Článek
Muž, který dvanáct let žil s úspěšnou manažerkou, vysedával v nejvybranějších klubech Nové Anglie a na zdech měl obrazy, o kterých tvrdil, že jsou od Rotha, neměl při zatčení jediný doklad, který by o něm říkal pravdu. Policie neznala jeho skutečné jméno, věk ani zemi původu. „Je to, Vaše Ctihodnosti, a vím, že to zní dramaticky, záhadný muž. Šifra. Prostě nevíme, kdo ten člověk před vámi je,“ řekl státní zástupce soudci při prvním stání. Odpověď ležela o třicet let a šest tisíc kilometrů dál, v domku s modrými okenicemi pod Alpami.
Rolls-royce po telefonu
Christian Karl Gerhartsreiter se narodil 21. února 1961 v Siegsdorfu a vyrůstal v sousední obci Bergen, ospalém letovisku pod horou Hochfelln nedaleko jezera Chiemsee, asi půl hodiny autem od Salcburku. Jezdí sem na kola a na túry i čeští turisté. Matka šila, otec Simon maloval a ve vsi ho měli za dobráka, který každou prodavačku dokázal rozesmát peprným vtipem. Jeho starší syn ale po otci nebyl, vzduchovkou střílel do oken farního úřadu, se spolužáky se hádal a jeden z nich ho po letech přirovnal k chřipce. Už jako školák prý volal na dopravní úřad a předváděl tam milionáře, který si potřebuje přihlásit rolls-royce. Hltal americkou televizi a nejvíc ze všeho miloval sitcom o trosečnících, v němž vystupuje snobský milionář s nosovým přízvukem z Nové Anglie. Ten přízvuk se naučil tak dobře, že ho pak používal celý život.
V roce 1978 odjel sedmnáctiletý jako výměnný student do Connecticutu. Rodinu Savioových si našel sám přes inzerát a hned první dny se choval, jako by jim svou přítomností prokazoval laskavost. Chodil po domě v bílých slunečních brýlích a před paní domu prohlašoval, že takhle by on nikdy nežil, protože doma měli služebnictvo a otec je průmyslník. Za sedm měsíců ho vyhodili. Na univerzitě ve Wisconsinu pak spolubydlícímu tvrdil, že pochází z Bostonu, a na důkaz jedl každý den bostonský krémový dort. V únoru 1981 se v Madisonu oženil s dvaadvacetiletou Amy Jersildovou, sestrou své tehdejší dívky, která ho do té doby nikdy neviděla. Přemluvil ji historkou, že ho jinak v Německu odvedou na ruskou frontu, a druhý den po svatbě odjel se zelenou kartou do Kalifornie. Když o jedenáct let později žádala o rozvod, napsala do kolonky s manželovou adresou „neznámá“.
Třináctý baronet
San Marino leží dvacet kilometrů od Los Angeles a je to městečko starých peněz, vil a pečlivě zastřižených trávníků. V roce 1981 se tu objevil mladý muž s vizitkou s erbem, který se představoval jako Christopher Chichester, třináctý baronet. Jednou byl z Anglie, jindy z Jižní Afriky, spravoval prý rodinný fond a byl příbuzný slavného mořeplavce sira Francise Chichestera. Uváděl lidi na místa v kostele, chodil na nedělní kávu a do Rotary klubu a tvrdil, že studuje film na univerzitě USC, kde ve skutečnosti jen sedával na přednáškách. Bydlel v zahradním domku u Ruth Sohusové, kterou všichni znali jako Didi, a když ho jedna známá navštívila, viděla tam jen úzkou postel u zdi.
V roce 1983 se Didin syn John Sohus, počítačový technik a diabetik, oženil s Lindou Mayfieldovou, začínající malířkou a fanynkou sci-fi. Peníze jim došly, a tak se nastěhovali k Johnově matce do hlavního domu, pár kroků od nájemníka. Linda sousedce řekla, že s ním nemluví, protože je takový divný. V lednu 1985 se jim začalo dařit. Linda měla úspěšnou výstavu, prodala několik obrazů a koupili si nový pickup Nissan.
Na přelomu ledna a února 1985 zavolala Linda své nejlepší kamarádce Sue Coffmanové. „John dostal práci u vlády a nemůžu o tom moc mluvit. Vlastně nemůžu říct skoro nic. Ale jedeme. A možná budou chtít i mě,“ řekla jí. Jiným známým vyprávěla o přísně tajné práci se satelity v New Yorku, matce o pohovoru v Connecticutu. Slíbila jí, že až se za dva týdny vrátí, půjdou spolu na muzikál Cats. Osmého února 1985 ji matka viděla naposledy. O tajné vládní práci se satelity přitom do té doby nikdy nemluvila. Mluvil o ní léta jeden jiný člověk, a ten bydlel na zahradě.
Doma po nich zůstalo všechno. V koupelně ležel Johnův inzulín, v pokoji Lindiny obrazy a barvy. Své kočky, které milovala jako děti, nechala v penzionu pro zvířata a už si pro ně nepřišla, a právě kvůli kočkám podala její sestra v dubnu hlášení o pohřešování. V květnu dostala Lindina matka pohlednici z Francie s razítkem z 29. dubna. „Mami, asi potřebujeme hodinu zeměpisu, ale není to tak zlé. Linda a John,“ stálo na ní. Podobně strohé přišly i kamarádce a Lindině šéfové. Nikomu to nesedělo, protože Linda neměla pas, na cestu do Evropy neměla peníze a vždycky psala dlouze. Na známkách se o mnoho let později našla DNA neznámého muže. Gerhartsreiterovi nepatřila.
Nudista s motorovou pilou
Krátce před zmizením Sohusových se Christopher Chichester vyptával jednoho farníka, kde by se dalo zbavit pár sudů s chemikáliemi, a od jiného si půjčil motorovou pilu, i když ho nikdo nikdy neviděl dělat cokoli na zahradě. Pak nabízel ke koupi orientální koberec. Kupcova žena si na něm všimla skvrny od krve a řekla mu to. Neodporoval, jen koberec mlčky sroloval a hodil zpátky do auta. Sousedka si stěžovala na černý dým a příšerný zápach z komína zahradního domku. Pálím starý koberec, vysvětlil jí.
V polovině dubna 1985 zaklepal na zahradní domek policista, který pátral po pohřešovaných. Chichester mu otevřel nahý, a když ho požádal, aby se oblékl, odmítl s tím, že je nudista. Policista si na stanici v databázi všiml, že u řidičáku na jméno Chichester je poznámka „také Christian Gerhartsreiter“, ale dál se to neřešilo. O pár týdnů později pořádal baronet večírek. Jedna z hostů viděla, jak si klidně chodí pro věci do hlavního domu, protože majitelé jsou prý pryč a nebude jim to vadit. Za domkem si všimla čerstvě přeházeného pruhu hlíny, necelý metr širokého a asi dva metry dlouhého. Zlobí mě kanalizace, měl jí říct. V květnu oznámil, že musí kvůli rodině domů do Connecticutu, a zmizel.
V červnu 1985 si v Greenwichi, jednom z nejbohatších městeček Connecticutu, pronajal poštovní přihrádku muž s řidičákem na jméno Christopher Crowe. Tvrdil, že je producent televizního seriálu Alfred Hitchcock uvádí, a v titulcích skutečně jeden Christopher Crowe byl, jen to nebyl on. Pak se dostal na Wall Street, kde prodával podnikové dluhopisy, i když o nich podle kolegy věděl strašně málo. Pickup Sohusových daroval známému, který ho nedokázal přihlásit, protože na autě vázla zástava. Právě ten pickup ho o tři roky později málem prozradil.
Na podzim 1988 našel detektiv ze San Marina vůz v počítači a kolega z Greenwiche zazvonil u známého, který ho dostal. Ten pak do telefonu Croweovi vyčetl: „Byl tu detektiv a říkal, že tě hledají kvůli pohřešovaným lidem. Kdo sakra doopravdy jsi?“ Crowe jen řekl, že musí jít, a zavěsil. Na tři schůzky, které mu kvůli policii domluvil šéf v makléřské firmě, už nepřišel a přítelkyni vysvětlil, že detektiv není skutečný policista a že jemu i jeho rodičům jde o život. Pak začal nosit kontaktní čočky, obarvil si vlasy, všechny odpadky skartoval a vyhazoval do veřejných košů a všechny účty převedl na ni. V létě 1989 se na kreditní kartě poprvé objevilo jméno Clark Rockefeller.
Profesor Plum
V únoru 1993 pořádal v New Yorku večírek na motivy detektivní hry Cluedo. On přišel jako Profesor Plum, Sandra Bossová, absolventka Stanfordu, která právě studovala MBA na Harvardu, jako slečna Scarletová a odcházela okouzlená, protože byl prý velmi inteligentní, velmi zdvořilý a dokázal mluvit o čemkoli. Klobouk nosil stažený do čela, protože slavná rodina potřebuje soukromí, a živil se prý tajnou vládní prací na oddlužení chudých zemí a satelity. Peněženku nenosil, v restauracích nejedl, protože kuchyním se prý nedá věřit, a v soukromých klubech si objednával ústřice Rockefeller, které jsou podle něj zelené jako peníze. V říjnu 1995 se vzali v kvakerské modlitebně na ostrově Nantucket. Úřední papíry slíbil zařídit on, a tak manželství nikdy nebylo právně platné.
Oklamal i spisovatele Waltera Kirna, autora románu, podle kterého vznikl film Lítám v tom s Georgem Clooneym. V roce 1998 vezl z Montany do New Yorku ochrnutou psí fenu, kterou si Rockefeller adoptoval přes internet, a z té služby vzniklo dlouholeté přátelství. Byt u Central Parku neměl nábytek ani jídlo, zato na zdech visely údajné Pollockovi a Rothovi obrazy za desítky milionů dolarů, později se ukázalo, že falešné. Když si Kirn postěžoval na potíže s finančním úřadem, Clark mu načmáral na papírek číslo. „Tady, zavolej Georgovi. Je to jeho soukromá linka, zvedne to osobně,“ řekl mu. Myslel tím prezidenta Bushe. Kirn to číslo nikdy nevytočil, jen ho dlouho nosil v kapse.
V květnu 2001 se narodila dcera Reigh, doma jí nikdo neřekl jinak než Snooks. Clark se stal otcem v domácnosti, oblékal se s ní do stejných khaki kalhot a modrých polokošil, ve dvou letech ji naučil číst a s jinými dětmi si hrát nesměla, aby od nich něco nechytla. Sandra se mezitím vypracovala na partnerku poradenské firmy McKinsey a vydělávala až dva miliony dolarů ročně, tedy kolem 38 milionů korun. Manžel nevydělal ani cent, ale peníze měl pod kontrolou on a všechny je utratil. V letech 2003 a 2004, kdy žili v Cornishi v New Hampshiru, jí podle jejích slov nedával dost jídla a ona se v noci budila hlady. Když poprvé zmínila rozvod, křičel před dcerou, že ji už nikdy neuvidí.
V roce 2006 se přestěhovali do domu za několik milionů dolarů na bostonském Beacon Hillu a o rok později Sandra konečně podala žádost o rozvod. Soukromý detektiv, kterého najala, jí řekl, že nedokáže zjistit, kdo je její muž. Bylo to podle něj, jako by se osmačtyřicetiletý člověk narodil v roce 1993. Místo dokladu totožnosti pak Clarkův advokát navrhl obchod: Sandra dostane plnou péči o dceru a smí se s ní odstěhovat do Londýna, on dostane milion dolarů. Usmlouvali to na 800 000 dolarů, asi 15 milionů korun, dvě auta, její zásnubní prsten a jedny šaty, a dceru směl vidět třikrát ročně pod dohledem. O dva roky později se jí u soudu obhájce jejího bývalého muže ptal, jak mohla tak chytrá žena nic nepoznat. „Je možné být skvělá v jedné oblasti života a docela hloupá v jiné. Nikdy v životě mě nenapadlo, že bych mohla žít s někým, kdo lže o tak základních věcech,“ odpověděla.
Go! Go! Go!
Na útěk se chystal půl roku. Už v listopadu 2007 psal realitní makléřce v Baltimoru jako Charles „Chip“ Smith, kapitán lodi z Chile, který se chce usadit s dcerou Muffy. Její matkou byla prý náhradní matka najatá ve Švédsku. Devět dní před únosem zaplatil šekem 450 000 dolarů za domek v uličce, která se jmenuje Ploy Street, v překladu Lest. Najal si řidiče Darryla Hopkinse, kterému se představil jako Rockefeller a slíbil mu tři tisíce dolarů za odvoz s dcerou na schůzku se senátorovým synem. Jen je prý bude otravovat dotěrný známý, kterého bude potřeba setřást.
V neděli 27. července 2008 se Clark poprvé po osmi měsících setkal s dcerou. Šli od klubu Algonquin přes hřiště k parku, Snooks seděla otci na ramenou a vedle šel sociální pracovník, který měl návštěvu hlídat. U domu číslo 5 na Marlborough Street zastavilo černé SUV. Clark skočil s dcerou dovnitř a zakřičel: „Go! Go! Go!“ Pracovník se držel dveří, kus ho auto vleklo a pak upadl na dlažbu. U jachtařského centra pak čekala kamarádka z kurzu jachtingu, které Clark řekl, že jede do New Yorku převzít novou loď. Celou cestu ležel s dcerou na zadním sedadle, protože holčičku prý bolí hlava, a přepnul jí mobil na tichý režim. Po celých Spojených státech právě vyhlásili pátrání po unesené Reigh Rockefellerové.
Loď se potápí
Pátý den poznala realitní makléřka v Baltimoru na internetu fotografii svého klienta Chipa, který k ní poprvé přišel v klobouku staženém do očí, s černými brýlemi a zářivě rudě obarvenými vlasy. FBI hlídala domek celou noc, ale nechtěla zatýkat, dokud bude mít dítě u sebe. Správce přístavu mu proto na prosbu agentů 2. srpna zavolal, že se mu potápí loď a musí okamžitě přijít. Vyběhl ze dveří přímo do kruhu agentů. Agenti pak vběhli dovnitř a zavolali holčičku jménem. „Byla nahoře a hrála si. Seběhla k nim ze schodů,“ vzpomínala agentka.
Na výslechu byl zdvořilý a trval na tom, že je Clark Rockefeller. Rodina Rockefellerů oznámila, že ho nezná. On sám pak v televizním rozhovoru na otázku po zmizelých Sohusových odpověděl: „Celý život jsem byl pacifista. Jsem kvaker. Můžu docela jistě říct, že jsem nikdy nikomu fyzicky neublížil.“ Pravdu nakonec prozradil otisk prstu na skleničce od vína, který se shodoval s otiskem na dokumentu z imigračního spisu z počátku osmdesátých let, a k tomu telefonát Eda Savia, který v televizi poznal kluka, jenž kdysi bydlel u nich doma.
Novináři z Bostonu pak zazvonili u domu s modrými okenicemi v Bergenu. „Myslím, že Německo mu bylo malé. Chtěl žít ve velké zemi a možná se proslavit. Teď, když to všechno vidím, je opravdu slavný,“ řekl jim mladší bratr Alexander. Rodina o Christianovi neslyšela od roku 1985, kdy domů zavolal, že si mění jméno na Chichester, protože Gerhartsreiter Američané neumějí vyslovit. Otec Simon se toho už nedožil, leží na hřbitově za kostelem, do jehož farních oken kdysi syn střílel.
Sohusovi se mezitím nikdy nevrátili. Didi dům na podzim 1985 prodala a 4. května 1994 kopali pro nové majitele bazén José Perez, jeho otec a bratr. Bobcat asi metr pod zemí narazil na sklolaminátový sud. Otec vytáhl na kraj výkopu jeden z pytlů a šťouchl do něj kusem armovací tyče. V pytli byla lebka. Ležela na místě, kde se v roce 1985 na večírku hostům „kazila kanalizace“, a z hlavního domu tam nebylo vidět. Lebku někdo zabalil do dvou igelitek, jedné z univerzitního knihkupectví v Milwaukee, druhé z knihkupectví USC. Obě pocházely ze škol, kam chodil Christian Gerhartsreiter. John měl lebku roztříštěnou nejméně třemi údery a na košili šest řezů nožem na zádech a na rukávu. Baroneta tehdy nikdo nenašel, protože už žil jako Rockefeller.
Za únos dcery dostal v červnu 2009 v Bostonu čtyři až pět let, porota jeho obhajobě, že trpí bludy a s dcerou komunikuje telepaticky, neuvěřila. Proces za vraždu v Los Angeles v roce 2013 stál na nepřímých důkazech, chyběla DNA i svědci a obhajoba tvrdila, že Johna zabila Linda. Porota ho 10. dubna uznala vinným z vraždy prvního stupně. „Člověk se bojí, že tenhle muž napálil tolik lidí, že mu to tentokrát vyjde. Nevyšlo,“ řekl žalobce Habib Balian. Při vynesení trestu 15. srpna 2013 se Gerhartsreiter hájil sám a znovu prohlásil, že je nevinný. Johnova nevlastní sestra Ellen soudci řekla: „Bratra mi vrátit nemůžete. Prosím jen, abyste pana Gerhartsreitera pohnal k odpovědnosti.“ Dostal 27 let až doživotí.
Walter Kirn ho po rozsudku navštívil ve vězení a zeptal se ho, jaké je tajemství toho, jak třicet let klamat chytré lidi. „Waltere, tři slova, divím se, že je neznáš: marnivost, marnivost, marnivost,“ odpověděl mu. Dnes sedí ve věznici San Quentin u San Franciska a o podmínečném propuštění může žádat nejdřív za pár let. Dcera, které je dnes pětadvacet, vyrůstala s matkou v Londýně a ani jedna z nich o něm veřejně nemluví.
Linda Sohusová se nikdy nenašla. Krátce před vynesením trestu Gerhartsreiter naznačil, že by možná věděl, kde je, a pak už nic neřekl. Když vyšetřovatelé z Los Angeles prohledávali jeho úložný box v Baltimoru, našli mezi dopisy, šekovými knížkami a kreditkami na jméno Clark Rockefeller i něco, co pak žalobci ukazovali porotě. Dvacet čtyři nepoužitých pohlednic z různých koutů světa, pečlivě zasunutých v plastových obalech.
Zdroje:
https://www.vanityfair.com/style/2009/01/fake_rockefeller200901
https://www.cbsnews.com/news/unmasking-con-man-and-rockefeller-imposter-christian-gerhartsreiter/
https://www.bostonglobe.com/metro/2008/08/08/the-little-town-and-life-rockefeller-left-for-fame/l20Zs5ZzVbgic07Sf0MB6M/story.html
https://www.nprillinois.org/2014-03-10/blood-will-out-reveals-secrets-of-a-murderous-master-manipulator
https://www.cbsnews.com/news/the-ex-mrs-rockefeller-testifies/
https://www.cbsnews.com/news/missing-girl-found-dad-arrested/
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-2008-aug-16-me-sanmarino16-story.html
https://abcnews.com/US/story?id=7790834&page=1
https://www.latimes.com/local/la-xpm-2013-apr-03-la-me-0404-rockefeller-trial-20130404-story.html
https://www.latimes.com/local/la-xpm-2013-aug-15-la-me-rockefeller-sentencing-20130816-story.html
