Článek
Kdyby jí někdo řekl, jak dopadne její veselka, asi by si dlouho klepala na čelo. Nic takového si Lenka nedokázala představit ani v nejhorším snu. Přesto to zažila na vlastní kůži. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by se dostala do tak hrozné situace. Ivan ji totiž před svatbou nepodváděl, nebo o tom alespoň nevěděla. Vždycky si o něm myslela jen to nejlepší. Ostatně, také proto se rozhodla, že na jeho žádost o ruku řekne „ano“. Dnes si to ale moc vyčítá.
Vrazila do něj na ulici
Seznámení Lenky a Ivana bylo jako vystřižené z nějakého romantického filmu. Ona bloumala centrem Prahy a nevěděla, kam se vrtnout. Měla za sebou hodně špatné dny, chtěla si vyčistit hlavu a přijít na jiné myšlenky. Když vrazila do nějakého muže, vůbec tomu nevěnovala pozornost. Z letargie ji vytrhnul až jeho hlas. „Haló slečno, slečno!“ volal za ní chlapík. „Vypadl vám telefon.“
Lenka sebou trhla, sáhla si do kapsy a opravdu, telefon nikde. Asi ho tam předtím špatně zastrčila. Zvedla oči, podívala se na sympatického chlapíka. Zřejmě musela vyloudit hodně kouzelný úsměv, z jeho úst totiž vyšlo povzdechnutí přímo od srdce.
Vrátil Lence telefon, tím to mohlo skončit. Ivan ale sebral odvahu a zeptal se jí, jestli by mu nedala číslo. Nebo jestli by ji rovnou nemohl někam pozvat na kávu. „Až později jsem se dozvěděla, že spěchal na schůzku s dívkou, se kterou se seznámil asi týden předtím. Viděli se jednou, nechodili spolu. Dal ale prostě přednost mě,“ usmívala se poněkud hořce sympatická plavovláska. Našli kavárnu, kde si několik hodin povídali.
Romantické zásnuby, téměř dokonalá svatba
Dohodli se, že se zase chtějí vidět. Od té doby se to stalo ještě mnohokrát. Zamilovali se do sebe, za pár měsíců už spolu bydleli. Vypadalo to jako osudová láska. A nutno říct, že Ivan se opravdu snažil, aby byl dokonalým partnerem. „Nemohla jsem říct ani slovo proti němu. Dělal pro mě opravdu hodně.“ Byl to pro ni nejlepší vztah, který kdy měla. I po téměř dvou letech byla zamilovaná stejně, jako když spolu začínali randit.
Vše vyvrcholilo romantickou žádost o ruku v jedné kavárně v Římě. „Musím říct, že jsem to nečekala. Ale bylo to skvělé. Lidé nám tleskali, usmívali se. Prostě krása.“ Naplánovali si svatbu, zvolili pro ni místo ve Středočeském kraji. Jeho rodiče z Prahy tam měli téměř stejně blízko, jako její rodiny z Vysočiny. Všechno bylo zalité sluncem, idylka nemohla být větší. Obřad proběhl parádně, žádný zádrhel se nekonal.
Lenka se těšila, jak za pár dní vyrazí na svatební cestu na Kanárské ostrovy. Těšilo ji i to, že dostali celkem dost peněz v rámci svatebních darů. Malovala si, co všechno za ně pořídí a doufala, že brzy nebudou jen dva, ale tři. Svatba tak byla dokonalá. Tedy, téměř.
Idylka se změnila v noční můru
Alkohol tekl proudem, grilovalo se, panovala dobrá nálada. Je však až neuvěřitelné, jak se může dokonalost změnit v malou osobní tragédii. Do hudby, která zněla do noci, totiž najednou zazněl neuvěřitelný jekot nevěsty. Následovaly nadávky a pláč, který by probral i totálně opilého člověka. Lidé se samozřejmě běželi podívat, co se stalo. Ve dveřích do jednoho z pokojů stála Lenka a hleděla do prázdna. Nebo ne tak úplně do prázdna. Na posteli totiž ležel její manžel, z jedné strany se krčila Lenky družička Mirka, ze druhé jeho svědek Evžen.
Lenka si moc nepamatuje, až později si nechala vyprávět, co se vlastně dělo. „Nebýt pohotového kamaráda, skončila bych na zemi. Prostě jsem omdlela. Ono vidět o svatební noc manžela, jak si užívá s mojí družičkou a svým svědkem, to opravdu není nic, co by ve vás nezanechalo stopy.“ Někteří hosté naštěstí nepili, takže novomanželku odvezli z místa okamžitě pryč. Skončila u kamarádky. „Zhroutila jsem se. Trvalo mi několik dní, než jsem se postavila na nohy. Do té doby jsem chodila jen na záchod, jinak jsem byla zavřená v pokoji kámošky.“
Lenka dodnes neví, jestli její manžel měl nějaký poměr už před jejich svatbou, nebo svou roli sehrál alkohol a on se neovládl. Bylo jí to ale jedno. Nechtěla už ho nikdy vidět. „Ponížení bylo snad ještě větší, než ta bolest. Bála jsem se, že budu muset chodit kanály. Naštěstí lidi byli rozumní, nikdo mi nic nepředhazoval, na nic se neptal. Trvalo mi ale skoro rok, než jsem tak nějak zapomněla.“
Zdroj: autorský článek
