Článek
Nastalo mi šestinedělí a tím i peklo. S manželovou matkou jsem se do té doby vídala spíše svátečně, zhruba dvakrát ročně. Najednou měla pocit, že když máme doma miminko, tak je návštěva jednou za týden málo. A hůř, že ona si smí diktovat, kdy, jak často a kde se za každou cenu s miminkem musí dostat do kontaktu.
Napřed manžela neustále naháněla, že máme chodit k nim. To jí v mém šestinedělí odmítnul s tím, že chceme klid, sžívat se jako rodina, a já jsem po porodu, tak je logické, abych se hojila doma a bylo o mě pečováno, místo toho, abych za někým běhala a předváděla mu naše dítě. Už to se setkalo s nespokojenými komentáři, že snad jako babička chce a má právo vidět svoje vnouče, a proč je to jako problém.
Začala tedy s návštěvami u nás a bez ustání si stěžovala, že jednou týdně je málo, jak si na ni naše miminko nezvykne a podobně. O její nevyžádané rady a komentáře ke všemu jsme též neměli zájem, a to vyústilo v to, že se její neustálé stížnosti jednoho dne proměnily ve výhrůžky, že pokud jí nedáme tolik prostoru s naším dítětem kolik ona chce, dá nás k soudu.
Styk o samotě s dítětem si prostě zařídí, aby si mohla vytvořit vztah a my jsme jí údajně neustále neomezovali, co a jak má s miminkem dělat. Jak řekla tak také udělala, a neuspěla. Nebylo ale samozřejmě příjemné se někde zpovídat, kolik času jsme jí s naším dítětem dopřáli, co jsme ji s ním tedy nechali nebo nenechali dělat.
Od tohoto svého neúspěchu otočila o 180° - nezajímá se, neptá se, nekoupí nic k narozeninám, Vánocům, dělá, jako kdyby tu najednou žádné dítě neexistovalo. Po dotazu manžela, co to má znamenat, mu odsekla, že když jsme ji nenechali být babičkou, tak tedy sbohem, nebude.
Vzpomněli jsme si na ty veškeré vyčerpávající diskuze, které jsme s ní vedli, abychom s ní dokázali najít řeč a ona pochopila kde je její místo, zpovídání se u soudu, a pohár trpělivosti přetekl.
K soudu jsme dali tentokrát my ji. Že se absolutně nezajímá a nestará, dělá, že naše dítě neexistuje. Ze soudu na náš návrh přišla poměrně rozpačitá odpověď, co si vlastně konkrétně přejeme, zda máme v úmyslu donutit příbuzného, aby se staral o naše dítě, když rodičovskou odpovědnost neseme my a my jsme zákonnými zástupci dítěte.
Rádi jsme soudu odpověděli, že pokud má prarodič právo domáhat se našeho dítěte, tak je tedy samozřejmé, že k němu má i nějakou povinnost. Že pokud je nám známo, rodič má práva a povinnosti. Prarodiče by tedy neměli být osoby, jež mají práva, a to i na úkor rodičů, ale povinnosti ne. Že domáhat se smí, ale nezájem potrestán být nemůže.
Náš případ zjevně nemá velké šance na úspěch, ale třeba probudí pár hlav tam nahoře, že takto nastavený systém skutečně nedává smysl.
