Článek
V první řadě záleží, co vše budeme řadit do kategorie vztahů, které považujeme za už narušené. Obecně sem dáváme prvky, které leží na pokraji tzv. dobrých mravů a dále. Velmi obecně sem lze vsunout rozlišení, že máme stanoveny zásady správného chování. Pokud byly zpracovány a vyhlášeny, ale nejsou dodržovány, přestávají být vztahy dobré, případně se dobrými stát nemohou. Vzniká určitý / možná šedý / meziprostor a o malý kousek dále se již nacházejí narušené vztahy.
Od učitele se očekává, že půjde příkladem a že bude pro žáky ztělesňovat konkrétní vzor konání a řešení problémů. Mnozí pedagogové jsou však odsud poměrně dost daleko. Na jejich omluvu budiž řečeno, že patří mezi obyčejné smrtelníky, a proto se jich v běžném rozsahu týkají rozličné potíže a poruchy, jimiž bývají lidé poznamenáni, omezováni a postiženi. Přesto bychom na osoby, které mají ve škole na starost výuku a vyučování, měli uplatňovat o něco přísnější kritéria. Proto si vděk a ocenění nezaslouží učitel, který své osobní problémy řeší zvýšenou přísností na své svěřence. Často se projevuje zvýšeným hlasem. Jako příkladné nemůžeme vnímat ani ironické poznámky, účelovou kritiku, projevy despektu a pomstychtivosti a neustálé dokazování, že žák je na rozdíl od učitele malý, nemá na splnění zadaných úkolů a má nižší hodnotu. Skutkovou podstatou je zneužití formálního postavení vůči skupině slabších jednotlivců. Jistě se tak oprávněně dostáváme k výroku, že je zpochybňována a narušována jejich lidská důstojnost. Situace je pro žáka tím náročnější, že vlastní málo zkušeností, procesu příliš nerozumí, dění moc nechápe a nedokáže se adekvátně a efektivně bránit. Pouze se cítí „špatně“.
Sám jsem se s uvedenými prvky a postupy setkal a mohu s plnou odpovědností potvrdit, že nejde o nic příjemného. Jedna skupina zkušeností se týkala role žáka. Těžce jsem snášel některé poznámky. Pokud se týkaly obsahu školní činnosti a mého výkonu, šlo o proces vcelku v pohodě. Podstatně více mi vadilo a špatné pocity vyvolávalo nespravedlivé hodnocení osobních vlastností a domýšlení něčeho z pouhých náznaků. Učitelská hodnocení se leckdy nezakládala na pravdivých faktech. Přesto je pedagogové předkládali jako hotovou věc a jako konstatování, které mělo sílu zákona. Navíc byla pěstována atmosféra, v níž nebylo žádoucí se ozývat. Když jsem se o námitku pokusil, nepochodil jsem nejlépe. Jak jsem si už tehdy ověřil u některých spolužáků a později v rámci různých projektů a akcí, ostatní procházeli velmi podobnými psychickými procesy a stavy. Dodnes mají vliv, aniž by si dospělí byli spojitostí plně vědomi. Že by možná proto útočili na školu v roli rodiče? Máme tu o generaci odloženou pomstu?
Druhá skupina zkušeností je spjata s rolí rodiče. Někteří učitelé místo posilování odborné stránky se více zaměřují na tzv. zdokonalování své osobnosti a upevňování její pozice ve školním procesu. Jeden útočí na žáky, druhý jejich prostřednictvím na rodiče a třetí prezentuje své výhrady přímo vůči nim při osobním setkání. Občas jsem narážel na dopředu jasně daná, hotová a neměnná konstatování. Oni věděli, že tak se situace má, je jasná a žádný argument je nezajímal. Tady je třeba rozdělit, co z jimi zveřejňovaných výroků bylo pravdivé a co vycházelo z prokazatelných faktů a co nikoli. Nezřídka k tvrzení stačilo, co kdo někde vyslechl, co se dalo k lepšímu ve sborovně a na chodbě, co bylo někde krátce viděno. Někdo něco přidal, aby se ukázal jako zajímavý, aby si posílil pozici a ukázal, že je schopen sehnat, mít a použít tzv. dobré informace, zalíbil se apod. Přístup lze z lidského hlediska pochopit, nicméně ve školním prostředí by při výchově dětí měla být prosazována tendence k jeho eliminaci. Uvažujme / také / v morálním, výchovném a časovém rozměru.
Nezanedbatelnou roli tu hraje působení obecných názorových stereotypů a souhra náhod. Pak se nedivme, že krásný a žádoucí příběh je na světě. Naštěstí zdaleka ne všichni uvedeným způsobem postupují. Jim jsem byl vděčen, vzpomínám na ně, chovám k nim úctu a dodnes lituji, že jsem jejich přístup dostatečně neocenil. Možná se tak stává alespoň částečně dnešními řádky. Někdy se říká, že na nepříznivé jevy a děje se má co nejrychleji zapomenout, aby se jimi člověk netrápil. Zmíněný přístup nesdílím, poněvadž v něm chybí prvek poučení, pokory a přeměny postupu. Raději se přikláním k pozitivnímu zpracování, byť ne vždy jde o snadnou cestu. Přesto a proto jsem se snažil je vyhodnotit jako užitečnou zkušenost ve smyslu, že tudy by se cesta nesporně ubírat neměla a že je potřebné proti všem deformacím v mezilidských vztazích bojovat. Byť budete mít pocit souboje s větrnými mlýny u moře, neskládejte zbraně a vytrvejte. Nebo si aspoň myslete svoje.
Učitelé mají relativně velkou moc, což ale neznamená, že se nemohou ocitnout na tzv. slabší straně. Jak máme právě prezentovanému výroku rozumět? Jestliže se píše o narušování mezilidských vztahů, nemělo by se zapomenout, že ideální podoba mnohdy nevládne ani mezi oběma hlavními skupinami. Podstatou je, že k šikanování dochází ze strany učitelů směrem k žákům a také opačně. Nejde o nijak nadsazené tvrzení. Může se však stát překvapením pro nezasvěcené jedince. Jednak by zmíněné negativní jevy nečekali a jednak se o nich příliš nemluví a nepíše. Přesto existují. Jak situace vypadá? Na čtenou příště.
