srpna 1982, Karel Vacek v Praze zemřel.
Pochován je na Vyšehradském hřbitově v Praze. Není uložen přímo ve společné hrobce Slavín, jak se někdy chybně uvádí. Jeho hrob se nachází v oddělení 1A, číslo 22. Na stejném hřbitově odpočívají také Antonín Dvořák, Bedřich Smetana a desítky dalších výrazných osobností české kultury.
Zdroje:
https://sever.rozhlas.cz/karel-vacek-autor-dechovkovych-slagru-a-multiinstrumentalista-rodak-z-liberce-8978646
https://www.radioteka.cz/detail/crohudba-716523-tak-hral-a-zpival-karel-vacek
https://hudba.proglas.cz/folklor/hrajte-kapely/tak-zili-legendarni-hudebnici/
https://www.nm.cz/ceske-muzeum-hudby/diskoteka-r-a-dvorskeho
https://www.marianskelazne.cz/ru/aktuality/vyznamna-vyroci/karel-vacek-/
https://svet.rozhlas.cz/jan-muller-petr-prajzler-osvobozene-divadlo-v-rozhlase-8163963
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/5766/karel-vacek-hudebnik
https://hpspraha.cz/hrbitovy-a-hroby/hrbitovni-spravy/hrbitovni-sprava-vinohrady/vysehradsky-hrbitov/
https://prague.eu/cs/objevujte/vysehradsky-hrbitov-a-slavin/
https://stop.p13.cz/cs/prosinec-2010/vackova-ulice/3729/
https://zivotopis.osobnosti.cz/karel-vacek.php
https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Karel_Vacek
