Článek
Dne 24. listopadu 1970 procházela lesní dělnice šumbarským lesem nedaleko Orlové na Ostravsku. V hustém mlází a terénní prohlubni pod nánosem spadaného listí a větví narazila na lidskou lebku a několik kostí trčících z hlíny. Přivolaní kriminalisté tehdejší Veřejné bezpečnosti z Ostravska po ohledání místa nálezu vykopali téměř kompletní kostru dospělého muže. Šaty byly z větší části zetlelé, tělo v zemi leželo podle soudních lékařů několik let a u ostatků chyběla jakákoli peněženka, občanský průkaz či osobní doklady. Kriminalisté stáli před klasickým „pomníčkem“ – neznámou mrtvolou bez identity, u níž nebylo možné na první pohled určit ani přesný čas smrti, ani příčinu úmrtí.
Soudní pitva brzy potvrdila nejhorší obavy: šlo o násilnou smrt. Na lebce objevili patologové rozsáhlé zlomeniny pravé i levé spánkové kosti provázené zhmožděním mozku. Poblíž ostatků však technici zajistili drobný předmět, který zpočátku vypadal jako bezcenný odpad. Obyčejný, silně zkorodovaný klíč, na jehož oku bylo vyraženo sotva čitelné označení. Nikdo v té chvíli netušil, že tento zrezivělý kus kovu otevře jeden z nejchladnokrevnějších a nejbizarnějších kriminálních případů v poválečném Československu. Případ muže, který byl léta po smrti, a přesto podle úředních razítek každý měsíc spořádaně přebíral svůj důchod.
Nález bez jména
Identifikace kosterních nálezů patřila v sedmdesátých letech k nejobtížnějším kriminalistickým disciplínám. Kriminalisté neměli k dispozici analýzu DNA, počítačové databáze pohřešovaných ani moderní digitální antropologii. Vyšetřovatelé začali mravenčí prací: porovnáváním biologického profilu s hlášeními o pohřešovaných osobách z Ostravska i širšího okolí za posledních deset let.
Soudní znalci určili, že mrtvý byl muž ve věku kolem šedesáti let, vysoký přibližně 165 centimetrů, drobnější postavy. Výrazným identifikačním znakem byl chrup – muž pravděpodobně používal zubní protézu. Kriminalisté vytipovali desítky mužů, kteří v daném období odešli z domova, utekli z léčeben nebo se nevrátili ze zaměstnání. Prověřovali samotářské lesní dělníky, železničáře i tuláky. Každá stopa však po týdnech ověřování končila ve slepé uličce. Zubní karty neseděly, pohřešovaní se našli jinde, nebo jejich tělesné proporce neodpovídaly nalezeným kostem.
Vyšetřování se ocitlo na mrtvém bodě. Případu neznámého muže z šumbarského lesa hrozilo založení ad acta. Jediným hmatatelným předmětem z místa činu zůstával onen nalezený klíč. Kriminalisté se domnívali, že nejde o běžný klíč od bytových dveří. Na jeho oku bylo vyraženo označení B IV a číslo 14. Otázka však zněla: jak v kraji plném továren, činžovních domů a stavebních buněk zjistit, do kterého zámku pasoval?
Zkušený kriminalista, který dostal spis k došetření, se rozhodl vrátit k samotnému klíči. Nechal ho podrobit detailní expertize u ostravských kriminalistických techniků. Odborníci očistili zoxidovaný kov a zjistili, že označení na klíči by mohlo odkazovat na hornickou ubytovnu a číslo pokoje.
Vyšetřovatelé začali systematicky prověřovat podnikové ubytovny na Ostravsku. Zámky však neseděly, nebo byly v průběhu let vyměněny za modernější vložky FAB. Zlom nastal u ubytoven podniku Výstavba ostravsko-karvinských dolů v Dolní Suché. Označení klíče odpovídalo systému číslování tamních dřevěných hornických ubytoven poblíž dolu Dukla. Byla tu však zásadní překážka: příslušná ubytovna už fyzicky neexistovala. Dřevěné baráky postavené pro dělníky v poválečných letech byly v roce 1968 srovnány se zemí.
Kriminalisté se však nevzdali. Pokud nestála budova, musely existovat papíry. V podnikovém archivu v zaprášených krabicích začalo pátrání po starých ubytovacích knihách. Po dnech listování zažloutlými archy našli záznamy o někdejších ubytovaných. U pokoje číslo 14 bylo zapsáno jméno: Josef Kolenčík, narozený v roce 1903, důchodce, který si přivydělával prací na dole. Kolenčík naposledy zaplatil nájem v září 1966 a při odchodu klíč nevrátil.
Muž, který nemohl být mrtvý
Vyšetřovatelé měli konečně jméno. Když však začali prověřovat Josefa Kolenčíka v evidenci obyvatel a sociálního zabezpečení, čekal je šok, který obrátil celé vyšetřování naruby. Josef Kolenčík podle úředních záznamů nebyl pohřešovaný. Nebyl veden jako nezvěstný, nikdo po něm nepátral a nikdo nehlásil jeho zmizení.
Co bylo ještě neuvěřitelnější: Josef Kolenčík byl ještě několik let po svém zmizení podle úředních záznamů živý, řádně vedený občan ČSSR. Každý měsíc mu Správa sociálního zabezpečení vyplácela starobní důchod, a to až do května 1969, kdy byla výplata zastavena kvůli jeho údajnému uvěznění. Peníze odcházely nejprve do Doubravy u Karviné a potom do Bartovic u Ostravy, kde si je údajný adresát pravidelně přebíral a podepisoval ústřižky.
Jak mohl muž, jehož kosti ležely několik let v lesním hrobě u Orlové s proraženou lebkou, ještě po své smrti přebírat peníze od státu? Kriminalisté okamžitě rozjeli skryté prověřování. Zaměřili se na poštovní doručovatelky v místech, kam peníze putovaly. Zjistili, že peníze nepřebíral sám Kolenčík, ale muž, který se za něj vydával. Byl to Josef Mrkva.
Kdo byl Josef Mrkva? Šlo o jedenáctkrát trestaného recidivistu. Měl kriminální minulost zahrnující podvody a neplacení výživného, rád navštěvoval ostravské hostince a vinárny a mezi známými platil za člověka, který má vždycky po kapsách dostatek hotovosti, ačkoli nikde pořádně nepracoval.
Kriminalisté začali opatrně rekonstruovat vztah mezi oběma muži. Zjistili, že Mrkva Kolenčíka několikrát navštívil na ubytovně. Josef Kolenčík byl tichý, samotářský a naivní podivín. Neměl žádnou rodinu, s nikým se nestýkal, žil extrémně skromně a bál se bank. Veškeré své úspory z celoživotní dřiny nosil zašité v podšívce saka nebo schované v kufříku pod postelí na ubytovně.
Mrkva byl jeho pravým opakem: výřečný, bezohledný manipulátor s vyvinutým smyslem pro cizí slabosti. Rychle vycítil, že osamělý důchodce představuje snadnou kořist. Začal se kolem něj točit, nosil mu cigarety, zval ho na pivo a nabídl mu, že se o něj na stará kolena postará. Na podzim roku 1966 mu nabídl bydlení ve svém domě výměnou za jeho hlídání během údajné roční nepřítomnosti.
Na podzim roku 1966 se oba muži vydali k domu, kde měl Kolenčík bydlet. Kolenčík měl s sebou klíč od svého ubytovenského pokoje číslo 14, který už nestihl vrátit správci. Cílem cesty však nebyl žádný venkovský domek u známých. Mrkva Kolenčíka cestou k sobě domů usmrtil v lese na Ostravsku. Tělo pak zůstalo v terénní prohlubni pod listím a zeminou.
Podpis mrtvého muže
Zavražděním samotářského důchodce však Mrkvovo zneužívání jeho identity teprve začínalo. Zločinec věděl, že Kolenčík nemá žádné příbuzné, kteří by po něm pátrali. Pokud by jeho tělo nikdo nenašel a úřady se o smrti nedozvěděly, mohl Kolenčíkův důchod běžet dál. Mrkva po Kolenčíkově zmizení zařídil změny adresy pro výplatu důchodu a vystupoval pod jeho jménem.
Poštovní doručovatelky ho považovaly za Kolenčíka. Až do května 1969 přebíral státní peníze, podepisoval složenky jménem mrtvého muže a inkasoval tisíce korun. Celkem si takto přišel na desítky tisíc korun.
Když kriminalisté po nálezu ostatků pátrali po Josefu Mrkvovi, zjistili, že byl v roce 1969 uvězněn kvůli neplacení výživného a v roce 1970 dočasně propuštěn ze zdravotních důvodů. Do vězení se nevrátil, utekl i z nemocnice a kriminalisté ho nakonec našli doma.
Při prvních výsleších se podezřelý choval sebejistě a arogantně. Tvrdil, že Kolenčíka vůbec nezná. Vyšetřovatelé ho nechali mluvit. Pak jeho tvrzení konfrontovali s důkazy o jejich známosti a přebírání Kolenčíkova důchodu.
Soudní znalci mezitím provedli písmoznaleckou expertizu podpisů na poštovních doručovacích arších z období vyplácení důchodu po Kolenčíkově zmizení. Výsledek ukázal na Josefa Mrkvu, který podepisoval příjem peněz jménem starého muže. Navíc kriminalistická metoda superprojekce, tedy porovnání nalezené lebky s Kolenčíkovou portrétní fotografií, potvrdila, že kosti z lesa patří Josefu Kolenčíkovi.
Tváří v tvář důkazům se Mrkvova bohorovnost zhroutila. Později připustil, že Kolenčíka znal a zabil, tvrdil však, že šlo o neúmyslné usmrcení při rvačce kvůli údajnému dluhu. Zda s vyzvedáváním důchodu počítal už před činem, nebo se k němu rozhodl až po smrti Kolenčíka, se nepodařilo zjistit.
Soudní proces s Josefem Mrkvou se konal v Ostravě. Senát Krajského soudu neměl o vině pochybnosti. Josef Mrkva byl odsouzen za usmrcení Kolenčíka a skončil ve vězení. Soud vynesl trest odnětí svobody v trvání 13 let.
Zdroje:
https://dvojka.rozhlas.cz/klic-k-vrahovi-k-vyreseni-pripadu-napomohla-superprojekce-8570893
https://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/216553/nelitostny-vrah-inkasoval-duchod-sve-obeti.html
https://nasregion.cz/vrah-mrkva-inkasoval-duchod-sve-obeti-343949/
https://www.mujrozhlas.cz/historie-ceskeho-zlocinu/klic-k-vrahovi-k-vyreseni-pripadu-napomohla-superprojekce
