Továrník z Trutnova postavil letadlo podle semínka z Jávy. Němci s ním roku 1914 bombardovali Paříž

V neděli 28. května 1911 se v Trutnově sešlo přes šest tisíc sedm set lidí, kteří si zaplatili vstupné, aby viděli letadlo místního rodáka. Nadporučík Heinrich Bier vzlétl, ale motor krátce po startu vysadil a stroj musel nouzově přistát v sousedním Poříčí. Diváci odcházeli domů zklamaní. Konstruktér letadla jim slíbil, že let zopakuje, a tentokrát zadarmo.

Ignaz Etrich, kterému se odmalička říkalo Igo, se narodil na Štědrý den 1879 v Horním Starém Městě, dnes části Trutnova. Jeho otec vlastnil přádelny lnu v Čechách i v Rusku, rodinná firma fungovala od roku 1852. Igo chodil na reálku v Trutnově a pak studoval v Lipsku, kde se poprvé začetl do prací německého průkopníka bezmotorového létání Otto Lilienthala. Když se Lilienthal v srpnu 1896 zabil při pádu svého kluzáku, otec Etrich odjel do Berlína a koupil dva jeho kluzáky. Doma pak s Igem stavěli vlastní, ten ale v roce 1901 při zkoušce havaroval a mladého Etricha zranil.

Otec se po neúspěchu znovu soustředil na vedení přádelen, ale syna to nezastavilo. V roce 1903 mu dokonce najal pomocníka, učitele šermu Franze Xavera Welse, který ve volném čase stavěl draky a modely letadel.

Zásadní inspiraci našli v práci hamburského profesora Friedricha Ahlborna. Hamburský profesor Friedrich Ahlborn v roce 1897 vydal padesátistránkovou studii, ve které kritizoval Lilienthalovy kluzáky, protože se udržely ve vzduchu jen díky obratnosti pilota. Stroj podle něj musí být stabilní sám od sebe, a takový tvar už prý existuje v přírodě. Je to semeno javánské liány Zanonia, které má dvě široká blanitá křídla a dokáže doplachtit daleko od mateřské rostliny. V lednu 1904 mu Etrich s Welsem napsali a profesor jim semínko poslal.

Začali lepit modely z papíru, pak postavili kluzák s bambusovou kostrou potaženou látkou. V polovině roku 1904 kluzák bez pilota uplachtil asi půl kilometru a přistál tak hladce, že ohromil diváky i samotné konstruktéry. V roce 1905 dostal Etrich na „křídlo Zanonia“ rakouský patent a zkusil kluzák pohánět motocyklovým motorem Laurin & Klement z Mladé Boleslavi. Se slabým motorem ale nebyl stabilní. Druhého října 1906 kluzák nejdřív nesl pytel písku a pak poprvé člověka, Welse. Ten řízení zkoušel přenášením váhy, ale nebylo to potřeba, stroj klouzal sám. V říjnu 1907 předvedli kluzák poprvé veřejně v Nových Dvorech u Trutnova. Wels v něm stál, protože sedadlo ještě neměl, a byl to první významný let kluzáku v Čechách i v celém Rakousku-Uhersku.

Etrich se pak přestěhoval do Vídně, kde mu ministerstvo obchodu půjčilo zdarma prostory v Rotundě v zábavním parku Prátr. Tam postavil své první motorové letadlo, které podle prátrských vrabců dostalo přezdívku Praterspatz. Motor měl 24 koní a nestačil. „Lety byly bez výsledků, protože aparát byl směrově nestabilní a narážel do stromů!“ přiznal Etrich.

V roce 1908 musel na půl roku do Ruska, kde rodinná firma získala velkou zakázku a zakládala novou přádelnu. Wels mezitím odjel do Paříže, viděl tam létat bratry Wrighty a začal stavět podobný dvojplošník. Když se Etrich vrátil a zjistil, že Wels opustil myšlenku semínka, rozzuřil se a v červenci 1909 ho propustil. Na jeho místo vzal krajana Karla Illnera, strojního zámečníka ze Žacléře, který jim už tři roky ve volném čase pomáhal. Pro řízení letadla Etrich použil volant z automobilu.

Dvacátého třetího listopadu 1909 se oženil s Louise Fink-Bartholomei. Líbánky moc dlouhé nebyly, protože o šest dní později letěl s novým motorem přes čtyři kilometry ve výšce pětadvaceti metrů.

Na přelomu let 1909 a 1910 postavil Etrich úplně nové letadlo s trupem, dvěma sedadly za sebou a křídlem ve tvaru semínka Zanonia, se zahnutými konci křídel. Rozpětí mělo přes třináct metrů. Říkalo se mu Etrich II, ale brzy dostal jméno Taube, česky Holubice, protože tak vypadal. V dubnu 1910 při první zkoušce vzlétl tak rychle, že se Etrich lekl, tvrdě dosedl a poranil si záda. „Od té doby jsem všechnu práci nechal Illnerovi,“ řekl později.

Illner s Holubicí získal pilotní licenci číslo tři. Tuhle první Holubici Etrich v roce 1914 daroval Technickému muzeu ve Vídni, kde je k vidění dodnes. Sedmnáctého května 1910 Illner přeletěl z Vídeňského Nového Města do Vídně za 32 minut a vrátil se zpátky, což byl první rakouský přelet mezi dvěma městy. Den nato si s ním zaletěla i Etrichova manželka. Holubici pak viděl i císař František Josef I. V říjnu 1910 doletěl Illner z Vídně do Horna a zpět a vyhrál cenu 20 tisíc korun. Motor mu postavil Ferdinand Porsche, rodák z Vratislavic u Liberce, který tehdy pracoval pro Austro-Daimler.

Holubice byla tak stabilní, že instruktoři ve Vídeňském Novém Městě radili žákům, ať v potížích prostě pustí řízení a letadlo se srovná samo. Křídla byla tak průsvitná, že ji ve výšce nad 400 metrů nebylo ze země skoro vidět, a Francouzi jí proto později říkali neviditelné letadlo.

Etrich chtěl svá letadla ukázat doma, a proto se v květnu 1911 konala trutnovská produkce, která skončila v Poříčí. Slib splnil 19. října 1911. Kolem půl osmé ráno vzlétl Heinrich Bier s Etrichem z Josefova u Jaroměře v novějším typu Schwalbe, česky Vlaštovka, a po jedenácti minutách se objevil nad Trutnovem. Několik minut kroužili nad městem. Pak shodili vlajku v trutnovských barvách, modré a bílé, s německým textem: „Plně svůj slib, zasílá obyvatelům Trutnova a okolí z oblačných výšin na Etrichově jednoplošníku srdečný pozdrav nadporučík Heinrich Bier.“

Vlajka nedoplachtila na náměstí, kam mířila, ale do dvora domu Anny Jebavé v Polské ulici. Odtud ji vyzvedli a ještě téhož dne vlála z balkonu radnice, kam Etricha s Bierem pozvali. Dnes je ve sbírkách Muzea Podkrkonoší. V srpnu 1913 pak Holubice poprvé přeletěla Krkonoše, když Etrich se svým pilotem vzlétl ve slezském Liebau a obloukem přes hory doletěl do rodného Horního Starého Města.

Etrich prodal licence na stavbu Holubice firmě Lohner ve Vídni a v Německu konstruktérovi Edmundu Rumplerovi, Vídeňákovi, jehož otec pocházel z moravského Lipníku. Podle smlouvy se mělo letadlo jmenovat Etrich-Rumpler-Taube a Rumpler zpočátku platil licenční poplatky. Jenže německý patentový úřad Etrichovi patent neuznal. Tvar křídla podle semínka totiž už v roce 1897 popsal ve své knížce profesor Ahlborn, takže Holubici mohl v Německu stavět kdokoli a zadarmo.

Rumpler přestal platit a letadlo začal prodávat jako Rumpler-Taube. Hájil se tím, že „Etrich sice použil správné principy, ale Rumpler musel hodně udělat, aby z Holubice bylo praktické letadlo“. Holubice začaly stavět desítky dalších firem. Etrich mezitím v únoru 1912 založil vlastní továrnu v Liebau, dnešní Lubawce za Krkonošemi, a hlavním konstruktérem tam byl mladý Ernst Heinkel, pozdější slavný výrobce letadel. Navrhl také Luft-Limousine, jedno z prvních letadel s uzavřenou kabinou pro cestující. V srpnu 1912 s ní Bier s pasažéry na palubě vytvořil dva světové rekordy v rychlosti. Když Alfred Friedrich v září 1913 podnikl let z Berlína přes Paříž do Londýna, napsal do kolonky účel cesty „výlet pro potěšení“.

Ještě před první světovou válkou se Holubice uplatnila v italsko-osmanské válce. Na podzim 1911 vtrhla Itálie do tureckých provincií v dnešní Libyi a přivezla s sebou několik letadel, mezi nimi dvě Holubice vyrobené u Lohnera, kterým Italové říkali Colomba. Prvního listopadu 1911 si poručík Giulio Gavotti do kožené brašny vzal čtyři granáty velké jako grapefruit. „Dnes jsem se rozhodl, že zkusím házet bomby z letadla. Je to poprvé, co to zkusíme, a jestli se mi to podaří, budu opravdu rád, že jsem byl první,“ napsal otci. Nad oázami u Tripolisu za letu odjistil rozbušky a granáty házel přes bok letadla tak, aby nezasáhly křídlo. Byly to první bomby shozené z letadla v dějinách. Osmanská říše protestovala, protože Haagská úmluva zakazovala shazovat výbušniny z balonů, ale Itálie odpověděla, že o letadlech v ní nic není.

Na začátku první světové války tvořily Holubice polovinu letadel německého letectva. Třicátého srpna 1914 krátce po poledni se nad Paříží objevilo letadlo, které vypadalo jako obří pták s černými kříži na křídlech. Poručík Ferdinand von Hiddessen letěl v Rumplerově Holubici ve výšce kolem 1 800 metrů a jeho pozorovatel házel rukou čtyři malé bomby. Jedna dopadla do dvora domova pro staré lidi na nábřeží Quai de Valmy, další do ulice a čtvrtá prorazila světlík, ale nevybuchla. Podle většiny zpráv zahynula jedna žena a několik lidí bylo zraněno. Pařížany ale víc vyděsil pytlík s pískem a německou stuhou, který spadl na ulici a lidé ho odnesli na policii. Uvnitř byl vzkaz: „Německá armáda je u bran Paříže. Nezbývá vám nic jiného než se vzdát.“ Hiddessen se pak po dvou a půl hodinách letu vrátil na letiště u Saint-Quentinu.

V dalších dnech přicházely další nálety tak pravidelně kolem páté odpoledne, že Pařížané začali mluvit o Holubicích v pět hodin. Mnozí místo do sklepů chodili do kaváren a sledovali letadla dalekohledy a divadelními kukátky. Prvního září zabily bomby z další Holubice tři lidi. Na podzim dolétla Holubice přes kanál La Manche a shodila první bombu na anglickou půdu, v Doveru vybuchla na zahradě. V prosinci 1914 Němci Holubice stáhli z fronty jako nepoužitelné, byly pomalé a špatně zatáčely. Rumplerova firma pak za války vyrobila přes tři tisíce letadel. Etrich z válečných Holubic nedostal nic.

Po válce se Etrich vrátil do Trutnova, který teď patřil Československu. V roce 1926 představil na výstavě v Praze nové letadlo Sport-Taube. V roce 1929 s ním s motorem o pouhých 45 koních letěl přes 150 kilometrů za hodinu, prý rychleji než tehdejší československá vojenská letadla. Úřady ho ale podezíraly, že letadlo postavil kvůli pašování, a zabavily mu ho. Etrich s letectvím skončil a začal vyrábět textilní stroje. Jeho Sport-Taube si dnes lidé můžou prohlédnout v Národním technickém muzeu.

Je tu ale i stín na jeho životě. Od roku 1935 byl Etrich členem Sudetoněmecké strany a v listopadu 1938 vstoupil do NSDAP. V roce 1943 se hlásil do Říšské komory písemnictví a v přihlášce stálo, že je po vítězství německých zbraní připraven pomáhat. Chtěl prý řešit technické problémy, které německému národu vzniknou ziskem prostoru na východě. Jeho bývalý licenční partner Edmund Rumpler mezitím musel jako žid skončit s prací a v roce 1940 zemřel, jeho děti emigrovaly do New Yorku.

Po válce Etricha vyvlastnili a v roce 1946 odešel do Bavorska a pak do Freilassingu u Salcburku. V Německu dostal záslužný kříž a v Rakousku byl čestným předsedou aeroklubu. Ještě v pětaosmdesáti létal jako pasažér na kluzácích. Zemřel 4. února 1967 v Salcburku a pohřbili ho pod náhrobkem ve tvaru Holubice.

Zdroje:

https://historynet.com/etrich-taube-wwi-planes/

https://michalov.cz/rodina-etrichu-a-jeji-vyznam-pro-rozvoj-letectvi/

https://www.stadt-salzburg.at/ns-projekt/ns-strassennamen/ignaz-igo-etrich

https://blog.deutsches-museum.de/2019/11/08/aufschwung-und-absturz-der-taube

https://karpatenblatt.sk/der-flugpionier-igo-etrich-und-seine-flugapparate/

https://www.austrianwings.info/2022/12/die-grosse-reportage-ignaz-igo-etrich-oesterreichs-grosser-flugpionier-aus-dem-sudetenland/

https://www.idnes.cz/finance/prace-a-podnikani/tajemstvi-slavnych-rodin-podnikani-etrichove-spiritismus-letectvi-etrich-trutnov.A180216_112550_viteze_kho