Článek
Rajčata dorazila do Evropy z Jižní Ameriky, kde je už dávno před Kolumbem pěstovaly Aztékové a Inkové. Když se po objevení Nového světa dostala na španělské lodě, vypadala zpočátku spíš jako botanická kuriozita než budoucí základ do téměř každé kuchyně.
V Anglii se o rajčatech píše už koncem 16. století a tehdy se jim říkalo jablka lásky. Jenže pak přišla četná úmrtí po jejich požití.
Jestli jsi bohatý a dáš si rajče, zemřeš
Za špatnou pověst rajčat mohla série záhadných úmrtí, a to konkrétně mezi aristokracií. Stačilo pár plátků rajčete na talíři a host skončil s příznaky otravy. Rychle se rozneslo, že rajčata jsou jedovatá.
Nikdo tehdy netušil, že problém nespočíval v rajčatech, ale v nádobí, ze kterého se jedlo. Bohatí totiž jedli z talířů z cínu, které obsahovaly olovo. Kyseliny v rajčatech rozpustily část těžkého kovu, ten se dostal do jídla a následně i do těla. Výsledkem byla otrava, kterou si nikdo tehdy neuměl správně vysvětlit.
Zatímco chudí, kteří jedli z dřevěných či keramických talířů, žádné problémy neměli, šlechta si své smrtelné křeče spojila s rajčaty.
Příbuzenství rostlin taky nepomohlo
Reputaci rajčat nepomáhala ani jejich příbuznost se známými, obávanými rostlinami. Rajče totiž patří do čeledi lilkovitých, kam spadá i rulík zlomocný. Kdo měl doma herbář, ten dobře věděl, že rulík dokáže spolehlivě způsobit halucinace i smrt.
Podobnost květů a listů rajčete s rostlinami z takzvané skupiny nočních stínů zkrátka nedávala lidem spát. Předsudky a nepochopení přispěly k tomu, že se rajčata považovala za nebezpečná.
Odvážlivec, který ukázal, že rajčata nejsou jedovatá
Psal se rok 1820 a před soudní budovou v městečku Salem v americkém státě New Jersey se shromáždil dav. Před nimi stál muž jménem plukovník Robert Gibbon Johnson. V ruce držel košík plný rajčat. Začal je jíst jedno po druhém.
Lidé čekali na kolaps, zvracení nebo jiné příznaky otravy. Nestalo se vůbec nic. Johnson si utřel pusu, poděkoval publiku a odešel. Jeho čin se stal symbolem konce jedné velké potravinové fámy, i když někteří historici se dodnes přou, jestli k této scéně skutečně došlo. Faktem ale zůstává, že rajče si postupně začalo získávat důvěru.
Velkou zásluhu měla jistě i italská kuchyně. S rostoucí popularitou těstovin, pizzy a rajčatových omáček začala plodina pronikat do domácností napříč Evropou i Amerikou. V průběhu 19. století se už těžko našel někdo, kdo by se jí bál.
Dnes jsou rajčata zcela běžně užívánou potravinou a lze si těžko představit, že dříve vzbuzovala takový strach.
Zdroj:
