Článek
Pobídla Jitka svého sedmiletého vnuka. Ten se napřáhl a s vidinou triumfu nad spolužáky do toho vložil veškerou sílu. Tenisák opsal oblouk, odrazil se od kmenu starého stromu, prudce změnil směr, přelétl plot a přistál vlčákovi na hlavě. Nebyl v tom úmysl, kluk se jen nešťastně trefil, jenže to ten pes nemohl vědět. Nikdy nedostal žádný výcvik, jeho pán se o něj pořádně nestaral. A tak se rozběhl, s vyceněnými tesáky a jasným úmyslem prolétl dírou v plotě, od Pavlíka ho dělilo už jen pár metrů. Babička Jitka ztuhla strachem, hrůza na ni zapůsobila jako narkotikum a znemožnila jí jakýkoliv pohyb. Zato taťka Pavel jakoby dostal adrenalinovou injekci, nedbaje na cokoli zakřičel: „Zpátky!“ a prudce se vrhl vlčákovi do cesty. Pes se mu zakousl do stehna, ale stisk nebyl naštěstí příliš silný, Pavlův povel ho poněkud zmátl. Chtěl ukázat svou sílu a moc v parčíku za plotem, který považoval za své teritorium, ale byl to v zásadě zbabělec, bojovat neuměl. Po Pavlově úderu pěstí do hlavy se pustil, stáhl ocas mezi nohy a s kňučením se vrátil zpátky na svou zahradu.
Babičce i taťkovi bylo jasné, že tohle bylo o fous, nebýt Pavlova bleskurychlého zásahu, mohlo se stát neštěstí. Navíc v době, kdy byla mamka Jiřka v roli lektorky na jednom ze svých školení a měla se vrátit až druhý den. Radši jí to ani neřekli do telefonu, nechtěli ji zbytečně vyděsit. Jenomže babička měla špatné svědomí, protože přemluvila Pavla k procházce zrovna tímhle směrem a navíc vyhecovala vnoučka, aby zkusil trefit ten strom.
„Je to moje vina, nenapadlo mě, kam se tenisák může odrazit a že pes za plotem je schopen zaútočit. Promiň, Pavle, za to kousnutí můžu já, nedokážu si představit, co by se stalo, kdybys nezasáhnul a pes něco udělal Pavlíkovi, byla bych z toho do smrti nešťastná.“ Byl večer, malý už spal a ti dva si otevřeli lahev vína, aby celou záležitost spláchli.
„Nic si z toho nedělej, Jituško,“ snažil se ji Pavel uklidnit, „o té díře v plotě nikdo nevěděl, nepamatuju, že by tamtudy ten pes někdy utekl. A o mě starost neměj, doktor říkal, že je to jenom škrábnutí.“ Jitčina mysl však nebyla k utišení. Poznal to na jejích těkavých očích, na nervózních pohybech a na chvění rukou, které konejšivě uchopil do svých. Cítila, jak jí jeho jemný stisk dodává zvláštní sílu, která prostupuje celým jejím tělem. Vnímal její blízkost jako nikdy dřív a věděl, že má-li ji opravdu uklidnit a zbavit traumatu z dnešního dne, musí udělat jediné, musí s ní dojít až do konce. A tak se to toho večera stalo poprvé, Jitce pomohlo až milování, při němž dychtivě hltala Pavla celou svou bytostí. Přišlo to samo od sebe, nebylo třeba nic říkat, jakoby to pro oba byla ta nejpřirozenější věc pod sluncem.
„Tohle nesmíme, Jituško, vždyť Jiřka je moje žena a tvoje dcera.“ „Já vím, Pavle, já to dobře vím.“ Říkali si pořád dokola, jednou každý pro sebe v myšlenkách, podruhé nahlas, ale nebylo jim to nic platné. Pokaždé, když Jiřka odjela školit, si skončili v náručí. „Nesmí se to za žádnou cenu dozvědět,“ to jediné jim bylo oběma jasné jako zákon, který ani nebylo nutno vyslovit.
***
Jistá si nebyla, ale řeč manželova těla napověděla Jiřce mnohé. Od té doby, co ho pokousal pes, se Pavlovo chování k její mamince změnilo, věnoval své tchýňce bezděčná gesta a drobné úsměvy, které předtím patřily jenom jí. I její maminka byla najednou nějaká jiná, zjemněla a psychicky omládla, jakoby její život prostoupilo zvláštní, nikdy nepoznané světlo.
„Co teď?“ kladla si Jiřka v duchu otázky, „mám se ho rovnou zeptat, jestli spí s mojí matkou? Co když to není pravda a já si jen všechno domýšlím? Ale co když je?“ Poté se jí v myšlenkách vynořil její otec. Tvrdý k sobě i k ostatním, který sice dokázal zabezpečit rodinu, ale pojmy jako cit a něha mu byly cizí. „Přála bych ti, aby sis našla hodného muže,“ řekla jí jednou maminka, když byla Jitka sotva dospělá. „Nemysli, on mě má rád, ale nedokáže to dát najevo tak, jak to ženská potřebuje.“ Tehdy jí došlo, proč mívá maminka uslzené oči pokaždé po noci plné divných zvuků, které slýchala z ložnice svých rodičů.
Tušila, ale jistotu neměla. Pavel k ní byl snad ještě pozornější a něžnější než dřív, ale nebylo jí to moc platné. Na jedné straně se trápila, že ho nejspíš nemá jen pro sebe, na druhé straně nechtěla svou maminku připravit o to, čeho se jí nedostávalo v manželství. A už vůbec si nedovedla představit, co by se stalo, kdyby je začala nutit k přiznání.
***
Rok se potkal s rokem a zase přišel duben. Babička Jitka se tentokrát chystala za svou o hodně starší sestřenicí na Moravu, které přestalo sloužit zdraví a o níž nevěděla, kolikrát ji ještě uvidí.
Za volant usedla s dobrou náladou, těšila se, jakou udělá sestřence radost její oblíbenou květovanou sukní, kterou jí koupila k narozeninám. Konečně byla v životě šťastná. Sice jí občas trápilo svědomí vůči dceři, ale uklidňovala se tím, že jí z Pavlovy lásky nic neubírá. On jí má v sobě tolik, že vystačí pro obě a ona si ji po těch dávných létech manželství přece též aspoň trochu zaslouží.
Jízdu si zpočátku vychutnávala, bylo pěkné počasí a celkem zaplněná dálnice jí nevadila. Na Vysočině se však najednou zatáhlo, z oblohy se začal sypat hustý mokrý sníh a vytvářel nepříjemnou kluzkou vrstvu na vozovce. Zvolnila, jela opatrně, v pohodě stačila dobrzdit za kamionem, stojícím v koloně. Ne tak další kamion, který jel za ní a jehož řidič upadl do mikrospánku. Prudký náraz, kamiony sešrotovaly její auto mezi sebe, smrt byla milosrdně rychlá…
Nadešel večer, den po pohřbu, Jiřka si zapálila svíčku, usedla do křesla v obýváku a schoulila se sama do sebe. Teď už jí bylo úplně jedno, jestli se o Pavla musela dělit se svou maminkou nebo jestli to byl jen její hloupý dojem. Před zavřenýma očima se jí zjevil obraz její tváře. „Proč? Proč jsi musela odejít zrovna teď, když jsi konečně začala být trochu šťastná?“
Dveře se tiše otevřely, Pavel dal malého spát. Přisunul své křeslo k jejímu a vzal ji za ruce. Cítila jeho dlaně, jež jí vždycky dodávaly sílu, když se jich dotýkala. Dlaně milovaného muže, který byl její součástí a bez nějž si nedokázala představit svůj život. Pohlédla na něj uslzenýma očima: „Děkuju ti za všechno, co jsi pro maminku dělal. Úplně za všechno.“
***
Od Jitčiny smrti uplynuly čtyři roky a Pavlík odjel na jarní turnaj mladších žáků v házené. Trenér s ním počítá jako s nejlepším útočníkem a může si být jistý, že Pavlík bude hrát jako o život. Včera večer volali rodiče a prozradili mu, že se mu narodila maličká sestřička, na kterou se tolik těšil. Dostala jméno Jitka po své babičce.
