Článek
Ano, správně, moji milí rodiče. Vychovali jste mě. Starali se o mě, finančně, i jinak. Byli jste za mě mnoho let plně zodpovědní. To jste skutečně dělali. Ale má to snad být nesmrtelný argument na všechno?
Starali jste se, tak teď já musím doživotně plnit veškeré vaše představy o mně? Musím žít tak, jak vy chcete? Musím vás kontaktovat tak často, jak si vy usmyslíte?
Nemyslím si to. Jsem proto nevděčný spratek? Nebo znám svá práva a vím, co je vaší povinností?
Rozhodli jste se před několika lety, že chcete dítě. Děti. Rozhodli jste se vy, že budete mít v domácnosti miminko, dítě, dospívajícího. S tím jste přijali jak zodpovědnost, tak zvýšené finanční náklady i nároky na váš volný čas. Mimochodem, to máte krásně psáno i v zákonech, že máte povinnost své dítě zabezpečit. Emočně, fyzicky, i materiálně.
Naproti tomu já ani sourozenci jsme si nevybrali to, že se narodíme. Rozhodně jsme si tím pádem nevybrali vaši domácnost a vás rodiče. Není tedy žádnou naší povinností se vám nadosmrti klanět a veškeré vaše chování omlouvat tím, že vy jste ti, co nám v dětství dávali jíst a střechu nad hlavou. To jste byli povinni. Byla to vaše povinnost, kterou jste si sami uložili, nikoliv výsada. Pokud byste náš zanedbávali, není to nemorální čin, ale čin trestný.
Máme tedy cítit vděk za něco, co bylo samozřejmé a povinné? My jsme vám dostatečně vaši péči neopláceli tím, že nám na vás záleželo a záleží, a dávali, dáváme to najevo jak jen umíme? Nemáte v našich životech výsadní postavení jen proto, že jste rodiče. Máte v našich životech postavení takové, jaké si zasluhujete svým chováním - nic není automatické. Argument splněnou povinností, přičemž její nesplnění by bylo zákonem trestáno, je nesmyslný.
