Článek
Takovou, která vyžaduje aby byl syn ve svém volném čase doma, hlavně aby netrávil čas s někým, kdo by ji mohli vystřídat na piedestalu?
To takové matky samozřejmě neřeknou - půjdou na to citovým vydíráním, povzdechy, že synek je zase pryč a ani si spolu nepopovídají, poukazováním na jeho povinnosti, že by se měl věnovat radši tomu nebo onomu…
Dámy a pánové, maminky, které si hrajou se svými potomky na nejlepší kámoše a dvojčata, nejsou super mámy.
Jsou to zneužívající manipulátorky.
Co je to třeba takový emoční incest?
- stav, kdy se ze syna stává spíše partner
- matka se mu svěřuje s intimními věcmi, vyžaduje jeho neustálou pozornost a podporu
- jakmile je pozornost směřována jinam (druhý rodič, kamarádi, nedejbože partnerka), je okamžitě zle
Děti vyrůstající s takto narušeným rodičem se stávají dospělými, jež neumí říkat ne, obtížně navazují vztahy, mohou trpět úzkostmi, nízkým sebevědomím, mohou mít problémy v intimní sféře.
Vše jen proto, že je rodič donutil předčasně dospět, a nedovolil jim přirozený emoční růst - určování si svých hranic, starost o své duševní zdraví. Vše bylo v takové výchově podřízeno pocitům a přáním rodiče.
Úlohou rodiče je dítě vychovat, být jeho učitelem a průvodcem - po určitý čas. Je povinností každého rodiče si uvědomit, kdy jeho úloha skončila.
Přelaskavá péče o dávno dospělého potomka, neustálé rady a snahy ho přimět kráčet cestou, kterou si rodič přeje, není známka velké starostlivosti a lásky k dítěti - je to zneužívání v jeho nejhorší formě.
Péče je poradit, být oporou, když to dítě, byť dospělé potřebuje - péče není vměšovat se do života dospělého, který se o to neprosí.
Péče není vynucování si času s dospělým potomkem.
Péče není nenávistné chování vůči partnerce syna, patologická příchylnost k vnoučeti, kdy se vyžaduje nesmyslný rozsah času strávený s vnoučetem - a „samozřejmé“ zacházení s vnoučetem, jak se to prarodiči zamane, „přece ví, co dělá, vychoval svoje děti“
Ano? Svoje děti, úplně jiné lidi, a vychovával zneužíváním? Bravo.
Toxické chování a duševní poruchy tohoto typu nesmí být zlehčovány a zaměňovány za lásku. V dnešní době, kdy naštěstí už duševní zdraví není sprosté slovo, nelze starší generace nechat při tom, že jejich zažité standardy chování a celoživotně nadřazené postavení jen proto, že jsou něčími rodiči, jsou v pořádku.
Skutečná rodičovská láska je o tom vychovávat dítě, být jeho prvním učitelem - ale znamená to učit i sebe. Nebýt stejným rodičem, jakého jsme měli my, být lepším. Zopakovat dobré vzorce, odstranit špatné.
A skutečná rodičovská láska je i o nechání v pravý čas dítě jít. Svojí cestou, nechat ho činit svá rozhodnutí. Vytvořit a řídit svou rodinu.
Zdroje:
