Článek
Současná doba syndromu motorkáře v mnohém nahrává. Navzdory politickým tahanicím zvyšující se životní úroveň, čím dál častější aktivní trávení volného času, hypotéka pomalu splacená, dům stojí, děti už nepotřebují tolik pozornosti, jako když byly v plenkách, dostupnost strojů nejen v různých provedeních a kubaturách, ale i v různých cenových relacích, to všechno vede k tomu, že na silnicích potkáváme čím dál víc vyznavačů jedné stopy.
Základním rozdílem mezi motorkářem a „plechovkářem“ je to, že do jedné stopy se člověk vydává v drtivé většině případů za relaxem a ne za prací. A taky bez cíle, protože cesta je cílem. Do „plechovky“ člověk usedá tehdy, když se nutně potřebuje přepravit z bodu A do bodu B. Motorkář jede prostě na výlet. Někdo do Sedla „po kolínku,“ někdo na dovolenou do Chorvatska, někdo nutně potřebuje projet Rumunskou Transalpinu, někdo horské průsmyky v Albánii. A někdo jen tak vypláchnout hlavu na Vysočinu.
Ale i mezi motorkáři jsou rozdíly. Někdo se doslova narodil s motorkou mezi nohama a už v dobách, kdy dosáhl z „Pařezu“ nohama na zem se začal prohánět po polích za dědinou a prudil sousedy u nedělního oběda hlukem z vykuchaného výfuku, někdo si rozvážně z prvních brigád ušetřil na Panelku a pak na ní vozil svoji první holku do kina, někdo motorku prostě potřeboval, protože na auto zrovna nebylo a jezdil na ní do města do práce. Někdo si motorku pořídil na prahu čtyřicítky, protože je to prostě „In“. A z toho taky plyne vyježděnost, rozvážnost a případné riskování na silnicích…
A jak to bylo se mnou? K šestnáctým narozeninám mi maminka, slyšíc moji klukovskou touhu, pořídila fungl nového Mustanga. Tehdy ještě řidič „Fechtla“ nemusel mít přilbu, stačily brýle. Jezdil jsem v zeleném kulichu s bambulkou, vlněných rukavicích a když padl večer, přes sluneční brýle jsem neviděl ani světla na semaforu. A už to jelo. Neustálá honba za financemi na benzín, kapesné okamžitě prolito modrou nádrží Mustanga, řešení drobných závad, ala potrhané dráty v kolech, prasklá lanka od všeho, ladění odtrhu cigaretovým papírkem a závidění starším, kteří proháněli po Brně Třiapůlky a balili holky, které po mně a mém Mustangu ani nevzdechly… Ale taky jsem se učil. Učil jsem se jezdit, učil jsem se rozumět složitému městskému provozu a znát své limity. V té době se taky udála malá příhoda, která mé motorkaření ovlivnila na celý další život. Vyjel jsem si jen tak v plavkách a Vietnamkách za kamarádem do sousední ulice a abych z toho vůbec něco měl, vzal jsem to trochu delší cestou. Proto jsem taky v jedné zatáčce měl naloženo trochu víc, lekl jsem se a šlápl na zadní brzdu. Chyba začátečníka. Vyválel jsem se do odložených popelnic. Motorce se nic moc nestalo, ale já utrpěl poměrně rozsáhlou silniční Lišej. Když jsem dojel domů, máma mě s otevřenou pusou a neschopna slova postavila do vany, osprchovala a když zjistila, že není nic zlomeného, ba ani natrženého a že mi musí jen vymýt trochu písku z odřenin, pozvedla se na špičkách a poprvé a naposled v životě mi vrazila dvě facky. Dodnes nevím, jak to dokázala. Měla 155 centimetrů a já, se svými 192 centimetry stál ještě k tomu ve vaně. Asi musela nadskočit, nebo co. Rodiče ve vypjatých situacích dokáží neskutečné věci. Ovlivnilo mě to tak, že dodnes na motorku nesednu bez pořádného oblečení, bez rukavic a bez kvalitní helmy.
A pak už to šlo nějak samospádem. Po dvou letech krásná Stopětasedma Sportka. Na té jsem zažil svoji druhou havárku. Vezl jsem si od holky za bundou desky „Návštěvní den Šimka a Grossmanna“ a na Tivoli v Brně jsem koukal. Zelená, auta přede mnou jedou a já koukám doleva po krásný holce. Najednou rána, Dvanáctsettrojka zastavila a já o ni Čízu zkrátil o deset centimetrů… Desky mám dodnes, motorku jsem prodal a šel na vojnu…
Po vojně už měla prioritu spíš kola čtyři. Znáte to, práce, nová rodina, syn, po motorkách jsem mohl tak akorát smutně koukat. Netrvalo to ale dlouho a já našel v Židlochovicích v bazaru krásnou Jawu 350/632 s nevzhlednou kapotáží a dávná láska znovu propukla v plné síle. Pak přišla Aprilia Pegaso, Litrový V-Strom, přezdívaný V-Slon, novotou vonící Triumph Tiger a dnes mi v garáži parkuje Autobus, jak říkám svému Bavorskému Advikovi. Nejspíš už poslední motorka v životě, protože kosti už stárnou a kam se taky z Autobusu posunout, že?
Jak jezdím? Jsem na motorce vlk samotář. Nemám rád skupiny, nelákají mě motosrazy, nevyznávám Heavy Metal a pivo nejradši točené v dobré hospůdce, nesnáším stavění pyramid z plastových kelímků. Když mě dojíždí jiná motorka, radši ji pustím před sebe, nesnažím se za každou cenu „pojezdit“ toho, koho dojedu. Neženu se bezhlavě za horizontem a nejedu tam, kam nevidím. V kolonách využívám subtilní stavbu motorky, pomalu je projíždím a vždy se snažím poděkovat tomu, kdo mi uhne. Zdravím jiné motorkáře a děkuji plechovkářům za to, že mi umožní jet rychleji, když oni nemůžou. V drtivé většině případů nemám cíl. Mnohdy vyjedu do Jižních Čech a najednou koukám, Zemská brána, nebo zámek v Mikulově. Díky tomu, že v běžném životě strávím za volantem ročně desetitisíce kilometrů, mám před motorkou respekt, protože na ní nikdy nenajedu za sezónu tolik, co v autě. Limitují mě návyky z řízení auta, kdy mi například mozek velí v krizové situaci zašlápnout nejdřív brzdu nohou, což je na motorce cesta do pekla. Nelákají mě ani Balkánské hory, ani Transfagaraš, nepotřebuji k životu ani projet Sardinii. Vždyť v té naší kotlině je tolik krásných míst. Mrzí mě, že se mnou tuto lásku nesdílí moje žena. Na motorce se prostě bojí, a to nelze jen tak překonat. A vézt za sebou po vlastech Českých někoho, kdo si to neužívá, jako já, to potom není zážitek ani pro mě. Mrzí mě to, má dobrá ženo, ale vím, že to nezlomím.
Jsme statisticky motorkářskou velmocí. V loňském roce u nás bylo registrováno víc než milion a čtvrt motocyklů. Každý osmý mrtvý na silnici byl motorkář. Nejčastěji to byli lidé středního věku. Tedy ti, které jsem zmínil v úvodu. Člověk kolem čtyřicítky, který si plní sen, a to rovnou aspoň sto koňmi pod zadkem. Občas, když jedu do Jeseníků, projedu silnici na Červenohorské sedlo, Mekku motorkářů. Nejedu střelbu, PaCh jsou tam prakticky pořád. Ale zastavím v první zatáčce, zapálím si cigáro a pozoruji cvrkot. Vrrr, plnej po rovince, pak neumělé přeřazení, do vlásenky pěkně opatrně na pětkrát a za ní zase Vrrr. Těch pár opravdových jezdců poznám na první dobrou. Ale to jsou spíš ti, co mají motorku přišitou k zadku od dětství. Znám ten pocit euforie, když najednou člověk sedne na něco, co zrychlením připomíná raketu na dvou kolech. Kdy vezmeš za plyn, koně zařehtají a plechovky mizí ve zpětném zrcátku. Opojení z rychlosti a ten nával adrenalinu do žil je silně návykový. Ten rozjetý stroj je ale potřeba i zvládnout, zabrzdit, ukočírovat, předvídat. Bez předvídavosti se nedá na silnici dlouho přežít. Je potřeba si uvědomit, že většina plechovkářů nedokáže předvídat, že to, co se objevilo v dáli na horizontu nejede devadesát, dokonce ani relativně bezpečných stodeset, ale třeba stopadesát, i víc. Stačí mžik a některým se obrátí život naruby. Pak se objeví v mediích krátká zpráva a ve výživných diskuzích si přečteme „fundované“ názory odborníků z obou stran pomyslné barikády, kdy jedni nadávají druhým, gaučoví právníci a znalci v oboru dopravy hodnotí příčiny, odsuzují, lynčují, popravují.
Motorka je nádherný způsob trávení volného času. Nejen mě naplňuje a je pro mě celoživotní láskou. Jezdím úměrně svým schopnostem, možnostem a hlavně provozu. Učme se. Učme se ovládat nejen svůj stroj, ale i emoce. Mějme pokoru nejen před silnicí pod námi, ale i před životem. Máme ho jen jeden. Já se chci se prostě jen vždy vrátit domů, ke své dobré ženě, ke své rodině, ke svým úžasným vnučkám. Buďme pokorní, vděční a rádi za to, že můžeme. A za to, že se máme kam vracet.
Tak co myslíte? Jsem, nebo nejsem motorkář?
