Článek
Moje kamarádka Ivana pracuje téměř polovinu svého profesního života v závodní kuchyni jedné nadnárodní firmy v Karlovarském kraji jako kuchařka. Její zaměstnavatel se ale rozhodl vzhledem ke klesajícím ziskům zrušit ztrátovou kuchyň, aby ušetřil část výdajů. Přestože nebyla Ivana ve své práci vždy spokojená, setrvala do dnes, protože díky svým odpracovaným rokům a dobře odvedené práci si vysloužila nadstandardní ohodnocení. Netvrdí, že by to bylo nějak příliš, na průměrnou celorepublikovou mzdu ani zdaleka nedosáhne, ale v rámci oboru se nemá špatně.
Nyní je ale nucena změnit z rozhodnutí zaměstnavatele místo působení. Ještě než se Ivana začala vůbec poohlížet po nové práci, dostala několik nabídek z okolních firem. Jako první se jí ozvala ředitelka jedné místní základní školy. Vše vypadalo z vyprávění paní ředitelky pohádkově. Nabízela moderní zázemí, relativně dost dovolené, ale vše ztroskotalo na tématu mzda. „Paní ředitelka mi nabídla 25 tisíc hrubého podle tabulek a dva tisíce navíc, které vytáhla z už tak tenkého rozpočtu. Byla jsem v šoku, že jsem se se svými odpracovanými roky dosáhla na tak nízkou výši platu. Prý kdybych neměla žádnou praxi, mohla by mi dát maximálně 19 tisíc hrubého,“ popisuje Ivana rozhovor s ředitelkou základní školy a pokračuje, „slušně jsem nabídku odmítla s tím, že se ještě porozhlédnu po něčem jiném, rozloučila se a zavěsila.“
S další nabídkou volal v tomtéž týdnu provozovatel jedné restaurace. Shání do svého týmu schopnou a samostatnou sílu do kuchyně. Mzdu Ivaně nabízel sice o několik tisíc vyšší, ale za to požadoval celodenní směny a pracovní víkendy i svátky. Aby Ivanu přemluvil, musel by přihodit mnohem víc, než pobírá na dosavadní pozici. Na to bohužel nepřistoupil, takže další rozhovor skončil neúspěšně.
Ivana začala brzy hledat sama na internetu. Brzy zjistila, že obor, ve kterém pracuje, je snad na úplném konci žebříčku, co se platů týče. Úřad práce nabízí volných pracovních pozic kuchaře spousty, málokdy se ale odměna přehoupne přes 25 tisíc hrubého. „Je to slabota. Kdybych věděla před dvaceti lety, že na tom budou platy v gastru tak bídně, dávno bych se rozhodla změnit obor působení,“ říká Ivana.
Co má ale teď dělat? Jediná praxe, kterou za život získala, je ve vaření, za které jí ale nikdo nechce dobře zaplatit. To je na tom společnost opravdu tak špatně? Lidé si stěžují na nedostatek služeb, ale zároveň za ně nechtějí zaplatit. Ivaně nezbývá nic jiného, než se na stará kolena vzdát toho, co miluje a celý život dělala s radostí, a vrhnout se do oborů, které jí nic neříkají.
„Nemám moc na výběr. jestli se chci uživit, budu muset nastoupit do fabriky a začít třeba montovat součástky do motorů,“ říká se slzami v očích Ivana. Stále sice doufá, že se nějaká nabídka za solidní peníze objeví, ale příliš šancí tomu nedává. Koncem roku jí končí výpovědní lhůta, tak se bude muset rozhodnout, jestli si říct manželovi pod stromeček o novou zástěru nebo montérky.
