Článek
„Jak jsem se stal na dva roky vojákem ČSLA, Part I.“
Rozhodl jsem se, na popud zde dříve publikovaných článků, sepsat pár svých dílčích vzpomínek na dva roky života, které mě, stejně jako mnoha mužům napříč generacemi, z hlavy už asi nikdy nevymizí. Nehledejte v mém psaní nějakou hloubku, ani skrytý „boj proti režimu.“ Byl jsem jen jedním z mnoha, kteří těch 730 dní museli přežít a jimž léta vymazala vše negativní, co pro nás nástup ke „službě vlasti“ znamenal. Předem se omlouvám za mluvu, kterou hodlám psát. Za nepřesný místopis, za nepřesné časové a číselné údaje, za případné zkomolení uváděných jmen, za nesprávná čísla a krycí názvy útvarů a prosím znalé, aby mě bez skrupulí opravovali. Také za to, že důstojníky a praporčíky budu mnohdy oslovovat „gumy.“ Vím, že mnoho ze zde přítomných čtenářů prošlo velitelskými funkcemi a věřte prosím, že případný vztah k Vám pocházel spíš z našich mladých a horkých hlav a ze stavu k armádě celkově. Osobní vztahy během vojny se utvářely stejně, jako třeba dnes na pracovištích, na základě zkušeností, rozumu a utvářejících se osobností mladých mužů. Oslovení „guma“ jsme my, záklaďáci, používali běžně a je v nás zakořeněno stejně, jako pořadová, rozborka SA-58, či vázání kanad…
Už od dětství mě naplno ovládl celoživotní sen, stát se pilotem. Díky tomu kolem mě kroužili armádní náboráři už někde od osmé třídy a lákali mě do zeleného sukna.. Sen se ale rozplynul, kvůli drobné vadě zraku a dnes jsem možná rád. Pokud bych za svým snem mohl jít, školu bych končil v roce 89 a dnes všichni víme, na jak složitou cestu se vojenské letectvo po roce 1990 vydalo a jak skončilo mnoho mladých pilotů sice s pilotním průkazem, ale bez třídnosti.. A tak mi na jaře roku 85 došla noční můra mladých mužů, povolávací rozkaz s místem nástupu VÚ 4341 Chomutov. Nikdo netušil, co je tam za vojsko, a ve vlaku z Brněnského nádraží se ani nebylo koho zeptat. Na nádraží jsem se rozloučil s výborným kamarádem s klasickou hláškou: „V šest večer po válce“ a s malou duší nastoupil cestu dlouhou 730 dní. Jediná rada, kterou jsem dostal, byla, že mazáci vyžadují po nováčcích cigarety, tak kromě kartáčku na zuby jsem sebou vezl karton Startek, tehdy za celých 40,- Kčs… V Chomutově, obklopen stejně postiženými jedinci s kalným pohledem ve tváři, jsem dostal do vojenské knížky zápis ČVO 665, operátor P-15 a byl jsem určen na tři měsíce k výcviku do ŠS. Nevěděl jsem, co to znamená, kde to bude, jen jsem rozdával mazákům cigarety, (blbec po celých krabičkách..) takže za deset minut jsem byl bez kuřiva… Dalších mnoho dnů jsem byl závislý na libovůli těch, co rozdávali po jedné a tudíž jim zbylo..
Další tři dny jsme trávili na kinosále. Proč? To dodnes nevím. Vystrojili nás a řekli: „čekejte…“ Hláška, kterou jsem později na vojně slyšel hodně často… A pak se na scéně objevil „Máslo..“ Mladičký rotmistr, se kterým jsem si užil na vojně dost kratochvílí, protože sloužil stejně jako já v Nepolisích, a nahnal nás znovu na nádraží a do vlaku, směr východ. Ale zase nám jaksi zapomněl sdělit, kam jedeme.. Asi to bylo hodně tajné… Po třech dnech cesty nás vlak vyklopil na nádraží Zvolen a my tušili, že to město poznáme trochu blíže. Měl jsem jít na tři měsíce do Školy specialistů, místo toho mi řekli, že vykonám výcvik v délce šesti měsíců na PŠ. Netušil jsem proč, ale pomalu jsem se přestával divit… A tak jsem jednoho krásného jarního dne pochodoval na místě před jídelnou VÚ 8184, vedle mě pochodoval onen kamarád, co jsem se s ním měl sejít „v šest večer po válce,“ za branou chodily krásný holky, které teplé jaro začalo vylupovat ze zimních bund a mě se z očí koulely slzy, jak hrachy. Bylo nám dvacet, chodící pytle hormonů a my měli před sebou dva roky života jinak, než jsme si přáli. Do toho se mi do ucha ozvala hláška: „Tak co? Za kolik??“ Začal jsem počítat a pak docela hrdě prohlásil: „za 725..“ Co následovalo znají snad všichni, co vojnou prošli.. Kačáky kole buzeráku třikrát dokola. A že ve Zvolenu byl buzerák hodně velkej.....
VÚ 8184 Zvolen. Kdo prošel, ví a zná. Výcvikové středisko PVOS. Pro mě to tehdy znamenalo první seznámení s vojenským drillem, nekonečnými kačáky kolem buzeráku při rozcvičce, studium Zákl. ř. I., rozborky a sborky Sapíku, pochodová příprava a „Přes spáleniště, přes krvavé řeky..“ Byl jsem největší a měl jsem nejsilnější hlas, takže vždy v první řadě… Někdy bych si tuhle výsadu, plynoucí z mého vyzpívaného hlasu a tělesné výšky rád odpustil… A tak nastoupila obvyklá „kratochvíle“ čerstvých zobáků ve stylu: „Ocko, bolí ma bruško!!“ To jsme ovšem netušili, co nás čeká. U vidiny „úlevy“ od rozcviček jsme dychtivě, v hojném počtu nastoupili ráno před marodku, abychom se dočkali kýženého lékařského potvrzení naší momentální indispozice.. Z marodky se vykulil praporní lékař, Kpt. Zeleňák a po pečlivém vyslechnutí symptomů každého z uchazečů zavelel směrem ke své suitě: „Pendepon!“ Prostě každému z přítomných simulantů nechal do zadku narvat koňskou dávku Penicilinu, který sice moc nepomohl, ale pravda, do tří dnů už nestál před marodkou nikdo z nás… Já ovšem v této věci projevil talent, vypěstovaný nejspíš falšováním omluvného listu na Průmce a když jsem jednou při návratu z rozcvičky zakopnul na schodech a přikrášlil to, asi jako Rosický na hřišti, byl jsem poddůstojníky pro jistotu rozcviček zproštěn a místo toho jsem zastával velice důležitou funci Awacs. Prostě jsem si místo rozcvičky sednul do rohového okna roty a dával pozor, jestli nejde dévéťák na kontrolu, aby si mohli mazáci trochu přispat…
Kromě zmíněného studia řádů, rozborek, pořadové a všudypřítomného PŠM, jsme se zdokonalovali i v jiných, pro Varšavskou smlouvu jistě neméně důležitých činnostech, jako šůrování, řízení kombajnu (do té doby jsem si naivně myslel, že kombajn slouží hlavě k překonávání socialistických závazků v rostlinné výrobě,) také skládání prádla do komínků, kdy nejčastějším povelem po jeho pečlivém poskládání bylo: „spodní tričko uchopit, krok vzad !!“ Zde se musím pozastavit. Už v této době se jasně projevilo, kdo a jak byl v rodině veden. Já si už tehdy uměl nejen vyprat, ale košili i vyžehlit a poskládat. Takže komínek pro mě až tak velký problém nebyl. Ale někdo s ním bojoval celou vojnu. Ještě se k tomu ve svém vyprávění dostanu, kdy nade mnou párkrát visel prokurátor a Sabinov.. A holení?? V té době jsem byl hrdým majitelem Sovětského strojku jménem Charkiv. Takový kombajn na mé tvrdé vousy, řvalo to víc, jak Moskvič v plném záběru, ale hubu to oholilo celkem obstojně. No jo, ale vojna není kojná Voe…Takže nafasovaný žiletkáč, štětka, Barbus a Pitralon. Když měl člověk čas a teplou vodu, dalo se, ale nedej bože, když na nástupu mazákovi (v přijímači byl pro nás mazákem každý poddůstojník i když byl třeba půlročka) ruplo v kouli a s požitkem nám po bradě přejel kouskem tvrdého papírku. Za tři minuty doběhnout na rotu, znova oholit a zalít Pitralonem, to byl výcvik!! Jak ta huba pálila, nemusím znalým vykládat..
A psychika mladého muže? Kdo to nezažil, nemůže nikdy pochopit. Měsíc před vojnou se se mnou navíc rozešla holka. Zavřený v kasárnách, na každém kroku buzerace, všudypřítomný pocit, že tu nechci být, číslo nemilosrdně vysoké, civil v nedohlednu. Vše, co jsem měl rád zůstalo doma, co jsem chtěl dělat jsem nesměl, obrovský pocit zmaru, prázdnoty a zoufalství. Při bezesných nocích hlava plná myšlenek, jak z toho ven. Ne, nehledal jsem provaz a větev, tohle já v sobě nemám. Spíš jsem přemýšlel, že když to podepíšu, dostanu se z toho. Během pár prvních měsíců vojny jsem párkrát tu propisku v ruce pomyslně držel, naštěstí nepsala.. Ale psala jinde. Začal jsem psát drobné básně, nebo spíš písňové texty, vždy na tvrdé desky sešitů. Popsal jsem jich stohy, vylíval jsem si srdce a myšlenky na papír… Ty desky se nedochovaly, texty si už nepamatuju a už nikdy jsem nic podobného nenapsal. Prostě, jak praví moje moudrá žena, zážitek nemusí být kladný, hlavně, když je silný.....
A začal „život vojenský, život veselý.“ Pořadová příprava, proložená nekonečnými hodinami PŠM, Zákl. ř. 1., rozborkou a sborkou zbraně, tréninkem používání IPCHOJ, pochodem na místě, či za mohutného řevu pochodových písní a nácvikem na přísahu. Kratochvíle na učebně nám „pomáhal“ zpříjemnit pohled za plot kasáren, jelikož za ním bylo sídliště, plné rodin Ruských důstojníků, sloužících v té době na Sliači. Ruské paničky velice dobře věděly, že do těch oken koukáme a tak rády provokovaly. Potvory… Pořád jsme doufali, že konečně čichneme aspoň k nějaké technice, na kterou jsme měli být vycvičeni, ale nikde v okolí se žádná radarová anténa netyčila… Prý je všechno na „Šírinách,“ kam se velice, ale velice brzo dostaneme. To jsem ještě netušil, že za celý pobyt ve Zvolenu se tam nedostanu… Holt klasický vojenský Mr.....bordel, se kterým jsem se měl setkávat po celou dobu vojny. Ale k tomu se ještě dostanu. Místo na P-15 jsme chodili malovat sklady, pomáhat na místní PRH a taky se někteří z nás alespoň na chvíli stali poddůstojníky..
To Vám bylo tak… Jako snad na každém útvaru i ve Zvolenu byly rozkazem určeny tzv. Spojky, které v případě vyhlášení poplachu měly doběhnout do místa bydliště jednotlivých důstojníků a přimět je k nástupu do posádky. Někdy jely spojky Gazem, pro některé prostě spojka jen doběhla z kasáren. Dévéťák tedy občas vyhlásil „nástup spojek“ a protože to mazáci měli velice často „za málo,“ předem určení, spolehliví jedinci, vyfasovali matnou pecku, tu si připíchli na třiašedesátky a tradá na nástup spojek. Bylo by to cajk, kdyby jednou nedošlo během cvičného nástupu k opravdovému vyhlášení poplachu a spojky se měly rozběhnout po Zvolenu a blízkém okolí… Nikdo si nedovede představit ten chaos, který na útvaru a ve městě nastal. A nebyl to první a ani poslední chaos, který jsem v tehdejší ČSLA zažil…
Ale to byl čajíček proti tomu, co se stalo později a hlavně proti tomu, co se stát mohlo… Máza, určený do stráže se rozhodl, že si na dvě hodinky dáchne a tak vytáhl s postele nejbližšího adepta vědy vojenské, nechal ho ustrojit, do ruky mu vrazil nabitý samopal, připnul na opasek sumky a poslal ho na svoji variantu. Vojáček, dokonale poučen ze čtrnáctidenního drillu na učebně, zahlédnuvší v dáli za plotem oheň z cigarety diverzanta zavelel: „Stůj!“ Diverzant nic. Následovalo: „Stůj, nebo střelím!“ Diverzant opět bez reakce, jen tahal ze zapálené diverzantské špinky. A tak vojáček předpisově vsunul náboj do komory, pečlivě zamířil a odstřelil transformátor za plotem kasáren, čímž zhasnul nejen kasíno, ale i přilehlé Sovětské sídliště.
Ale vrchol mého krátkého pobytu ve Zvolenu nastal krátce před přísahou. To nám takhle jednou poddůstojníci dali zvláštní rozkaz. Nástup před rotou s maskou, ale bez masky a bez atombordelu. Pamětníci jistě ví, že na masku byla brašna a v její spodní části byla kapsa na atombordel. Društvo zobáků se vydalo, pod dohledem poddůstojníka do odlehlého koutu kasína. Říkali jsme si: „Asi nějaká bojovka, jak na pionýráku.“ No jo, jenže u plotu se frajtr zastavil, písknul a přes plot začaly létat litrové lahve s čirým, blíže neurčitelným obsahem. Trochu nám to docvaklo, když se kolem začala šířit vůně borového jehličí a my pochopili, proč jsme měli nechat masky na rotě. Jednu láhev pěkně dolů, místo kecek a nahoru dvě.. A tak jsme v počtu deseti mužů, vracejících se pořadovým krokem kolem dévéťárny na rotu, pronesli cca 30 litrů pravé, nefalšované, slovenské Borovičky. Naprosto netuším, kdo to vypil, ale nám kadetům nedali ani čuchnout ke špuntu. Noc to byla dlouhá a bezesná, proložená tím, že se občas někdo z nás probudil a v rozkroku měl ruku nějaké temné ženštiny, co si hledala rozptýlení na příštích pět minut. Ráno nám všem třeštila hlava z hrozného smradu, v němž převládala vůně onoho jehličí, i když jaksi prohnaná přes žaludky poddůstojníků. Pro nás to mělo jednu nespornou výhodu, že jsme měli celý víkend klid. Poddůstojníka nevidět a i dévéťák se rotě z taktických důvodů vyhýbal. Je ovšem možné, že spal někde na rotě v klubku poddůstojníků a jeho bílé šňůry a poručické hvězdy měl na maskáčích připnuté vojáček, ne nepodobný tomu, co „zastřelil“ transformátor…
No nic, na jeden příspěvek a na průbu toho psaní bylo dost. Bude-li zájem, bude pokračování…
R.P.
