Článek
Sylvia Maria Kristel se narodila 28. září 1952 v Utrechtu jako starší dcera hoteliéra Jeana-Nicholase Kristela a jeho ženy Pietje. Rodiče vedli Hotel du Commerce naproti hlavnímu nádraží a rodina bydlela přímo v něm. Dětství malé Sylvie bylo nekonečným proudem cizích tváří, lidí, kteří přijeli jen proto, aby zase odjeli. Se sestrou Marianne podle svých vzpomínek obývala pokoj číslo 22. Jenže když byl hotel plný a pokoj potřeboval platící host, matka holčičky přestěhovala do vedlejší třiadvacítky, přístěnku, do kterého se vešla jedna postel pro obě. Někdy je budila i uprostřed noci, v náručí balík čistého povlečení, a sestry pak v nočních košilích rozespale cupitaly chodbou. Malá Sylvia si prý lámala hlavu, kam by šly, kdyby rodiče potřebovali i pokoj 23.
V pamětech, které vydala v roce 2006, popsala i to, o čem jinak mlčela. V devíti letech ji v hotelu sexuálně zneužil starší muž. Mimo knihu o tom odmítala mluvit. Rodiče byli oba alkoholici. Když jedenáctiletou Sylvii poslali do přísné klášterní internátní školy, požádala první noc jeptišky o koňak, aby mohla usnout. V internátu ji považovali za nadané dítě. Ve stejném věku začala kouřit cigarety bez filtru a nepřestala dalších téměř čtyřicet let. Poslední zbytek domova jí vzal otec. Když jí bylo čtrnáct, přivedl do hotelu jinou ženu a manželku s dcerami na místě vyhodil. „Dodnes pro mě není nic smutnějšího než rozvod mých rodičů,“ napsala o čtyři desítky let později.
Ze školy odešla v šestnácti. Utekla od přísné kalvínské výchovy do Amsterdamu, kde psala na stroji v kanceláři a obsluhovala jako servírka. V sedmnácti začala modelovat, vyhrála soutěž Miss TV Nizozemsko a v lednu 1973 jako dvacetiletá i Miss TV Europe.
„V Nizozemsku to nikdy nepůjde do kin“
Brzy přišly malé role v nizozemských filmech Frank en Eva a Because of the Cats (oba 1973). K tomu druhému ji obsadila Elly Overzier, žena, se kterou předtím žil belgický spisovatel Hugo Claus. Sylvia si od Clause rok pronajímala bydlení, až ho jednou sama pozvala do kina. „Jakmile se setmělo, přišel první polibek,“ vzpomínala.
Claus byl o víc než dvacet let starší, slavný básník, prozaik a dramatik, stárnoucí enfant terrible vlámské literatury. Rád dával najevo svůj cynismus, zatímco Sylvia stavěla na odiv svou naivitu. Těžce nesl, že jeho bývalou ženu kdysi levicově smýšlející přátelé odradili od nabídky z filmu, a přátelům se svěřil, že u Sylvie stejnou chybu nedopustí. S Clausem prožila nejdůležitější vztah svého života.
Francouzský producent Yves Rousset-Rouard tehdy chystal filmovou verzi skandálního erotického románu Emmanuelle Arsan. Režii svěřil módnímu fotografovi Justu Jaeckinovi, který nikdy předtím celovečerní film netočil. Jaeckin odjel hledat hlavní představitelku do Nizozemska a viděl tam spoustu krásných dívek. Sylvii prý zahlédl náhodou v agentuře, kde pracovala, na konkurz přitom vůbec pozvaná nebyla. Podle jiné verze, která se tradovala, na konkurz zabloudila omylem, protože si spletla dveře. „Když jsem uviděl její tvář, byl jsem jako zasažený bleskem,“ vzpomínal režisér.
Zkouška byla krátká. Jaeckin ji požádal, aby se svlékla. „Šaty ze mě spadly a já dál nahá kouřila a povídala,“ popsala Sylvia. Nestyděla se, nahá už předtím pózovala. Jaeckin ji nafotil a roli jí nabídl. Přesto nebyla jasnou volbou. Scénář popisoval Emmanuelle jako tmavovlasou ženu euroasijského původu, Sylvia měřila 175 centimetrů a měla krátké blond vlasy.
A sama zpočátku nechtěla. Přemluvil ji až Claus. „Thajsko je hezké, tam jsme ještě nebyli. A v Nizozemsku to stejně nikdy neuvedou,“ opakovala později jeho slova. Matce tak prý ostudu neudělá. Claus jí navíc vysvětlil, že je to šance utéct z Holandska do Francie, kde se ročně natočí dvě stě filmů, o 194 víc než doma. Láska podle jejích slov tehdy rozhodovala o všem, co dělala.
Z Paříže přišel telegram
Natáčelo se od 10. prosince 1973 do 6. února 1974 v Thajsku a ve Francii. Štáb byl malý, Jaeckin vzpomínal na deset až patnáct lidí. Producenti v Paříži zhlédli první natočený materiál a do Thajska poslali rozzlobený telegram. Stálo v něm, že je to k ničemu, nic není vidět a režisér dostal strach.
Nejhorší chvíli zažila Sylvia při scéně, v níž Emmanuelle v bangkockém opiovém doupěti znásilní dva muži. Nedokázala pochopit, jak by znásilnění mohlo být pro kohokoli příjemné, a ve svých pamětech na to natáčení vzpomínala s hrůzou. Ani režisér na ně nebyl pyšný. „Bylo to velmi násilné, vyčítal jsem si to,“ přiznal Jaeckin.
Hotový film narazil na cenzuru. Vláda prezidenta Georgese Pompidoua ho zakázala. Pompidou ale na jaře 1974 zemřel a za nového prezidenta Valéryho Giscarda d'Estaing se cenzura uvolnila. Premiéra se konala 26. června 1974. Distributor doufal nanejvýš v půl milionu diváků. Před kiny se však stály fronty a i přes zdrcující kritiky film ve Francii vidělo téměř devět milionů lidí, víc než jakýkoli jiný snímek toho roku. Plakát s nahou Sylvií v proutěném křesle obletěl svět.
„Její život explodoval v den, kdy vstoupila do fantazií lidí,“ řekl o ní později Jaeckin. Jednadvacetiletá Holanďanka se přes noc stala světovou hvězdou a ikonou sexuálního osvobození. Do kin na Emmanuelle podle odhadů přišlo 350 milionů lidí a film se zařadil mezi nejvýdělečnější francouzské snímky všech dob. Sylvia za titulní roli jako neznámá herečka dostala šest tisíc dolarů.
Domů jí chodily dopisy od vděčných diváků. „Zachránila jste nám manželství,“ psali jí. Následovala pokračování Emmanuelle 2 (1975) a Sbohem, Emmanuelo (1977), natočené na Seychelách. Sama tvrdila, že diváci chtěli fantazii prodloužit a mít ji pořád nahou a dokonalou. Točila i s uznávanými režiséry jako Claude Chabrol, Alain Robbe-Grillet nebo Roger Vadim, ale producenti i diváci v ní viděli hlavně Emmanuelle. Stěžovala si, že o Johnu Waynovi si nikdo nemyslí, že o víkendech jezdí na koni a střílí lidi, ale o ní jsou všichni přesvědčení, že je nymfomanka. „Byla jsem oblečená, ale lidé mě raději chtěli nahou,“ napsala v pamětech.
V roce 1975 se jí a Clausovi narodil syn. Pojmenovali ho Arthur, protože zrovna četli román o králi Artušovi. Chlapec vyrůstal převážně u Sylviiny matky.
Hollywood na ni nečekal
Clause opustila kvůli britskému herci Ianu McShanovi a odjela s ním do Ameriky. Pětiletý vztah provázel potrat, alkohol a kokain, kterému Sylvia říkala supervitamín. Některé filmy v osmdesátých letech podle svých slov točila jen proto, aby měla na drogy. McShane o ní údajně utrousil, že umí buď chodit, nebo mluvit, ale ne obojí najednou. V pamětech mu to vrátila. Rozešli se podle ní proto, že si byli povahou příliš podobní. „Myslela jsem, že na mě Hollywood čeká. Nečekal,“ shrnula později.
Velké příležitosti jí unikaly. Kdysi se ucházela o roli v Posledním tangu v Paříži, v Malleho Pretty Baby s ní původně počítali, role ale nakonec připadla Susan Sarandon. Místo toho hrála v katastrofickém filmu Concorde – Letiště 1979 (1979) nebo ve špionážní komedii Nahá bomba (1980).
Největší americký úspěch jí přinesla sexuální komedie Private Lessons (1981), v níž jako hospodyně svádí patnáctiletého chlapce. Film celosvětově vydělal přes 50 milionů dolarů. Sylvia ale svůj podíl na zisku předtím prodala za 150 tisíc dolarů a přišla tak o miliony. Ve stejném roce se znovu sešla s Jaeckinem při natáčení Milence Lady Chatterleyové (1981). Na hollywoodská léta později vzpomínala nerada. „Kéž bych tuhle část života mohla přeskočit,“ přiznala.
Pro čtvrtý díl producenti usoudili, že Sylvia je na Emmanuelle už příliš stará. Scénáristé to vyřešili po svém. Ve filmu Emmanuelle 4 odjede hrdinka do Brazílie na tak rozsáhlou plastickou operaci, že z ní vyjde jako úplně jiná, dvacetiletá žena. Tu už hrála Švédka Mia Nygren. Postava, kterou Sylvia ve filmu ztvárnila před operací, se jmenovala Sylvia. Film měl premiéru ve Francii 15. února 1984, Sylvii bylo jednatřicet.
O rok později si zahrála titulní roli ve filmu Mata Hari (1985). Na adresu slavné špionky si dovolila žert: „Kéž bych měla v budoáru aspoň polovinu její energie.“ Film ale prošel bez většího ohlasu. Její život skutečné hvězdy podle vlastních slov trval asi deset let a skončil ve chvíli, kdy tomu sama začínala věřit.
Exekutoři jí nenechali ani rodinné fotky
V květnu 1982 se vdala za amerického milionáře Alana Turnera. Manželství vydrželo pět měsíců a Sylvia ho sama nazvala „strašlivou chybou“. Přátelům pak se smíchem líčila, jak katastrofa začala už svatební cestou v domě, který si Turner půjčil od kamaráda. Tu zimu se vrátila ke Clausovi do belgického Gentu. Tehdy ji prý bavilo vypadat jako nizozemská hospodyňka, která to se sebou trochu vzdala. Brzy nato se s Clausem rozešli nadobro.
Druhým manželem se v červnu 1986 stal belgický filmař Philippe Blot. Sylvia financovala jeho filmové projekty a hrála v nich, všechny ale v kinech propadly a ona splácela jeho dluhy. Po rozvodu v roce 1991 jí exekutoři zabavili byt v Los Angeles i domy v Nizozemsku, v Paříži a v jihofrancouzském Ramatuelle. Nesměla si nechat ani rodinné fotografie a památky. Úředníci jí vysvětlili, že by mohly mít tržní hodnotu.
K Emmanuelle se pak vrátila, protože potřebovala peníze. Na začátku devadesátých let hrála v sérii filmů starší, zralou Emmanuelle, mladší verzi hrdinky ale už ztvárnila jiná herečka. Sylvia si vymínila, že nebude hrát v žádné milostné scéně.
Z domů ve třech zemích se přestěhovala do malého bytu nad barem v Amsterdamu. Začala malovat, příležitostně vystavovala, v roce 1995 si poprvé zahrála na divadle. V roce 2006 dostala na newyorském festivalu Tribeca zvláštní cenu poroty za krátký animovaný film Topor et moi, který sama režírovala jako poctu francouzskému výtvarníkovi Rolandu Toporovi.
Ve stejném roce vyšly ve Francii její paměti Nue (Nahá), o rok později v angličtině jako Undressing Emmanuelle. Otevřeně v nich popsala dětství v hotelu, závislosti i hledání otcovské postavy, které ji opakovaně vhánělo do náruče starších mužů. Slávu přirovnala k jedoucímu vlaku, ze kterého už nešlo vyskočit.
V roce 2001 jí lékaři zjistili rakovinu hrdla. Podstoupila chemoterapii, a když se nádory objevily i na plicích, také operaci. Lékaři ji pak prohlásili za zdravou. V roce 2008 zemřel Hugo Claus.
Svou slavnou roli hodnotila rozporuplně. V roce 2001 tvrdila, že ničeho nelituje. O devět let později v dokumentu prohlásila: „Role Emmanuelle mě navždy poznamenala.“ Nejkratší recenzi napsala její matka, které Sylvia kdysi neměla udělat ostudu. Film, který viděl celý svět, poprvé zhlédla po dvaceti letech v televizi. Dcery se pak zeptala jen: „A to je všechno?“
V roce 2010 se Sylvia po osmileté přestávce naposledy objevila před kamerou. V létě 2012 ji postihla mrtvice, která odložila léčbu nově objevené rakoviny jater. Skončila v amsterdamské nemocnici, podle francouzského tisku v kómatu. „Moc bych chtěl říci, že je ještě naděje, ale musíme být realisté,“ řekl tehdy novinářům syn Arthur.
Sylvia Kristel zemřela ve spánku v noci ze 17. na 18. října 2012, tři týdny po svých šedesátých narozeninách. Zůstal po ní syn Arthur a partner Peter Brul. Pohřbu 26. října v rodném Utrechtu se zúčastnil i Just Jaeckin, se kterým si celé roky jednou za tři čtyři měsíce telefonovali.
Zdroje:
https://www.thenewworld.co.uk/sylvia-kristel-great-european-lives/
https://www.independent.co.uk/news/people/profiles/interview-sylvia-kristel-the-world-s-most-famous-porn-star-6262633.html
https://www.independent.co.uk/news/obituaries/sylvia-kristel-actress-who-became-typecast-by-her-role-in-the-erotic-classic-emmanuelle-8217259.html
https://www.theguardian.com/books/2007/jul/22/biography.features1
https://grantland.com/hollywood-prospectus/sylvia-kristel-the-original-emanuelle/
https://www.europe1.fr/medias-tele/Emmanuelle-les-dessous-du-film-erotique-culte-694658
https://www.cineserie.com/tv-vod/emmanuelle-sur-netflix-retour-sur-le-tournage-complique-du-film-culte-3585823/amp/
https://sita.sk/filmovu-emmanuellu-sylviu-kristel-pochovali/
