Článek
Nakupuji s dcerou oblečení. Samozřejmě kyselé úšklebky.
Chtěla svetr za 700 korun. Já jsem vybrala praktičtější věc.
Černé kalhoty, které jí chyběly. Nepotkala jsem se s poděkováním.
Naopak.
Před kabinkami se mnou se založenýma rukama stojí další tři matky.
S pochopením se na mě dívají. Říkám dceři, která s maximálním odporem kalhoty zkouší, že alespoň trochu vděčnosti by neuškodilo.
Opravdu se ji snažím potěšit.
„Jo, my jsme takoví nebyli. My jsme žili úplně jinak,“ začne maminka schovaná v koutě za stojanem s oblečením.
I jejich dcery přebírají oblečení, jako kdyby museli vybírat nechutné odpadky z koše.
„My jsme nosili, co bylo a chovali jsme se úplně jinak,“ přidává se další.
Všechny se na sobe soucitně díváme. Stojíme tam jako takové chudery.
Čekáme, jestli se našim bárbinám konečně něco i zalíbí a zda to nebude to nejdražší.
Uvažuji o tom, proč se tato generace takhle chová.
A tak řeknu: „No asi jsme my někde udělali chybu.“
Matka z kouta hned namítá: „My ne paní. To tato doba je taková. Ona to z nich udělala.“
Na to oponuji: „Ale pokud jsme my takoví nebyli, to znamená, že nás rodiče vychovali jinak a my jsme to našim dětem neodevzdali.“
Chvíli je ticho. Nakonec se ozve i další matka. Ta souhlasí, že doba je zkrátka taková. Nemáme šanci v přesilovce s internetem a divnou dobou, kterou nemáme my obyčejní lidé pod kontrolou.
Musím s ní nakonec také souhlasit. S přesilovkou mám každodenní zkušenost.
I tak obdivuji naše rodiče, že ty přesilovky jejich doby vyhrávali. Naše možná poslední normální generace je toho důkazem.
