Článek
Ale já? Já patřím mezi zhruba 95 % neslyšících, kteří z různých důvodů ohluchli během života, jejich rodným jazykem je český jazyk, ten já používám, ten umím, tím plynule mluvím. Bohužel, neslyším odpovědi na své otázky, proto potřebuji psané slovo, titulky, přepisy. To je moje cesta, nepatřím ani do světa znakujících ani do světa slyšících, žiji někde mezi těmito světy a takových neslyšících je většina.
Přesto se pořád setkávám s mylnou představou, kdy většina lidí automaticky předpokládá, že každý neslyšící znakuje, podle toho tedy, pokud nerozumím znakujícím rukám asi neslyšící nejsem. Přitom spousta z nás má doma třeba ohluchlou babičku nebo dědu, kteří znakový jazyk neumí a tím ani nepotřebují – jen by ocenili, kdyby si mohli přečíst, co kdo říká.
Nedávno na mě vyskočilo na internetu video nějakého politika, pod tímto videem byly titulky, měla jsem z toho radost, protože tohle mne opravdu potěšilo, napsala jsem tedy pod video děkovný komentář s dodatkem, že je hrozně těžké najít někoho z řad politiků, kdo by titulkování a přepisy nejen řešil, ale skutečně na půdě třeba parlamentu prosazoval, mluvil o tomto problému a že kdybych někoho takového našla, možná bych i tu jeho stranu jednou volila.
Odpověděl mi, že to řeší, že se o to starají, a připojil odkaz na nějaké starší titulkované vystoupení. V tu chvíli jsem mu napsala, že tohle je fakt málo. Tohle není systémová změna. Tohle je pár minut čtení jednou za pár let. A v soukromé zprávě jsem mu napsala ještě víc – že takhle si tedy boj za přepisy fakt nepředstavuju.
V tomhle směru má naše společnost obrovský dluh, chybí osvěta. Znakující neslyšící nejsou jediná skupina, čtení textu je rovnocenná cesta k informacím. Neříkám, že se má všechno změnit hned a zítra. Ale chtěla bych, aby se začalo mluvit o tom, že přepis je pro nás ohluchlé stejně důležitý jako rampa pro vozíčkáře. Můj táta byl také neslyšící, ohluchl během života, měla jsem ve svém dětství v okolí spoustu ohluchlých příbuzných ze strany otce, geny sehrály svou roli. Při komunikaci na sebe křičeli, někteří z nich nosili stejně jako můj táta pískající naslouchadla. Vyrůstala jsem v prostředí, kde zvuk u televize puštěný naplno byl standardem, stejně jako hlučná komunikace.
Žijeme ve 21. století, máme technologie, které už dávno umí věci, o kterých se v 70. letech tátovi s pískajícími naslouchátky ani nezdálo – ale my je pořád pořádně nevyužíváme. Nevyužívají je úřady, nevyužívají je zdravotnická zařízení, co je ještě horší, ani o nich v mnoha případech neví. Neustále se setkávám s tím, že když řeknu jsem neslyšící, lidé po mně začnou křičet, čest výjimkám, ke kterým patří má obvodní lékařka.
V době, kdy ve světě jsou titulky v televizi naprosto běžnou věcí, kdy na boku jevišť běhají při představeních titulky, kdy se zkouší brýle, které přepisují mluvené slovo, tak v Česku se o problémech neslyšících moc nemluví ani se neřeší.
Nechci tím říct, že nikdo nic nedělá. Ale že to nestačí. Že nestačí jednou za čas přepsat pár vět a říct „hotovo“. Potřebujeme, aby se přepisy staly samozřejmostí. Aby byly titulky nejen ve videích, ale i v projevech, debatách, veřejných vystoupeních a to nejen mluvených ale třeba i zpívaných. Aby se neslyšící mohli zapojit – stejně jako kdokoliv jiný.
Zvuky zmizely z mého života ale zůstala touha komunikovat, nežít v sociální izolaci, která je v případě neslyšícího obrovská, místo hlasů, hledám slova na obrazovce. Pro mě je psané slovo mostem ke světu, který slyší, mluví, ale zapomíná, že ne všichni slyší s ním.
Nepotřebuji soucit, nechci výjimky ani zvláštní zacházení. Chci jen to, co slyší ostatní, taky číst.
autor: Miroslava Pernerová, ztrácejí sluch postupně od 30 let, nyní zcela ohluchlá
