Článek
Rozhodnout se pro chov zvířat, a je jedno jakých, musí jít vždy ruku v ruce alespoň s minimální znalostí. Nestačí se pouze nadchnout a při sebemenším problému se zvířete zbavit. Víme všichni, že to dnes dělá mnoho lidí. Pořídí si zvíře a když vše není podle jejich plánu nebo se zvíře chová trochu jinak, zbaví se ho. Když mu najdou novou rodinu, je to v pořádku a zvíře má tak šanci prožít dobrý život. Někteří se jich ale zbavují i jiným způsobem. My náš boj nevzdáváme a pořád věříme v dobrý konec.
Jak jsem psala v prvním, řekněme díle, zamilovali jsme se s manželem do jednoho plemene ovcí. Dlouho jsme jen koukali, četli a studovali, než do naší rodiny vstoupilo malé stádečko walliserských černonosých oveček. Jedním slovem jsou dokonalé. Je to plemeno výjimečné svojí úžasnou přátelskou povahou. Jak je jednou máte, žádné jiné plemeno snad ani nechcete. A tak se nám to povedlo, z našich přivezených miminek se stali dospělci a následně také rodiče. Abych nemusela vše psát znovu, můžete si vše přečíst v mém článku.
Tak a teď všichni víte, že máme doma toto dokonalé jehňátko, kterému po úhynu jeho maminky pomáháme dostat šanci na normální život. Naše holčička pomalu roste a s ní pochopitelně rostou starosti a náklady. Malé jehňátko rovná se malé loužičky, méně bobků a také méně krmiva. Teď už je ale holčička o chlup větší a loužička už není loužičkou, nýbrž pořádnou kaluží. Spotřeba plen raketově roste. Je celkem šikovná a řekněme, že nehoda mimo plenu se jí stane spíše výjimečně. Už je taky cítit, takže máte pocit, že váš pokoj trošku připomíná spíše chlívek.
Je to takový průtokový ohřívač, kudy chodí, tudy trousí. I když se člověk snaží být klidný a nad věcí, jsou dny, kdy se toho sejde více a pak vás berou mrákoty z další hromádky bobků. Psala jsem, že s námi maličká leží v posteli. Mezi mnou a manželem a hromadou plen. Když byla nedávno ještě maličká, tak to nebyl až takový problém. Nicméně prostě roste. A to tak, že vás v noci vzbudí studená noha, kterou musíte mít svěšenou z postele, aby se milované jehňátko vešlo. V noci spíte tak na půl, protože hlídáte, aby se trefila na plenu a ne na vaší peřinu. Když se totiž netrefí, studí vás i noha druhá, ale ne zimou.
A tak nastal čas, aby měla malá své místo, kde bude trávit noc, bude se moct roztahovat a my konečně také. Manžel tedy vytvořil větší ohrádku, kde má naše milovaná krabici se senem, minerální liz a misku s vodou. Na zemi je pořádná řádka plen a nesmí chybět matrace, aby maličká neležela na tvrdé dlažbě. Někdo si řekne - blázni. No, možná trochu ano. Ohrádka je ale skvělá věc a trochu to má být příprava na to, že se nemůže neustále držet u maminky (maminkou myslím sebe). A tím se dostáváme k dalšímu stádiu.
Walliserská černonosá ovce
Pan veterinář povídal, že jakmile nebude lahev s mlékem, začne se malá více zajímat o své okolí. Měl pravdu, zajímá se, ale ne tak, jak by člověk potřeboval. Mléko již tedy nedáváme, ale do lahvičky ještě jednou nebo dvakrát za den dostane trochu vody. Je to spíš jen pro její pocit. Postupně odbouráme úplně. Kdo někdy dokrmoval lahví, tak ví, že jakmile jehně lahev spatří, je to největší štěstí a radost se nedá popsat. Vše ale jednou končí a tak dá malá brzy své lahvi čili cecku své matky sbohem.
Dalším krokem, který pomalu podnikáme, je návrat do stádečka. Hmm. Jak to říct slušně. Stádečko ji vůbec nezajímá. Ona není ovce. Je to pes a někdy vlastně i kočka. Kdyby v obýváku byla i naše morčátka nebo králíci, bude jistě ráda i morčetem nebo králíkem. Aby to pro ni nebyl šok, začalo se pomalu a pozvolna. Chvíle, kdy se šlo mazlit stádečko, se využila na seznamování. No, nezajímalo ji nic jiného než mé nohy. Když přišel okamžik, kdy se začala věnovat senu, které se právě ostatním dalo do krmelce, byl to okamžik, kdy zkusit odejít.
Poslední ohlédnutí, žere, odcházím k brance. Zavírám branku a očima hledám, kde ta malá příšerka je. Nikde ji nevidím a tak stojím a koukám. Najednou mi něco začne žduchat do nohou. Leknu se a hlavou mi proběhne povzdych „no to snad ne“. Ano, nevím, jak se jí to povedlo, ale stála za mnou. Ne, opravdu si toho nevšimnete. Stačí mžik a je na vás nalepená a pronásleduje vaše nohy.
Když si už si říkáte, že máte pomalu nastavený nějaký režim, najednou přijde problém. Bobky se stávají jednou hroudou, což znamená, že se v zažívacím traktu něco děje. Takže veterinář a řešíme, co má holčička za problém. Vychází nám z toho stres s možnou kombinací toho, že sežrala o něco více směsi pro jehňata. Takže zase změna. Bez granulí a pouze seno. Za další dva dny je již vše v pořádku a můžeme pokračovat. Ráno vstaneme a jdeme krmit všechna zvířátka. Bereme seno, aby se doplnilo a malá může jít do stádečka. Jak jsem psala v prvním článku, máme kameru, přes kterou mohu sledovat, co se ve výběhu děje. A tak opouštím výběh a hlídám si malou, aby mi opět neproklouzla. A začíná psychický teror. Pro všechny.
Odcházím domů, zapnuté sledování a jdu dělat co potřebuju, abych využila toho, že je malá venku. Hlavně uklidit vše, co nám tu zanechala. Mokré pleny vyhodit, bobky zamést, vyluxovat a vytřít. Malá chodí podél plotu a řve. Každou celou minutu řve. Odcházím od telefonu a když se vracím, žádná změna. Malá stále a ustavičně řve. Je to takový ten řev opuštěného raněného zvířete. Na nějakou půl minutu si jde k ostatním kousnout sena a i u toho řve. Je to boj kdo z koho. Pro ni je to stres, svým způsobem se stresuji také, protože je vám malého nebožátka líto. Jenže musíte vydržet. Jinak si nezvykne nikdy. Když si udělám co potřebuji, vyčkávám na moment, kdy přestane naříkat, abych v ní nevyvolávala pocit, že si matku přivolá pomocí neustálého bečení.
Když se na chvilku uklidní, obouvám boty a snažím se potichu přikrást k brance u zahrady, abych to stihla než opět zabečí. Kdyby to udělala, nezbylo by mi nic jiného, než se zase potichu vypařit o kus dál a čekat, než bude klid. A jde se zase domů. Když potřebuji jet nakoupit, jede se mnou ve své přepravce v autě. Cestování ji nijak nestresuje. V klidu si chroupe seno a dá se říct, že v klidu počká, i když jdu do obchodu. Když se vrátíme, vyndám ji z auta a nechám ji popást na travičce, které už tedy moc není. Zajímavé je, že jakmile je na zahradě hned u domu, je naprosto v pohodě a to jí ani nevadí, že jí zmizím z očí. Bohužel tam není kde jí udělat přechodovou ohradu. Bylo by to ideální, protože by si tak pomalu odvykla na mou přítomnost a pak by se možná lépe chytla stádečka.
Musíte neustále přemýšlet, jak to ideálně udělat tak, aby to pro ni byl co nejmenší stres. Je to velmi těžké. S manželem se neustále střídáme v práci, aby s malou pořád někdo byl. Občas nám přijede hlídací teta, kterou zná a už nemá takový problém s ní zůstat bez nás. Pak můžeme být s manželem oba v práci a nemít malou za zadkem. V této fázi je to asi jako u běžných maminek a jejich dětí. V práci si více odpočinete, protože rodičovství, ať už je jakékoliv, je prostě náročné. Plán byl takový, že bude do konce roku venku. Plány jsou bohužel od toho, že se mění. A i náš plán se trochu mění. Možná budeme na konci prosince rádi, že vydrží ve výběhu více hodin. Nicméně už teď je jasné, že živý betlém doma opravdu bude. Musíme na začlenění soustavně pracovat a doufat, že se nám to povede.
Všem, kteří psali nádherné komentáře, moc děkujeme. Jsou milé, potěší a nakopnou vás to nevzdat. Takže ještě jednou, velké DĚKUJEME a držte nám palce.
