Článek
Nejdříve se nám s mužem neustále vecpávala, že tehdy a tehdy ho klidně pohlídá, když jsme slušně odmítali s poděkováním, tak pak přišlo kňourání, že jí ho nepůjčujeme. S vypětím všech sil jsme ji slušně vysvětlili, že náš syn není hračka, aby si ho půjčovala, a svěříme jí ho na hlídání, až to uznáme za vhodné, dříve ne.
Nepříjemnou debatu jsme tehdy ustáli a rozsekli, tchyně si jen tak občasně povzdechla, že její kamarádky dávno hlídají. Manžel jí s pokrčením ramen oznámil, že nás cizí ženský a jejich hlídání vnoučat moc nezajímá, a že snad nejsou na soutěži. A tchyně toho nechala.
Ovšem přišel ten den, kdy jsme pro pohodlí nás všech usoudili, že syna tchyni svěříme. Jinak by semnou musel cestovat skoro hodinu k lékaři, nějak semnou vydržet tam, zase zpět,… a manžel byl v práci, musel by si vzít volno. Řekli jsme si, prostě to nebudeme lámat přes koleno, tchyně se dočká hlídání, a syn bude v pohodlí.
Jenže co se nestalo. U doktora mě vzali naštěstí hned a brzy jsme byli hotovi, takže jsem mohla brzkým spojem zpátky. Podotýkám tedy, že jsem nebyla pryč ani tři hodiny!
Vejdu k milé tchyni domů, u jejích nohou je syn v počůrané plence, pláčící, a ona si sedí u kafe a žvatlá No maminka už přišla, neboooj.
Koukám jak blázen a ptám se, jak dlouho už tu syn jako pláče? A tchyně že neví, chvilku. Syn si to ke mně po kolínkách štráduje, pláče jako o život. Jdu mu vyměnit plenku a tchyně vzdychá, jak to bylo náročné, že chtěl otvírat šuplíky, teď je teda počůranej, tak čekali na mě, že hodně času probrečel, asi jsem ho nenavykla na jiné lidi než na sebe.
Ignoruji její tupé poznámky a ptám se, co mu dala jíst, a kolikrát ho přebalila? Tchyně zaskočená, že jsem byla pryč chvíli, že měla přece jen pohlídat, takže jako nic neměl, a plenku nepotřeboval vyměnit!
To už se ve mně vše vaří a říkám jí, že když tu nechá hladové a pročůrané dítě, kterému se nevěnuje, a proto rabuje šuplíky, nejspíš i proto pak dítě pláče.
Ona celá uražená zas pomalu vříská (jako vždycky, když si jí dovolí někdo kritizovat), že by chtěla vidět mě, jak se celý den věnuji jen synovi a ani na minutku si nesednu. Na to jsem jí při odchodu řekla jen tolik, že je opravdu rozdíl mít na starost dítě 24 hodin, 7 dní v týdnu na mateřské, oproti necelým třem hodinám, obzvlášť když se tak hrozně dožadovala hlídání. A že bych si vážně nedovolila kvůli svému pohodlí nechat syna počůraného, a hladového.
Když přijel manžel z práce večer domů, říkal mi otrávenej o hysterických SMSkách od mámy, že jsem na ni byla hrozně zlá, jak jsem kritizovala její hlídání a že co měla asi dělat? Vnukovi nedovolila dělat nic nebezpečného a když brečel, chovala ho, když to nezabralo, co měla dělat? Za to, že je ubrečenej, když není v dohledu maminka, si můžeme my, když jsme si ho tak naučili, a ona nemůže za to, že se počůral chvíli předtím, než jsem přišla.
Manželovi jsem situaci chtěla objasnit, ale zastavil mě s tím, že moc dobře chápe. A své mámě zkrátka napsal, Když chceš hlídat, máš se starat. Náš syn není ani zvířátko v ZOO, ani hračka. Až si to uvědomíš, možná u tebe ještě někdy pobude.
