Článek
Důvodem byla její hluboká víra a odvaha, kterou projevila v jedné z nejtěžších chvílí svého života.
V době vlády císaře Septima Severa bylo křesťanství považováno za nebezpečné náboženství. Křesťané odmítali obětovat římským bohům a císaři, což úřady chápaly jako neposlušnost vůči říši. Za svou víru byli vězněni, mučeni a často popravováni.
Felicitas se připojila ke skupině katechumenů – lidí, kteří se připravovali na křest. Ve stejné skupině byla i mladá šlechtična Perpetua. Přestože pocházely z úplně odlišných vrstev společnosti, spojovala je víra a upřímné přátelství, ač právě Perpetue Felicitas jako otrokyně patřila.
Jednoho dne byli všichni z jejich skupiny zatčeni. Byli odvedeni do chladného vězení, kde čekali na soud a rozsudek smrti. Perpetua si během věznění zapisovala své myšlenky a právě díky jejím zápiskům dnes známe příběh Felicity i ostatních mučedníků.
Felicitas nesla své utrpení ještě těžším způsobem než ostatní – byla v pokročilém stádiu těhotenství. Ve vězení trpěla hladem, strachem i nejistotou. Nejvíce se ale bála, že bude od svých přátel oddělena. Římské zákony totiž zakazovaly popravit těhotnou ženu.
Zatímco ostatní čekali na společnou smrt v aréně, Felicitas nevěděla, co ji čeká. Mohla zůstat sama, bez přátel, bez podpory a bez naděje.
Proto se vroucně modlila, aby porodila ještě před dnem popravy. Podle dochovaných záznamů byly její modlitby vyslyšeny. Několik dní před plánovanou smrtí porodila holčičku.
Porod však byl velmi těžký. Felicitas křičela bolestí a jeden ze strážných se jí posmíval: „Jestli takto křičíš teď, co budeš dělat při setkání se šelmami?“
Felicitas mu klidně odpověděla: „Teď trpím já sama. Tam ale bude se mnou trpět Kristus, protože i já budu trpět pro něj.“
Její slova se později stala symbolem síly víry v době pronásledování. O novorozenou dceru se po porodu postarali místní křesťané.
Poslední cesta do arény
Dne 7. března roku 203 nastal den popravy. Obyvatelé Kartága se shromáždili v aréně, aby sledovali krutou podívanou. Pro Římany to byla zábava. Pro odsouzené poslední chvíle života.
Felicitas a Perpetua však podle dobových svědectví nekráčely do arény se strachem, ale s klidem a důstojností. Povzbuzovaly ostatní vězně a modlily se.
Nejprve byli odsouzenci vydáni divokým zvířatům. Když útok přežili, byli nakonec usmrceni mečem. Tak zemřela mladá matka Felicitas – žena, která byla ještě několik dní předtím ve vězení se svou novorozenou dcerou.
Příběh Felicity a Perpetuy se rychle rozšířil mezi křesťany po celé Římské říši. Lidé si jejich odvahu vyprávěli potají v domech i při bohoslužbách. Spis Umučení Perpetuy a Felicity se stal jedním z nejvýznamnějších textů raného křesťanství a dodnes patří mezi nejcennější historické prameny této doby. Část textu pravděpodobně napsala sama Perpetua, což z něj činí jeden z nejstarších dochovaných textů napsaných křesťanskou ženou.
Dnes je svatá Felicitas uctívána jako patronka matek, těhotných žen a lidí, kteří procházejí těžkým utrpením. Její svátek slaví katolická církev společně se svatou Perpetuou 7. března.
Přestože byla pouze mladou otrokyní v obrovské říši, její příběh přežil téměř dva tisíce let. Připomíná, že skutečná síla člověka často nevychází z bohatství nebo postavení, ale z odvahy zůstat věrný tomu, čemu věří.
Zdroje:
http://www.britannica.com/biography/Saints-Perpetua-and-Felicity
http://www.newadvent.org/cathen/11733a.htm
http://www.vaticannews.va/en/saints/03/07/saints-perpetua-and-felicity-martyrs.html
