Článek
Zkuste si to představit. Neděle odpoledne, Eden. Prázdné sedačky. Žádný dým, žádné vlajky, žádné choreo. Kamera zabírá hřiště, kde jedenáct hráčů Slavie hraje proti jedenácti hráčům Sparty. Někde na tribuně sedí dvě stovky lidí s permanentkami, kteří mlčky sledují hru. Žádný pokřik, žádné empatické ječení po gólu, žádná atmosféra.
To není fotbal. To je trénink s rozhodčím.
A přesně tímhle směrem míří část debaty o bezpečnosti na stadionech v Česku. Ne explicitně, nikdo to nahlas neřekne. Ale logika návrhů, které přicházejí jeden po druhém, zákaz kukly, trestnost pyra, databáze rizikových osob, skenování obličejů, vede k jednomu výsledku: tribuny, ze kterých zmizí ti nejhlasitější, nejbarevnější a nejemotivnější lidé. A s nimi zmizí i to, co fotbal dělá fotbalem.
Kolik stojí fanoušci v penězích
Začněme čísly, protože ta bývají přesvědčivější než atmosféra.
Průměrná návštěvnost Chance Ligy se v sezoně 2024/25 pohybovala kolem 6 500 diváků na zápas. Jenže to číslo je silně zkresleno kluby, které na tribuny tahají deset, dvanáct, čtrnáct tisíc lidí. Slavia hraje před průměrně 17 tisíci diváky, Sparta přes 16 tisíc, Baník kolem 12 tisíc.
Jen ze vstupného vydělá Slavia ročně odhadem 150 až 200 milionů korun. Sparta podobně. U menších klubů jako Zbrojovka nebo Jablonec jde o desítky milionů, které tvoří nezanedbatelnou část rozpočtu. Přidejte merchandise, catering, parkování a sezonní permanentky, a dostanete se k částkám, bez kterých by řada klubů prostě nezafungovala.
Ale to jsou jen přímé příjmy. Fanoušci jsou zároveň hlavním marketingovým nástrojem každého klubu. Bez nich není obsah pro sociální sítě, není virální video po gólu, není záběr, který televize použije do upoutávky na příští zápas.
Tribuna Sever jako mediální stroj
O Tribuně Sever se mluví především v kontextu průšvihů. Málokdo ale připomíná, co Tribuně Sever a celé Slavii přinesla v normálních časech.
Choreografie Tribuny Sever jsou pravidelně sdíleny po celém světě. Videa z Edenu mají na YouTube miliony zhlédnutí. Záběry plného stadionu, světlicového dýmu a synchronizovaného choreografu se dostávají na přední stránky evropských fotbalových médií. Jeden virální záběr z Tribuny Sever udělá pro brand Slavie víc než jakákoli placená reklama.
Konkrétně: video z choreografie Derby Slavia-Sparta z roku 2022 mělo na různých platformách přes 3 miliony zhlédnutí. Záběry z atmosféry Edenu v evropských pohárech cirkulovaly po sítích jako argument, proč je česká liga zajímavá. Slavia to nikdy nezaplatila. Tribuna Sever to udělala sama, z vlastní vůle a vlastních peněz.
Chachaři Baníku: komunita, ne výtržníci
Podobný příběh se odehrává v Ostravě. Chachaři jsou nejznámější fanouškovskou skupinou Baníku a jejich vizuální styl, dres, choreo a atmosféra jsou neodmyslitelnou součástí identity klubu. Baník bez Chachařů by byl jiný klub. Méně ostrý, méně autentický, méně ostravský.
Baník průměrně tahá na Bazaly přes 12 tisíc diváků na zápas, což je číslo, které většina západoevropských ligových klubů závidí. Aktivní scéna kolem Chachařů přitahuje mladé lidi, kteří pak zůstávají fanoušky celý život, kupují dresy, jezdí na výjezdy a platí permanentky. Jedna loajální osoba utratí za klub průměrně tisíce korun ročně po dobu desítek let. To jsou neuvěřitelná čísla, pokud je přepočítáte na celou základnu.
Český fotbal pro fanoušky. Ale pro jaké?
Heslo, které se minulý víkend neslo stadiony, má v sobě skrytý paradox. Český fotbal pro fanoušky křičeli lidé, kteří jsou v tuto chvíli vnímáni jako hlavní problém ligy. Fanoušci, kteří přijíždějí na výjezdy, platí vstupné, tvoří atmosféru a propagují klub na sociálních sítích.
Liga přitom v poslední době komunikuje se svými nejaktivnějšími zákazníky převážně prostřednictvím zákazů, pokut a tiskových zpráv o bezpečnostních opatřeních. Není to ideální vztah se zákazníkem, který za vaším produktem jezdí stovky kilometrů vlastním autem a ještě za to platí.
Otázka, co by zbylo z českého fotbalu bez těchto lidí, není akademická. Je velmi praktická. Stačí se podívat na anglický fotbal v 90. letech, kdy po zavedení přísných bezpečnostních opatření po Hillsborough začaly stadia plnit jiné typy diváků. Atmosféra se změnila. Vstupné šlo nahoru. Tradiční fanoušci zmizeli. Premier League se stala byznysem a zároveň ztratila část duše, po které někteří stále touží.
Svět to řeší jinak
Podívejme se za hranice. V Německu je pyrotechnika na stadionech technicky zakázána, ale realita je jiná. Bundesliga s fanouškovskými skupinami opakovaně jedná, hledá kompromisy a snaží se najít podmínky, za nichž lze světlice používat kontrolovaně. Výsledkem jsou dohody, kde aktivní scéna přijímá odpovědnost a na oplátku dostává prostor.
V Itálii je scéna kolem Ultras jednou z nejintenzivnějších na světě a každý, kdo sledoval San Siro nebo Curva Sud Juventusu, ví, proč jsou italské stadiony magické. Problémy tam samozřejmě jsou, ale italský fotbal nikdy nepřestoupil k modelu nulové tolerance, protože ví, co by ztratil.
V Polsku fanoušci pravidelně tvoří choreo, které závidí celý kontinent. Lech Poznaň, Legia Varšava nebo Wisła Kraków mají aktivní scény, které klub aktivně podporuje, protože ví, že jsou součástí produktu.
V Turecku Galatasaray, Fenerbahçe a Beşiktaş mají fanouškovské skupiny, které jsou do jisté míry součástí firemní kultury klubu. Fenerbahçe dokonce dávalo fanouškovským skupinám místo v boardroom diskuzích o strategii klubu. Výsledkem je loajalita, která v jiných ligách neexistuje.
Společným jmenovatelem úspěšných modelů je jedno: dialog místo zákazů, individuální odpovědnost místo kolektivního trestání.
Násilí trestat. Ale pyro a kukla nejsou násilí
Tady je nutné být přesný, protože debata tenhle rozdíl systematicky stírá.
Světlice hozená po člověku je útok. Vniknutí na hřiště za účelem napadení hráče je útok. Ničení majetku je škoda, která má být vymáhána. Za toto vše existují právní nástroje a nikdo rozumný netvrdí, že mají být tolerovány.
Světlice držená v ruce při choreografii ale není útok. Kukla při fandění není zločin. Dým nad kotlem není ohrožení veřejného zdraví. Jsou to prvky kultury, která kolem fotbalu vznikla organicky za desítky let a která tribunám dává jejich charakter.
Stát, který ze světlice dělá trestný čin bez ohledu na kontext, nezavede pořádek. Zavede kolektivní trest, který postihne tisíce lidí za jednání jednoho člověka. A to je přesný opak právního státu.
Co by zbylo?
Tak zpátky k úvodní otázce. Co by zbylo z českého fotbalu, kdyby tribuny skutečně ztichly?
Zbylo by jedenáct hráčů na hřišti, kteří hrají za výplatu. Zbyly by sponzorské bannery, které nikdo nečte. Zbyly by televizní přenosy, které by sledovalo o poznání méně lidí, protože záběr prázdné tribuny nikoho netáhne. Zbyly by kluby s výrazně nižšími příjmy, které by musely propouštět, zhoršovat infrastrukturu nebo zkrachovat.
A zbylo by ticho. Ne organizované ticho protestu jako minulý víkend. Jen ticho, pod kterým fotbal tiše umírá.
Česká liga to zatím neví, nebo nechce vědět. Ale fanoušci, kteří minulou neděli dvanáct minut mlčeli, jí to právě ukázali na vlastním příkladu. Bez nás je tady prázdno. S námi je tady fotbal. Vyberte si.
Německo: vniknutí na hřiště řeší dialog, ne paragraf
Německý fotbal zná vniknutí fanoušků na hřiště velmi dobře. Nejvýraznější případ přišel v květnu 2023, kdy po sestupu Schalke 04 vtrhly na hřiště stovky fanoušků. Scéna byla chaotická, emotivní a mediálně velmi výrazná. Bundesliga tehdy čelila stejným otázkám jako dnes česká liga: jak reagovat, jak trestat, jak předcházet.
Odpověď německého fotbalu ale nevypadala jako návrh nového trestného činu. Bundesliga svolala kulatý stůl. Zástupci klubů, bezpečnostní experti, zástupci fanouškovských skupin a sociální pracovníci, kteří s aktivní scénou dlouhodobě pracují, se posadili dohromady a hledali systémové řešení. Výsledkem byl soubor doporučení, nikoliv zákazů. Větší odpovědnost pořadatelů. Lepší komunikace před rizikovými zápasy. Jasné protokoly pro situace, kdy je hrozba vniknutí reálná.
Klíčové přitom je, že Německo dlouhodobě pracuje s konceptem takzvaných fanouškovských projektů. Každý ligový klub první a druhé bundesligy má povinně zaměstnance, jejichž jedinou prací je komunikace s aktivní fanouškovskou scénou. Nejde o bezpečnostní agenty. Jde o lidi, kteří ultras znají jménem, rozumí jejich kultuře a dokáží deeskalovat napětí dřív, než se dostane do fáze, kdy zasahuje policie.
Výsledek? Bundesliga má jednu z nejživějších atmosfér na světě a zároveň statisticky klesající počet bezpečnostních incidentů za posledních deset let.
Jak to řeší Česko
Česká republika přistoupila k problematice jinak. Po incidentech přicházejí pokuty klubům, zákazy vstupu pro fanoušky, uzavření sektorů a nyní návrh na přesun pyrotechniky do trestní roviny. Komunikace s aktivní scénou probíhá nejčastěji prostřednictvím tiskových zpráv a vyjádření pro média.
Fanouškovské projekty, které jsou v Německu povinné, v české lize v podobné formě neexistují. Sociální pracovníci zaměření na aktivní tribuny jsou v Česku prakticky neznámým konceptem. Dialog s ultras bývá považován spíše za ústupek než za prevenci.
Výsledkem je přesně ta spirála, kterou fanoušci ve svém společném prohlášení popsali: světlice, disciplinárka, pokuta klubu, další světlice. Norma a realita spolu odmítají mluvit, a místo hledání příčiny se každý průšvih řeší přidáním dalšího zákazu.
Přitom i v Česku existují příklady toho, že dialog funguje. Sparta ve své komunikaci pro sezonu 2026/27 přiznala, že spolupráce s Ultras Sparta byla v minulé sezoně konstruktivní. Obě strany se shodly na pravidlech, i když se ve všem neshodnou. Tohle je normální model. A funguje daleko lépe než paragraf.
