Článek
Třeba po pětihodinové zábavě, když jsem si doma konečně v klidu sedl, šumělo mi v ní úplně stejně. V žertu to tedy uvádím takto:
„Šumění u mě pravděpodobně vzniká z hlučného prostředí, respektive když dlouhodobě naroste rozdíl mezi slyšeným třeba o 50 decibelů. Když jsem slyšel, bylo na zábavě, když se právě nehrálo, běžně třeba 50 decibelů a při hraní o 50 víc, a pak mi snad vždy šumělo. Teď, když neslyším a mám v běžném prostředí poslech 0 decibelů, zvedne se rozdíl dejme tomu o 50 decibelů, když jdu u nás na náměstí.
Sice samozřejmě rovněž neslyším nic, ale ten nárůst hluku je. A mám na to i důkaz. když jsem byl totiž v lese, bylo tam mnohem větší ticho, než na náměstí a mozek z toho byl úplně paf, takže zapomněl šumět!
Šumění mi tedy přijde jaksi normální a ani mi nevadí. Nevadí mi ale jistě i proto, že jsem vlastně rád, když je konečně na chvíli vypnuta hudba a jen to šumí, jako tenkrát, protože ta mi hraje snad 19 hodin denně.
Možná to znáte. V hlavě stále dokola hraje jedna písnička a nelze se toho zbavit. Asi proto, že nějaký manager paměti v hlavě si myslí, že tohle si musíte určitě zapamatovat a pouští to stále dokola třeba čtyři hodiny. V mém případě má navíc pravděpodobně dojem, že když neslyším, měl by to pouštět hodin třeba osm. Dobrá, chápu, že rovněž chce, abych to nezapomněl, když jsem to dvacet let neslyšel, ale nechápu, proč mi stále pouští dechovku, když jsem „bigbíťák“. Proč nepouští to, co jsem rád hrál, nebo nějaký rock & roll?
Vůbec nemá přehled v hudbě a ještě to má nějaké rozbité, jelikož nikdy nepustí celou písničku, ale třeba jen první sloku, kterou vydrží přehrávat stále dokola bez přestávky. Přišel jsem sice na fintu, kdy si po tříhodinovém opakování deseti slov najdu na internetu celý text (i když jej znám) a ve chvíli, kdy sloka dohraje, začnu si čist další. Není to však úplně dostatečné k oklamání, jelikož často je v ten okamžik změna a začne hrát něco jiného. Alespoň však jiného. Nevím tedy, jestli je ten můj „diskžokej“ v hlavě Tinnitus, a tak mu říkám Muzikus.
