Článek
Svým příspěvkem nechci bagatelizovat problém, spíše naopak. Sebevražda je u dětí již druhou nejčastější příčinou smrti. Chci poukázat zejména na fakt, že neexistují téměř žádné služby předcházející psychiatrii. Dítě prožívá něco neobvyklého a většině lidí hned vyskočí jako jediná pomoc psychiatr. V některých případech to může být dobrá možnost první volby, ale troufám si říct, že u většiny tomu tak není. Předně si pojďme říct, jakou pomoc psychiatr nabízí. Jedním slovem je to medikace. Tou medikací jsou psychoaktivní látky, na kterých vzniká závislost. Syndrom z vysazení psychofarmak již není žádným tajemstvím a je možné dohledat o něm mnoho validních klinických studií.
Tím nechci říct, že medikace nemá v léčbě takzvaných duševních onemocnění své místo, ale proč jí brát jako první a poslední možnost současně? Existuje několik studií, které naznačují, že psychoterapie může být stejně účinná ve srovnání s psychofarmaky. Zejména u depresí a úzkostí, které se mezi dětmi vyskytují nejvíce. Výhodou psychoterapie je, že člověk překonává své potíže vlastním přičiněním, což z něj postupně dělá psychicky odolnějšího jedince. Učí se při ní zacházet s problémy ve své mysli a tyto zkušenosti může více či méně využít i při řešení budoucích životních překážek.
Osobně si myslím, že to, co skutečně chybí, nejsou dětští psychiatři, ale to všechno mezi tím, kdy má dítě psychické potíže a kdy už nejdou zvládat bez medikace. To je asi jako kdybychom měli epidemii nechtěných početí u nezletilých a jediné řešení viděli v navýšení počtu gynekologů provádějících interrupci. Úplně přeskakujeme význam a vznik svépomocných skupin, týmů včasné podpory poskytujících poloodbornou nebo odbornou pomoc, dostatečně nevyužíváme psychoterapie. Ve všech těchto oblastech máme mnohem větší kapacitu a možnost rychleji doplnit „stavy“.
Psychiatrická podpora by měla být na špičce pomyslné pyramidy pomoci a řešit až ty potíže, které se nepodařilo vyřešit jiným způsobem. Je logické, že pokud psychiatrie bude jediným místem, kam se lidé mohou obracet o pomoc, bude přetížená. Bez funkční sítě pomoci navíc dojde k tomu, že bude obrovské množství mladých lidí zbytečně závislých na psychiatrické medikaci. Sám jsem poskytoval podporu již v několika rodinách a zejména děti dokáží dělat obrovské pokroky. Většinou stačí jen pár setkání a dějí se téměř zázraky. Zejména proto je mi vážné líto, když se veškerá pozornost směřuje na kapacity dětských psychiatrů. Jen ať jich je víc a mají více času, ale co se teď primárně zaměřit na vybudování funkční sítě podpory?
Někdy děti potřebují jen někoho, kdo je vyslechne a bude je respektovat. Někoho, kdo je podpoří a kdo jim pomůže doma vyjádřit to, co prožívají. Někoho, kdo je nebude soudit a dělat z nich blázny. Někoho, kdo bude brát jejich potíže vážně. Někoho, s kým budou moci mluvit o věcech, o kterých běžně mluvit nemohou. Psychoterapeuta, který jim zkusí pomoci svými znalostmi v náročnějších věcech vyžadujících odbornější přístup. Až toto všechno dětem nabídneme a psychiatři se budou moci věnovat jen těm, kteří zbydou, pak můžeme polemizovat nad tím, nakolik je moje úvaha zcestná.
