Článek
Vzít si chlapa, který v podstatě neví, co je odpočinek, nemusí na první pohled znít tak špatně. Někdo si může říct, že takový člověk vydělá hodně peněz, protože je výkonný, doma vše opraví apod. A vlastně je to i pravda. Jenomže do toho dřív nebo později začne zatahovat své okolí, manželka je logicky na prvním místě. „Bylo to jako na galejích,“ vzpomíná Irena.
Pořád jsme jen dřeli
Přitom zpočátku bylo jejich manželství úplně v pohodě. David hodně pracoval, to ano, ale tak nějak si vystačil sám. „Už jsem věděla, že když přijde z práce domů, tak začne něco dělat. Vyrábět, spravovat. Nicméně to nebylo nic, s čím bych nedokázala žít. Prostě jsme jen plánovali víc dopředu a odnaučila jsem se mu říkat věci na poslední chvíli.“
Všechno se ale změnilo ve chvíli, kdy si partneři pořídili chalupu pár desítek kilometrů za Prahou. Zanedbaná zahrada, dům se v některých místech téměř rozpadal. „To bylo pro Davida jako ráj na zemi. Byl ve svém živlu, makal jako fretka. Jenže najednou začal zjišťovat, že všechno sám nezvládne. Napřed potřeboval pomáhat jen občas, pak skoro pořád. Neznala jsem volný víkend. Kamarádky jsem nevídala, neodpočívala po práci. Pořád jsme jen dřeli.“
Neměl čas na rodinu
Brzy si i kolegové Ireny všimli, že je s ní něco špatně. Do práce chodila unavená, ruce odřené, byla samý puchýř a škrábanec. „David si myslel, že zastaneme práci dělníků. Ale ne třeba jen zedníků, ale úplně všech. Jen málokdy si nechal pomoc ještě od dalších lidí, třeba od sousedů. To už musela být opravdu náročná činnost, nebo věděl, že sám to neumí. Třeba se střechou po pár lidí přišlo pomáhat, to si pamatuji,“ vzpomíná Irena.
Pro mladou ženu byla takový život noční můrou. „Všechno mě bolelo. Dokonce i svaly, o kterých jsem vůbec netušila, že je mám v těle. Nejhorší ale bylo, že pro samou práci neměl čas na rodinu, neměli jsme děti, které jsme předtím plánovali. To mě drásalo nejvíc.“
Rychle se sbalila a odjela
Postupem času v Ireně uzrávalo přesvědčení, že od manžela odejde. Vše vyvrcholilo v létě před pár lety, kdy ji donutil nosit těžké tvárnice tak dlouho, dokud nepadla vysílením. „Začala jsem na něj řvát, že takhle už o dál nejde, on mi o vracel, že to dělá pro nás a naši budoucnost atd. Slova z nás létala rychleji, než jsme zvládli přemýšlet. Výsledkem toho bylo, že jsem si vzala věci a odjela.“
Irena dojela do Prahy a věděla, že to dotáhne do konce. „Dohodla jsem se s kamarádkou, že u ní budu, než si najdu bydlení. Sbalila jsem, co jsem pobrala a rychle zmizela. Je smutné, že jsem od manžela odcházela bolavými zády a pochroumanými končetinami z té vší práce. Ale už se o vážně nedalo.“
Zdroj: autorský článek
