Před 200 lety si vymyslel zemi a prodával v ní pozemky. Sen o novém domově stál přes 180 lidí život

Dvaadvacátého ledna 1823 kotvila v přístavu Leith u Edinburghu obchodní loď Kennersley Castle a na palubu se tlačily skoro dvě stovky skotských emigrantů. Byli mezi nimi řemeslníci, celé rodiny s dětmi i úředníci, kteří měli v nové zemi spravovat úřady. Přišel se s nimi rozloučit sám vladař jejich budoucí vlasti. Gregor MacGregor prošel kajuty a zkontroloval, jestli jsou lidé dobře ubytovaní. Pak oznámil, že ženy a děti pojedou zadarmo, protože je to vůbec první emigrační plavba ze Skotska do Poyais. Odveslovali ho zpátky na břeh za nadšeného jásotu, kapitán vypálil šestiranný salut a vytáhl na stěžeň vlajku Poyais se zeleným křížem. „Ani v nejmenším jsme netušili, jaká neštěstí nás potom potkají,“ napsal později jeden z cestujících, pilař James Hastie, který s sebou vezl ženu a tři děti.

Gregor MacGregor se narodil na Štědrý den roku 1786 u jezera Loch Katrine ve skotské Vysočině. Pocházel ze slavného klanu MacGregorů, kteří měli kvůli účasti na povstáních přes sto padesát let zakázané používat vlastní příjmení. Jeho praprastrýcem byl Rob Roy, skotský psanec, kterého zná spousta Čechů z filmu s Liamem Neesonem. V šestnácti nastoupil do britské armády a hodnosti si kupoval. Spolubojovníci ho neměli rádi, byl posedlý uniformami a vyznamenáními a vojákům zakazoval vycházet z kasáren jinak než ve slavnostní uniformě. Z armády nakonec musel odejít. V Edinburghu se pak nechal titulovat plukovníkem, jezdil po městě v pestrobarevném kočáře a brzy začal o sobě tvrdit, že je baronet.

V roce 1812 odjel do Venezuely bojovat za nezávislost proti Španělům. Oženil se s Josefou, sestřenicí Simóna Bolívara, a v roce 1816 opravdu dokázal vést těžký měsíční ústup, za který si respekt zasloužil. Pak se ale jeho kariéra začala sypat. V roce 1819 obsadil se stovkami britských dobrovolníků přístav Porto Bello, a když Španělé zaútočili, ještě spal. Vyhodil z okna peřiny, vyskočil do nich a na kládě se snažil doplout k lodím. Pak odplul a vojáky nechal napospas, jejich velitele plukovníka Raftera Španělé zastřelili. O pár měsíců později se podepsal jako „Jeho Veličenstvo Inka Nové Granady“ a při dalším útoku Španělů znovu utekl na lodi. Bolívar nařídil, aby ho oběsili, jestli se ještě někdy objeví na pevnině.

V dubnu 1820 se MacGregor objevil na dvoře „krále“ Mosquitů na karibském pobřeží dnešního Hondurasu a Nikaraguy. Britové místní náčelníky korunovali po celá desetiletí, aby mohli tvrdit, že pobřeží nepatří Španělsku, skutečnou moc ale tihle králové neměli. Král George Frederic Augustus podepsal MacGregorovi listinu, kterou mu daroval osm milionů akrů, tedy přes třicet tisíc kilometrů čtverečních, zhruba dvě pětiny Česka. Zaplatil prý rumem a šperky. Půda byla na pohled krásná, ale k obdělávání se nehodila. Britská osada, která tu kdysi u Černé řeky stála, byla od roku 1786 opuštěná a zbyl po ní jen hřbitov zarostlý pralesem.

MacGregor území pojmenoval Poyais podle místních indiánů Paya a sám sebe jmenoval „kazikem“, tedy indiánským knížetem. Titul i zemi si vymyslel. V roce 1821 se vrátil do Londýna a začal to, co historici dnes řadí mezi nejodvážnější podvody všech dob. Zájemcům ukazoval tištěnou proklamaci, kterou prý před odjezdem vydal ke svým poddaným a ve které se s nimi jako otec loučil. „Poyaisané! Nyní se s vámi na čas loučím… Věřím, že mi laskavá Prozřetelnost dovolí vrátit se mezi vás a že vás pak budu moci pozdravit jako milující přátele a vy mě přijmete jako svého věrného kazika a otce,“ stálo v ní. Žádný důkaz, že by ji kdy na pobřeží někdo viděl, neexistuje.

Londýnská společnost ho přijala s otevřenou náručí. O jeho útěcích z Jižní Ameriky skoro nikdo nevěděl, pamatovala se jen jeho vítězství. V Latinské Americe se navíc každý rok rodily nové státy, a tak nikomu nepřišlo divné, že by jeden z nich mohl mít skotského vládce. Kazika a jeho exotickou „princeznu z Poyais“ zvali do salonů a londýnský primátor jim uspořádal oficiální přijetí. MacGregor zatím pro svou zemi vymyslel všechno, co stát potřebuje. Třikomorový parlament, armádu s vlastními uniformami pro každý pluk, řády, šlechtické tituly i erb, který podpírali domorodci a jednorožci. Jeho přítel major Richardson se stal velvyslancem Poyais v Londýně a pověřovací listinu „Řehoře Prvního, panovníka státu Poyais“ předal králi Jiřímu IV.

V roce 1822 vyšla v Edinburghu a Londýně kniha Nástin Mosquitského pobřeží o 355 stranách, kterou prý napsal kapitán Thomas Strangeways, pobočník kazika. Popisovala zemi, kde je klima tak zdravé, že sem jezdí léčit se nemocní z Karibiku. Kukuřice se tu dala sklidit třikrát do roka a jeden den lovu uživil rodinu na celý týden. Hlavní město St Joseph mělo mít až dvacet tisíc obyvatel, široké dlážděné bulváry, divadlo, operu, katedrálu s kupolí, banku a královský palác. V řekách prý leží „zrnka čistého zlata“. Skoro všechno bylo vymyšlené, ale kniha v kožené vazbě s množstvím podrobností působila tak věrohodně, že pochybnosti rozptýlila. MacGregor si navíc najal autory reklam a v ulicích Londýna, Edinburghu i Glasgow se zpívaly balady o Poyais.

Načasování nemohlo být lepší. Po Waterloo klesly úroky a britské státní dluhopisy vynášely jen tři procenta, kdežto dluhopisy nových latinskoamerických republik šest. Lidé po nich prahli. MacGregor otevřel kanceláře v Londýně, Edinburghu a Glasgow a prodával pozemkové certifikáty. Akr půdy stál zpočátku dva šilinky a tři pence, zhruba denní mzdu dělníka. Zájem nepolevoval, a tak MacGregor cenu postupně zvedl až na čtyři šilinky. Do začátku roku 1823 si podle něj půdu v Poyais koupilo asi pět set lidí a mnozí do ní vložili celoživotní úspory. V říjnu 1822 pak renomovaná londýnská banka upsala státní půjčku Poyais ve výši 200 000 liber s úrokem šest procent. Dnes by šlo o částku v řádu stovek milionů korun. Jeden současný finanční analytik ho proto nazval otcem zakladatelem podvodů s cennými papíry.

Osadníky hledal MacGregor cíleně mezi Skoty. Připomínal jim ostudu z roku 1698, kdy skončila katastrofou skotská kolonie Darien v Panamě, a tvrdil, že jeho předek ji přežil. V Poyais prý mohou napravit historickou křivdu. Řemeslníkům sliboval dopravu zdarma a výhodné státní zakázky. Přihlásily se stovky lidí. Byl mezi nimi londýnský bankéř, který měl řídit Banku Poyais, lékaři, úředníci i mladíci, jimž rodiče koupili důstojnické hodnosti v armádě Poyais. A také edinburský švec, který přijal místo dvorního obuvníka princezny z Poyais.

První loď, Honduras Packet, vyplula z Londýna 10. září 1822 se sedmdesáti emigranty. Velel jim bývalý britský důstojník Hector Hall, kterého MacGregor jmenoval podplukovníkem a „baronem Tinto“ s panstvím o rozloze 52 kilometrů čtverečních. Lodním lékařem se stal mladý James Douglas. Právě se vrátil z Indie a na zdi londýnské nemocnice si všiml inzerátu vlády Poyais. Úřadovnu prý měli tři nebo čtyři obtloustlí pánové a nabídli mu libru denně, dům, sluhu a koně. Před odplutím svěřil MacGregor bankéři pět tisíc bankovek Banky Poyais, vytištěných v tiskárně, která pracovala i pro Bank of Scotland. Emigranti, kteří si s sebou vezli úspory ve zlatě, si je s radostí vyměnili za „zákonnou měnu Poyais“. Hall a MacGregor si zasalutovali a loď vyplula pod vlajkou se zeleným křížem. V lednu ji následovala Kennersley Castle.

Hned první noc u ústí Černé řeky je zastihl hurikán. Kotevní lano prasklo a Douglas celou noc poslouchal, jak se k lodi blíží příboj, a čekal, kdy narazí na skály. Když se konečně dostali na břeh, čekalo je zjištění, které si zapsal do deníku. „Marně jsme se rozhlíželi po kostele a domech, o nichž nám tvrdili, že existují. Neporušený prales sahal až k okraji vody,“ napsal. Spali na pláži u ohně z naplaveného dřeva a pak začali kácet prales a stavět stany a chýše z palmového listí. Hledací výpravy, které posílali do vnitrozemí, nenašly žádné město. Jedna objevila jen staré základy a sutiny. Douglasovi postavila skupina karibských indiánů dům s rámem z borovicových kůlů, stěnami z rákosu a střechou z palmového listí. Nosili mu zvěřinu, ryby a ovoce a on je za to pouštěl žilou, což prý měli nadmíru rádi. Na pár týdnů se tak cítil jako majitel nejlepšího domu v Londýně.

Hall tušil podvod brzy, ale lidem to neřekl, aby nepropadli panice. Většina osadníků si dál myslela, že je musela potkat nějaká strašná chyba. Jednoho rána pak kapitán Honduras Packet zvedl kotvu a odplul i se zbraněmi, alkoholem, zbožím, léky a pěti osadníky. Odpoledne přišla bouře, která strhala stany. Koncem března 1823 dorazila Kennersley Castle s dalšími emigranty, ale bez zásob pro kolonii, a i ona brzy odplula. Na pobřeží zůstalo přes dvě stě lidí bez lodi, bez spojení se světem a s měnou, za kterou se nedalo nic koupit.

S obdobím dešťů přišel hmyz, malárie a žlutá zimnice. Douglas si 25. dubna zapsal, že z 220 lidí v táboře je zdravých jen devět. Jedna rodina, otec, matka a pět synů, ležela nemocná na palmovém listí. Když je večer obcházel, zjistil, že matka je už několik hodin mrtvá a nikdo o tom neví. Druhý den se na laguně převrhla loďka se třemi muži. Jeden z nich se snažil doplavat ke břehu a stáhl ho pod vodu aligátor.

Začátkem května přijel do tábora se svými náčelníky král Mosquitů George Frederic. Douglas ho popsal jako vysokého, pohledného muže, ale „nanejvýš zhýralého“, který hodně pil, nadával a vášnivě hrál karty. Král prohlásil, že MacGregorovi nikdy nedal titul kazika ani právo prodávat půdu a že osadníci jsou na jeho území nelegálně. Jeden z jeho mužů provedl Douglase zarostlými zříceninami staré španělské osady, kterou indiáni před třiceti lety vypálili a obyvatele povraždili. Douglas v nich poznal kostel a dům guvernéra a ironicky si poznamenal, že obrázek v knize kapitána Strangewayse možná nebyl úplně smyšlený. „Mám podezření, že pravdomluvný plukovník převzal svůj obrázek z nějaké staré španělské rytiny,“ napsal.

Záchrana přišla od belizského soudce Marshala Bennetta, který plul kolem na malém škuneru. Osadníkům řekl, že žádné Poyais neexistuje a o žádném kazikovi nikdy neslyšel. Do britského Belize je odvezl na tři plavby. Tam je ale čekalo ještě horší počasí a většina z nich zemřela. Správce kolonie poslal do Londýna varování a Royal Navy zastavila dalších pět lodí s emigranty, které MacGregor mezitím vypravil. Ze zhruba dvou set padesáti lidí z prvních dvou lodí jich nejméně sto osmdesát zemřelo. Do Británie se vrátilo méně než padesát.

Když se v říjnu 1823 vrátili první přeživší do Londýna, MacGregor už byl pryč. Richardsonovi řekl, že odváží manželku na zimu do Itálie kvůli zdraví, ve skutečnosti ale odjel do Paříže. Noviny psaly o obrovském podvodu, a pak se stalo něco nečekaného. Šest přeživších, včetně Hastieho, podepsalo prohlášení, že vinu nenese MacGregor, ale Hall a další jeho lidé. „Věříme, že se sirem Gregorem MacGregorem zacházeli plukovník Hall a jeho další agenti hůř než s kýmkoli předtím,“ stálo v něm.

V Paříži zkusil MacGregor totéž znovu. S francouzskou obchodní společností chystal loď s kolonisty a v Londýně vydal novou půjčku na 300 000 liber. Francouzské úřady zpozorněly, když si o pas do země, o které nikdy nikdo neslyšel, požádalo třicet lidí. Loď nikdy nevyplula, MacGregor skončil ve vězení a v roce 1826 stanul před soudem. Jeho obhájce přečetl smyšlený životopis o pěti tisících slovech a soud MacGregora zprostil viny. Odsouzen byl jen jeho francouzský společník.

MacGregor se vrátil do Londýna a s menšími variantami Poyais to zkoušel ještě deset let. Po City kolovaly letáky s varováním „Dejte pozor na kapsy, další poyaiský humbuk“. Podle jeho životopisce Davida Sinclaira ale nikdo nezpochybňoval, že Poyais existuje. Lidé jen viděli, že dluhopisy nevynášejí. Když v roce 1838 zemřela Josefa, odjel do Venezuely, kde dostal občanství, generálskou hodnost i penzi. Zemřel v Caracasu v roce 1845 a pohřbili ho s plnými vojenskými poctami v katedrále. Za rakví šel prezident republiky a nekrology chválily statečného bojovníka za nezávislost. O Poyais v nich nepadlo ani slovo.

Zdroje:

https://www.rothschildarchive.org/collections/archivists_choice/october_2018_the_land_that_never_was_correspondence_between_gregor_macgregor_and_n_m_rothschild_1821

https://www.history.co.uk/articles/gregor-macgregors-poyais-scam-how-a-scottish-soldier-faked-an-entire-country

https://libertystreeteconomics.newyorkfed.org/2015/04/crisis-chronicles-the-panic-of-1825-and-the-most-fantastic-financial-swindle-of-all-time/

https://www.cambridge.org/core/journals/enterprise-and-society/article/abs/whats-in-a-fraud-the-many-worlds-of-gregor-macgregor-18171824/18C69E0C9D7E0878A96E17E2B0B9E12F

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b1/Journals_and_reminiscences_of_James_Douglas%2C_M.D._%28IA_journalsremini00doug%29.pdf

https://en.wikisource.org/wiki/Sketch_of_the_Mosquito_Shore

https://crouchrarebooks.com/browse/rare-first-hand-account-of-a-poyaisian-settler/

https://ufdcimages.uflib.ufl.edu/AA/00/07/10/30/00001/18231211.pdf

https://books.google.com/books/about/The_Land_That_Never_Was.html?id=T1EEAQAAIAAJ