Článek
Všechno zadarmo a hlavně rychle
Jednou jsem stála ve frontě na poště a přede mnou dvě paní v letech. Každá si nesla dvakrát týdně složenky na tisíce, a mezi řečí si stěžovaly, jak je všechno drahý. Jedna z nich si prý musela „škrtnout šunku“ a druhá si „nemůže dovolit Tchibo kafe“. A já tam stála s balíkem pod paží, čerstvě po šichtě, a říkala si: proč to vlastně dělám? Proč já, třicátnice, co maká, živím někoho, kdo si doma listuje televizním programem a vaří si polívku z pytlíku?
Nevím, kde se vzalo to přesvědčení, že když člověk oslaví 65, má automaticky právo na všechno. A hlavně zadarmo. Mně to nedává smysl. Chápu, že někdo makal celý život, ale dneska? Dneska znám dost lidí, co byli celý život na podpoře nebo pracovali na půl plynu, a teď mají důchod jako moje máma, která lítala tři směny a tahala nás sama.
Můj táta maká i v důchodu – a vůbec si nestěžuje
Můj vlastní táta má 68 a maká v dílně, kde dělá s dřevem. Ne že by musel, má důchod, ale prostě ho to baví. A hlavně se necítí jako vyhozená konzerva. Když mu řeknu, že někdo v jeho věku je doma a brečí nad cenou rohlíků, jen se ušklíbne.
Myslím si, že problém není v penězích, ale v přístupu. Spousta důchodců si zvykla na roli obětí. Místo aby něco dělali – třeba pomáhali ve školách, hlídali děti, nebo aspoň sbírali odpadky v parku – sedí doma a nadávají na mladý, na vládu a na to, že už není máslo jako dřív.
A přitom mají čas, zkušenosti, někdy i zdraví, ale nechuť cokoli změnit. A pak mají tu drzost říct, že my jim dlužíme.
A pak jsem potkala Hanku
Ale aby to nebylo jen o naštvání – nedávno jsem jela MHD a vedle mě si sedla starší paní. Měla tašku plnou nějakých šanonů. Dali jsme se do řeči, a ukázalo se, že pracuje jako dobrovolnice pro děti z dětských domovů. Píše jim pohádky, čte jim, organizuje tábory.
Byla neskutečně vitální. Vtipná, sebevědomá, ani jednou si nepostěžovala na důchod, ceny, ani vládu. A přitom má nárok si sednout a říct: já už jsem si svoje odžila. Ale neudělala to. A v tu chvíli mi došlo, že vlastně nejde o věk. Nejde o důchod. Jde o to, jestli člověk nechce něco dělat, nebo už to v sobě dávno vzdal.
Takže ne, nejsem zlá. Ale odmítám živit někoho jen proto, že se dožil určitého čísla. Když někdo opravdu nemůže, jasně, ráda pomůžu. Ale ty, co jen sedí a čekají, co jim kdo dá? Na ty už se usmívat nebudu.
