Článek
Ač mám rád českou hudební tvorbu a nejsem nijak blízce spřízněn se Slováky, vykrystalizovala se mi v minulém desetiletí pěvecká TOP 3 Barbara, Katarína a Kristina. Tím spíš mě dnes zasáhla zpráva, že Barbara Haščáková měla tento týden pohřeb. Mám ji totiž nerozpojitelně spjatou se svým dětstvím.
V roce 1996 si rodiče pořídili moji vytouženou felicii combi, ještě s přehrávačem kazet. Na zpříjemnění prvních cest, kupříkladu na tu do poválečného Chorvatska, táta koupil kolekci hudebních hitů pro daný rok. Stala se na tři a půl roku ikonou našich výprav, než jsme jako rodina přesedlali na první generaci „oktávky“, která už měla pouze přehrávač cédéček. Z toho páskového výběru nejlepších písní si doteď pamatuji jen tři – Stín katedrál (opravdu tam byl v nějakém re-maku), Lemon Tree… a Keď príde láska. To byl úkaz a všem nám vždy mrazilo.
Ta velká holka
Jednou jsme vezli babičku k tetě a tradičně omílali tuto kazetu. „To by ses mohl naučit na klavír,“ pravil rozněžněný táta zpoza volantu, vědom si toho, že na tento nástroj už hraji mnohem těžší skladby. Vedle sedící babička, shodou okolností učitelka klavíru, která mě sic (naštěstí?) neučila, nicméně jí bylo rovněž jasné, že takovouto melodii bych vyťukal už nejméně o dva roky dřív, byla ovšem zděšena textem písničky a vydala ze sebe jen prosté, ale rozhodné: „To se nehodí.“ – A už v autě nikdo nic neřekl a já těch pár jednoduchých not skutečně nikdy nezkoušel zahrát. – A ano, dovedu si teď představit, že ve svých skoro pětasedmdesáti byla babička překvapená, co všechno se po revoluci najednou „může“.
Je pravda, že jsem byl tehdy ještě malý kluk, sotva mi bylo deset. Kolik bylo „té zpěvačce z kazety“, jsem tehdy nevěděl a ani neřešil, ale kdybych věděl, že je jí nějakých patnáct/šestnáct, tak bych ji bral jako „mladou dospělačku“. Mám v jejím věku sestřenici a vím, že jsem ji tehdy považoval za „velkou holku“.
Americký sen
To babiččino prokletí se ale pak se mnou bohužel táhlo dál. Několik holek, které o mě ještě před pubertou stály, jsem odmítl, protože jsem to jednoduše bral jako něco, „co se nehodí“. Samozřejmě to prohloubilo moji nesmělost i v době, kdy už by se to „snad i hodilo“ – a trvalo to mnoho dalších let. A při dnešním smutečním poslechu největších hitů nebožky Barbary Haščákové jsem si uvědomil, jak se tím ten začarovaný kruh uzavřel, neboť zpívá právě o nenaplněné lásce a ostýchavosti kluků.
Nejvíc mě teď asi fascinuje, že o Barbaře skoro nic nevím. A to, jak velký třesk dokázala způsobit, aniž si to asi v té zjitřené době uvědomovala. Ve zlatých devadesátkách, během dospívání, nevědomky rozlámala srdce půlce střední Evropy – a na prahu dospělosti si, v podstatě s čistým štítem, odjela vybudovat americký sen. Možná se jí aspoň na tu krátkou dobu naplnil, možná úplně ne, odešla na věčnost tak brzy – ale pro nás, co jsme zůstali tady, udělala nejvíc v letech, kdy rozmazlené děti teprve odkládají lízátko. – A že se, jak jsem zachytil v diskuzích, jako Češi svým způsobem chlubíme cizím peřím, když jsme na Barbaru taktéž hrdí? Vždyť do svých třinácti byla Čechoslovačka a v časech odeznívající nostalgie po společném státu nazpívala právě ty největší hity…
Odpočívej v pokoji v hvězdném nebi, Barbaro. A všem, kteří jste ji jakkoliv měli rádi, vyslovuji (nikoliv přeji, ale to už je takový častý nešvar) upřímnou soustrast.