Článek
Rok 1991. Do kin přichází film Requiem pro panenku, temné drama o dívce, kterou nespravedlivě zavřou do ústavu pro mentálně postižené a která se z bezvýchodné situace pokusí uniknout zoufalým činem. Hlavní roli hraje čtrnáctiletá dívka s velkýma očima a pohledem, ze kterého mrazí. Diváci odcházejí z kina otřesení. Film otevřel téma, o kterém se za normalizace nesmělo mluvit, totiž jak snadno mohl stát člověka zavřít a zapomenout na něj. Jmenuje se Aňa Geislerová a od té chvíle už ji český film nepustí.
O pětatřicet let později sedí táž žena na festivalu v Karlových Varech a mluví o tom, že nechce být institucí českého filmu. Má pět Českých lvů, státní vyznamenání, desítky rolí, několik knih a za sebou i zkušenost s provozováním cukrárny, kterou po třech letech prodala. A přesto o sobě pořád pochybuje. Na otázku, zda tomu tak opravdu je, odpověděla bez zaváhání: „Strašně. Furt.“
Dcera japonologa a malířky
Narodila se 17. dubna 1976 v Praze do umělecké rodiny. Matka Věra je akademická malířka, otec Petr byl japonolog, překladatel, literát a kaligraf. Starší sestra Lenka se stala výtvarnicí a ilustrátorkou, o osm let mladší Ester herečkou. Herečkou byla i teta Zuzana Geislerová. Se sestrami má dodnes blízký vztah a všechny tři se objevují i ve společných rozhovorech, kde mluví o umění, podnikání i politice. Dětství v takové rodině bylo plné knih, obrazů a rozhovorů o umění. Otec zemřel v roce 2009, dva dny před svými šedesátými narozeninami.
Školu Aňa nesnášela už jako malá. Učení podle osnov, odříkávání naučených pouček a sezení v lavicích ji nebavilo. Nedokončila ani studium na konzervatoři. Dodnes je ke školství velmi kritická. „To podle mě není vzdělávání,“ řekla o učitelích, kteří jen odříkávají to, co si sami přečetli. Když měla během covidu doma tři školáky a sledovala jejich online výuku, utvrdila se v tom, že dnešní školství děti spíš deformuje.
Před kamerou se poprvé objevila v roce 1990 v komedii Pějme píseň dohola. Hned o rok později přišlo Requiem pro panenku režiséra Filipa Renče, natočené podle skutečného případu, které z ní udělalo herečku, o kterou se režiséři začali zajímat. Dětských hereček, které v dospělosti zmizí, je v historii filmu mnoho. Úspěch v dětské roli často bývá spíš zátěží než výhodou, protože režiséři i diváci chtějí stále tutéž tvář. Geislerová tomu unikla tím, že si vybírala různorodé role a nebála se riskovat.
V roce 1994 hrála v Jízdě Jana Svěráka, který tehdy už měl za sebou na Oscara nominovanou Obecnou školu, road movie o dvou kamarádech a dívce, kterou potkají na cestě po jižních Čechách. V roce 1997 následovala Výchova dívek v Čechách podle románu Michala Viewegha a o dva roky později Návrat idiota Saši Gedeona, moderní variace na Dostojevského, kde se vedle Pavla Lišky objevila jako Anna. Za tu roli získala svého prvního Českého lva za vedlejší roli.
Želary a Kráska v nesnázích
Devadesátá léta byla pro český film obdobím hledání. Státní kinematografie se rozpadla, peníze chyběly a filmaři se učili točit v nových podmínkách. Zároveň ale vyrostla generace mladých režisérů, kteří chtěli vyprávět jinak než jejich předchůdci, a Geislerová se stala jednou z jejich oblíbených hereček. Na počátku nového tisíciletí přišly role, které ji zařadily mezi nejlepší české herečky. V roce 2003 hrála hlavní roli Elišky ve filmu Ondřeje Trojana Želary, natočeném podle novely Květy Legátové.
Mladá pražská zdravotní sestra se za války skrývá před gestapem v horské vesnici a musí se provdat za drsného venkovana. Jejím partnerem byl maďarský herec György Cserhalmi. Film byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film a Geislerová za roli dostala Českého lva za hlavní ženský herecký výkon a rakouskou cenu Undine. V roce 2004 ji Evropská filmová propagace zařadila mezi evropské Shooting Stars, tedy nejslibnější mladé herce kontinentu, a o šest let později už sama zasedla v porotě, která nové hvězdy vybírala.
Následovalo Štěstí Bohdana Slámy z roku 2005, citlivý příběh lidí na okraji společnosti, za který získala třetího Českého lva a cenu na festivalu v San Sebastiánu. Pak přišla spolupráce s režisérem Janem Hřebejkem. V Krásce v nesnázích z roku 2006 hrála ženu, která se po povodních ocitne mezi dvěma muži a dvěma světy, a v roce 2011 v jeho Nevinnosti, psychologickém dramatu o lékaři obviněném ze zneužití nezletilé. Mezitím hrála v Trojanově tragikomedii Občanský průkaz o dospívání v normalizačních sedmdesátých letech a v české verzi seriálu HBO Terapie po boku Karla Rodena.
Za oba filmy dostala Českého lva za hlavní roli. S pěti lvy, které získala mezi lety 2000 a 2012, patří k nejoceňovanějším herečkám v historii této ceny. K tomu přidala ceny ze zahraničí, ze San Sebastiánu, z bangkockého festivalu, z argentinského festivalu BAFICI i slovenské Slnko v sieti, a za Nevinnost také Cenu české filmové kritiky.
Nebyla to jen česká kariéra. Hrála v britském válečném filmu Anthropoid o atentátu na Heydricha, kde po boku Cilliana Murphyho a Jamieho Dornana ztvárnila Lenku Fafkovou, snoubenku jednoho z parašutistů, a v britském špionážním seriálu The Ipcress File, kde hrála sovětskou vědkyni doktorku Polinu Lavočkinovou. Doma ji diváci viděli v pohádkách i komediích, třeba v romantické komedii Rudolfa Havlíka Pohádky pro Emu z roku 2016. Ráda ale volí i role, které nejsou příjemné.
Dvě z nejvýraznějších rolí posledních let byly skutečné ženy z českých dějin. Ve filmu Davida Mrnky Milada z roku 2017 o procesu s Miladou Horákovou hrála prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou, která v roce 1950 v politickém procesu žádala pro Horákovou trest smrti. Byla to role ženy, kterou nikdo nemá rád, a Geislerová se jí nebála. Brožová-Polednová se jako jedna z mála představitelů komunistické justice dožila trestu, když ji soud po pádu režimu v pokročilém věku odsoudil za účast na justiční vraždě.
V roce 2020 pak ve filmu Slávka Horáka Havel ztvárnila po boku Viktora Dvořáka Olgu Havlovou, první manželku Václava Havla. Film sledoval Havlův život od šedesátých let až k sametové revoluci a Olga v něm byla tichým středem bouřlivého života. Byla to role, která ji fascinovala i děsila. „Pro mě je základ Olgy Havlové záhada,“ řekla. „Ona je pro mě strašně záhadná bytost.“ Olga Havlová byla ženou, o které se mluvilo málo, a přitom stála za jedním z nejvýznamnějších Čechů dvacátého století.
Knihy, cukrárna a fámy
Herectví jí ale nestačilo. Začala psát. Vydala knihy P. S. a Co tě nezabije a pracuje na románu. „Psaní je moje velká láska,“ přiznala. Na víkendových seminářích studuje psychoterapii. Psycholožkou se stát nechce, psychologii ale podle svých slov využije v herectví i v psaní. V roce 2011 dokonce moderovala předávání literárních cen Magnesia Litera. Učí na FAMU herecké workshopy a pomáhá studentům najít kontakty na začátku kariéry.
Podílela se také na koprodukci filmu Zuzany Kirchnerové Karavan o ženě jménem Ester, která se se svým dospívajícím synem s Downovým syndromem vydá na cestu. Geislerová v něm hraje hlavní roli a film měl v roce 2025 premiéru na festivalu v Cannes. O své profesi přitom mluví střízlivě. „Myslím, že v žádné jiné profesi tolik nefiguruje štěstí,“ říká.
Zkusila i podnikání. Několik let provozovala cukrárnu. Začátky přinesly i nečekanou výpomoc od hostů. „Měsíc jsme neměli myčku a zákazníci nám ze soucitu pomáhali mýt nádobí,“ vzpomínala. O jejím konci kolovaly fámy o krachu, Geislerová ale vysvětlila, že podnik vedla tři roky a pak ho prodala. Fámy ji provázejí často a ona si na ně zvykla.
Bývá i politicky angažovaná. Na sociálních sítích dlouho otevřeně kritizovala prezidenta Miloše Zemana a vládu Andreje Babiše. „Na Facebooku ventiluji své politické frustrace, je to moje politická nástěnka,“ řekla v roce 2018. Část lidí ji za to urážela. Na otázku, na co by se Zemana zeptala, kdyby s ním měla rozhovor, odpověděla: „Měl jste někdy rodiče, kteří vás měli rádi?“ Později Facebook úplně opustila. Nevadila jí kritika, vadila jí zbytečná zloba.
„Mně nevadí, když jsou lidé hnusní, na to jsem poměrně zvyklá, ale toho zbytečného zla…“ vysvětlila. „Prostě jsem to vypnula a už se tam nikdy nevrátila.“ Postoje teď sděluje jen občas na Instagramu. „Pořád vím, co se děje, ale nemám potřebu o tom s těmi lidmi diskutovat,“ říká. Do politiky vstoupit nechce, komunální službu si ale představit dokáže.
Tajná svatba a tři děti
Soukromí si chrání. Ve sedmadvaceti se tajně provdala za divadelního režiséra Zdeňka Janáčka, bratra herečky Kristýny Janáčkové. Svatba se konala jen za přítomnosti dvou svědků a nevěděli o ní ani nejbližší. Mají tři děti. Syn Bruno Fidelio se narodil v roce 2004, dcera Stella Ginger v roce 2007 a nejmladší syn Max v roce 2013. Manželství později prošlo vážnou krizí, kterou ale společně překonali. Nejstarší syn je dnes dospělý a dcera už také, nejmladší Max je teenager.
Mateřství podle ní změnilo pohled na všechno, včetně školy a společnosti. Mluví o tom, jak by mělo vypadat lepší Česko, a věří, že potenciál je obrovský. Raduje se z úspěchů českých filmů v Cannes, Benátkách i na Berlinale a za nejdůležitější změnu považuje reformu školství. „Máme všechno. Talent, humor, odvahu,“ řekla v roce 2026. Ze slávy si nic nedělá a v zahraničí si užívá anonymitu. „Ráda testuju, jestli jsem zajímavý člověk i bez toho, že mě někdo zná jako herečku,“ vysvětluje. A očekávání okolí, že bude institucí, odmítá: „Jsou to pasti. Člověk má být hlavně zrcadlem sám sobě.“
Zdroje:
https://cnn.iprima.cz/herecka-anna-geislerova-slavi-50-utajovana-svatba-tri-dospivajici-deti-manzel-reziser-509596
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-galerie-osobnosti-ana-geislerova-sni-o-lepsim-cesku-dnesni-skolstvi-deti-deformuje-257360
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-galerie-osobnosti-toho-zla-kolem-uz-bylo-dost-proste-jsem-to-vypnula-lici-ana-geislerova-257361
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/nejsme-husakovy-deti-ale-havlovi-lidi-rika-ana-geislerova-110071
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/nahani-mi-hruzu-jak-lidi-reaguji-drzte-hubu-my-vam-to-spocitame-ana-geislerova-o-zlu-v-politice-i-novych-filmech-50407
https://forbes.cz/cesi-maji-vsechno-jen-si-nekdy-neveri-rika-anna-geislerova/
https://www.ceskylev.cz/cz/detail?creator=Anna+Geislerov%C3%A1&csfdid=1162
https://www.festival-cannes.com/en/f/karavan/
https://en.wikipedia.org/wiki/Anna_Geislerov%C3%A1
