Článek
Neslyším a nemám světelnou signalizaci domovního zvonku. Ta se mi před lety rozbila a novou už jsem si nepořídil. Zase tak nutně ji nepotřebuji. O nečekané neohlášené návštěvy nestojím. Stejně to bývají většinou dealeři čehosi a pokud ke mně někdo jde či jede, předem se domlouváme. Zejména na tom, kdy vykouknu z okna. Bydlím totiž v panelovém domě ve třetím patře a musím otevřít vchodové dveře bzučákem.
Se světelnou signalizací byla občas i legrace. Jednou k nám přišel soused se psem (pudlem), když zrovna někdo zazvonil a začalo to blikat (asi 6 záblesků jako blesk od foťáku). Pes se raketovou rychlostí schoval pod postel a hrdinně na „útok světlem“ štěkal.
Nebo když u nás někdo neohlášeně zazvonil. Otevřel jsem a byl to neznámý pán (asi dealer energií, jak jsem vyrozuměl z kontextu). Sotva jsem otevřel, okamžitě spustil svoji naučenou řeč. Skočil jsem mu do řeči a řekl mu, že vůbec nic neslyším, že se mi musí psát a podával mu blok a tužku (žádný strojový přepis mluvy, který mám v tabletu – tihle lidé neradi píší minutovou řeč). On si to nevzal a zase spustil svou „písničku“.
Nechal jsem ho minutu vymluvit a začal mu odpovídat bez hlasu. Řekl mi, že mi nerozumí (to už jsem odezřel – na to jsem čekal) a já mu odpověděl už s hlasem, že jsem mu také nerozuměl, když nic neslyším.
Potom si konečně vzal psací potřeby a napsal: „Vaše vyúčtování za elektřinu“. Z minutového „projevu“ napsal jednu větu. Na to jsem se ho zeptal proč, aby zase psal, načež mávl rukou a odešel zvonit na sousedy.
Moderní technologie? Ne vždy ideální
Neohlášené zvonící tedy úspěšně ignoruji. Jsou však situace, kdy zvonění nechci ignorovat a signalizaci bych uvítal. On to umí třeba i můj tablet. Zachytí zvonění (musí se mu natrénovat zvuk domovního zvonku) a odešle mi notifikaci na hodinky. Jenže problém je v tom, že zvuk mého domovního zvonku zachytí až tak po pěti vteřinách zvonění (máme spíše takový zvuk „bzzz“), a tak dlouho nikdo ani nezvoní, takže to není použitelné. Prima by na toto byl zvonek, který jsme měli, když jsem byl malý. Když někdo zazvonil, třeba vteřinu (prostě zmáčkl zvonek), udělalo to takový příjemný zvuk třikrát „bim bam“. Když jsem ještě slyšel, tak jsem ho nepořídil, protože by s ním nešly dělat „signály“, které jsme provozovali, když si děti chodily hrát ven: 3× „bzzz“ – otevři domovní dveře, 2× „bzzz“ – vykoukni z okna a 1× „bzzz“ – otevři dveře bytu. Teď už signály tolik nepotřebujeme a hodil by se „bim bam“, neumím ho však už namontovat.
Čekání u okna? Ne vždy ideální
Svízel však nastává i při domlouvání se a vykukování z okna. Čekat pár minut není problém. Ale stát u otevřeného okna půl hodiny, s očima neustále na stopkách, už ano. Několikrát se mi stalo, že mi někdo napsal na WhatsApp: „Tak vyrážím, za pět minut jsem u tebe.“ „Dobře,“ odepsal jsem, „jdu koukat z okna.“ Z okna jsem koukal už deset minut a stále nic a až po půl hodině otevřeného okna dokořán, zmrzlý jako preclík a doma už jen 16 °C, se domluvený příchozí objevil, protože se po cestě s někým zakecal, a mohl jsem konečně okno zavřít.
Ono se to zdá jako jednoduchá věc (to koukání z okna), ale tak úplně jednoduché to není. Pozorovat pár metrů chodníku, které jsou viditelné, jestli se nemihne postava příchozího, není moc příjemné, protože to mihnutí trvá třeba jen dvě vteřiny a nemohu odvrátit zrak, abych ho nepropásl (například koukat na displej a psát mu zprávu na WhatsApp, co s ním je).
Sdílení polohy: Skvělý pomocník
Skvělý pomocník (a kvůli tomu tento článek píši) v tom je sdílení polohy. Na mapě vidím, jak se auto nebo chodec blíží a z okna vykouknu jen na nezbytně krátkou dobu. V případě jízdy autem to nemá chybu. Jede k nám třeba dcera z 20 km vzdáleného města. Napíše mi, že vyráží, ale po cestě se může zpozdit kvůli dopravě. Pokud mi nasdílí polohu (na WhatsApp), místo zbytečného čekání u okna jen sleduji pohyb na mapě a vyhlédnu až ve správný čas.
Díky moderním vychytávkám se tak dá žít i bez světelné signalizace zvonku.
