Článek
Myšlenky proletářské revoluce, rovnosti a boje za práva dělníků se střetávaly s kapitalistickým trhem a demokracií západního světa. Dnes se však zdá, že svět se otočil o 180 stupňů a tradiční „levice“ a „pravice“ se zamotaly do bizarního propletence, který možná ani Karl Marx nevymyslel v žádném z opojných večerů nad svým Kapitálem a neodpovídá žádnému z 8 nejtradičnějších schémat, jak v politice různorodě rozdělovat a chápat pravici a levici.
Na většinu sporů se můžeme dívat, jako na střet modernismu a tradicionalismu či formalismu a funkcionalismu, ale proč dnes jednoznačně pozitivně vnímá současný stav méně než polovina populace a třetina jej vnímá dokonce jako horší než ten „rudý socialismus“?
Proč ten „rudý socialismus“ dnes působí jako konzervativní příbuzný vůči politikám a snahám vrcholící v dnešní 16. vládě ČR (premiéra Petra Fialy)? (Např. zde, zde, zde, zde, zde či činnost předsedkyně KSČM Kateřiny Konečné, bez nadsázky adorovaná českými podnikateli). Politikám a snahám, které bych připodobnil k určitému „fialovému asocialismu“, který je ještě nalevo od našeho historického „rudého socialismu“.
Proč se to levicové sociální inženýrství, které v minulosti chtělo srovnat bohaté a chudé, překrystalovalo v ještě levicovější asocialismus, jenž zneužívá lumpenproletariát jako figury na šachovnici bez vize? Důvod je podle mě jednoduchý: rudí chtěli rovnost, fialoví chtějí chaos.
Rudý socialismus proletariátu: Soudržnost a jednotný směr
Rudý socialismus, ať už ho zkoumáme z hlediska teoretického nebo historického, byl vždy orientován na společnou věc – na zájmy dělníků, výrobců a lidí, kteří tvořili základ společnosti. Jeho chyby a zločiny netřeba omlouvat, ale jeho úsilí o rovnost a jednotnou vizi pro proletariát bylo evidentní. Ideologická linie byla přísná a často krutá, ale poskytovala alespoň jasný směr.
Proletariát měl cíl a význam, byl hnací silou „nové společnosti“. Očekávalo se, že pracující třída bude tvořit jádro státu, a i přes brutální praktiky totalitních režimů zde byla určitou měrou idea sociální soudržnosti.
Fialový asocialismus lumpenproletariátu: Vláda chaosu a vykořeněnosti
Současný „fialový asocialismus“ se místo rovnosti uchýlil k vytváření zmatku a nejistoty. Postavený na post-ideologických základech a prázdných slovech, využívá atomizované skupiny bez společného cíle – lumpenproletariát, prekariát, deprivované minority. Místo organizované třídy, která bojuje za svá práva, zde máme spíše námezdní armádu bez identity, vykořeněnou (Fi)jalovou masu, kterou je snadné ovládat skrze programy sociální pomoci a granty na „zlepšení životních podmínek“ (slovy Václava Havla: „… stát subvencoval množství kulturních institucí a úřadů… bylo mu jedno, kolik mají divadla nepoužitelných herců. Hlavně že jsou všichni zaplaceni a uplaceni a podplaceni“).
Tento systém podporuje závislost na sociálních dávkách nejrůznějších druhů, pasivitu a neochotu se zapojit do společenského života. Lumpenproletariát se stal nástrojem moci, nikoliv silou změny. „Fialový asocialismus“ nesměřuje k žádné sociální spravedlnosti. Spíše se soustředí na rozdělování společnosti a vymýšlení nových narativů o „obětech“ a „vinících“, čímž brání skutečnému dialogu o problémech a řešeních (s bonusem kultury vulgarismů z dílen Martina Straky , Otakara Foltýna, Miloše Gregora či Pavla Novotného dělající tak Fialovu vládu tou „nejhorší v české historii“ či už dokonce tou „nejlepší proti-českou vládou v historii“).
Levice a pravice dnes: V čem je rudý napravo od fialového?
Tradiční „rudý socialismus“ byl skutečně nalevo od „kapitalismu s protestantskou etikou svobodných občanů“. Některými jeho obhájci zprava či některými jeho kritiky zleva byl ale spíše považován jen za prostý „státní kapitalismus“ tvořený cca 2 200 podniky a řízený mocenským byrokratickým aparátem v čele s KSČ a plný kariéristů od důstojníka Petra Pavla, přísahajícího věrnost KSČ a SSSR, po referenta zahraničního obchodu Andreje Babiše, reportujícího Státní bezpečnosti ve státem řízené a plánované ekonomice po pětiletkách.
Ve srovnání s dnešním „fialovým asocialismem“, který neřeší, jak společnost funguje, ale spíše jak ji rozložit (a poté v lepším případě konstruktivisticky složit do „občana Evropy“ či „Homo bruxellarum“), působí tento rudý socialismus jako „konzervativní“ model, protože věřil ve strukturu. „Fialový asocialismus“, pokud jej budeme považovat za (ne)zamýšlenou ideologii, vytváří iluzi modernizace skrze projekty jako dnešní (a na úpravy čekávající) Green Deal a inkluzivní politika, ale ve skutečnosti ničí tradiční pojmy práce, společenské odpovědnosti a soudržnosti.
Zatímco rudí chtěli systém spravedlivě rozdělovat (byť násilně), fialoví vytvářejí systém, kde si (ne)záměrně několik elitních vrstev monopolizuje moc, dotace a narativy, zatímco lumpenproletariát je udržován ve stavu neustálého rozdělení a závislosti.
A tak tímto paradoxně působí rudý socialismus v dnešní době jako konzervativní „pravice“ ve srovnání s fialovým chaosem. Rudí měli svůj národ a stát – byť je vedli k totalitnímu pojetí. Fialoví vnášejí (ne)záměrně multikulturní nesoudržnost, podporovanou narativy nadnárodních organizací a korporací, jejichž hlavní zájem je rozbití národních identit a zavedení nové, vykořeněné masy, která se snadno manipuluje.
„Rudý socialismus“ tak, v tomto pohledu, stojí na pravici dnešní fialové levice. Chceš stát a soudržnou společnost? Jsi na pravici! Chceš chaos a atomizovanou masu bez cílů? Jsi fialový asocialista!
Tento moderní „fialový asocialismus“ nenabízí řešení. Nabízí jen destrukci pěstováním chaosu a závislosti. Takže, pokud hledáme dnes „pravici“ a „levici“, možná musíme definovat nová měřítka, protože ve světě, kde je rudý napravo od fialového, se už sotva dá něco měřit podle starých pravidel.
