Článek
S těmito typy zákaznic se občas setkávám, zřejmě si myslí, že když jsem ten hodinový manžel, tak bych jim mohl poskytnout ji něco jiného než třeba zprovoznění beznadějně ucpaného kuchyňského dřezu. Nakonec proč ne, nejsem žádný puritán, stálou partnerku aktuálně nemám, tak není důvod si navzájem nedopřát takovou menší příjemnou prémii navíc. Několikrát jsem to za svou praxi udělal, a když už se to nakrásně nerozvinulo do vztahu, tak jsme si aspoň trochu užili. Navíc paní Procházková nevypadá jako žádný robot, tak se přece nebudu bránit. Ale napřed musím dodělat tu pračku, jak mi velí moje profesní hrdost.
K tomu drobná a možná trochu nudná vsuvka pro neznalé. V posledních létech se objevil na trhu převratný typ robotů, kteří jsou k nerozeznání od skutečných lidí. Díky nejmodernějším materiálům, z nichž jsou vyráběni a pokročilým generacím umělé inteligence, která zajišťuje jejich jednání, se tito roboti stali společníky a partnery mnohých lidí. Dotační a úvěrová politika WU (světové unie, nástupkyně té evropské) umožnila jejích relativní dostupnost, a i když jsou stále celkem drazí, lidé si je pořizují na splátky. Jenomže co si budeme povídat, já jsem staromilec, a pokud by paní Procházková byla umělá, tak by z té příjemné prémie navíc nic nebylo.
„Díky za tu pračku, mohl byste pro mě udělat ještě jednu věc?“ Optala se mě paní Procházková poté, co jsem dokončil svou práci. Porozepnula si domácí šaty a obdařila mě zcela jednoznačným pohledem.
„Jasně, tedy pokud nejste robožena, tak mi bude potěšením,“ zažertoval jsem a pokusil se ji sevřít v náručí.
Nicméně ona zareagovala, jakoby ji zčistajasna bodla vosa, ne-li sršeň. Odskočila, zamračila se a spustila: „Jakápak robožena, to jste teda přehnal! Uvědomujete si vůbec, že tihle lidé mají stejná práva jako my ostatní a označovat je za nějaké roboty je projevem nesnášenlivosti a hrubého humanoismu. Zřejmě nevíte, že podle nejnovějšího nařízení WU se o nich musí mluvit jako o lidech s průmyslovými kořeny.“
„Aha, takže paní Procházková je zapálená ochránkyně práv robo… totiž lidí s průmyslovými kořeny,“ pomyslel jsem si zklamaně a pokusil jsem se říct: „Ale vždyť jsou to jen bezduché stoje, které namají…“
Nicméně ona mi skočila do řeči: „Vážený pane, jaképak bezduché stroje? Tihle lidé vám jako partneři udělají všechno, oč je požádáte, nikdy neodmlouvají, nikdy vám nebudou nevěrní a jsou neuvěřitelně výkonní. Přitom jsou nenároční, průběžně se dobíjejí přes svoje solární paraplíčko a přinejhorším si na chvilku strčí prsty do zásuvky. Sám musíte uznat, že za tohle všechno si trochu toho našeho respektu a úcty zaslouží, nemyslíte?“
To už mi došla trpělivost: „Jasně, paní Procházková, až vás třeba začne dlouhodobě bolet břicho a vy dostanete strach, jestli vám tam neroste něco, co tam nepatří, robopartner vás samozřejmě bude vozit po doktorech. Když si mu řeknete, bude vás i konejšit, že vše bude zas dobré a držet přitom za ruku. Ale uvědomte si, že mu na vás ve skutečnosti nebude vůbec záležet, nebude k vám nic cítit, natož vás mít rád, protože bude na rozdíl od skutečného chlapa jednat jenom tak, jak je naprogramovaný.“
„A… Aha… Ale…“
Jenže já se nenechal přerušit: „Jestli se nepletu, milá paní, tak původně jsme si teď chtěli spolu užít trochu nádherně voňavého zakázaného ovoce. S robochlapem byste si samozřejmě užila daleko víc než se mnou, v posteli by vám udělal cokoli, oč byste si mu řekla a stál by mu tak dlouho, než by se mu totálně vybily baterky. Jenomže si nedělejte iluze, ve skutečnosti byste ho nijak nepřitahovala, a jestli to chcete slyšet natvrdo, nepostavil by se mu, protože ho vzrušujete, ale prostě proto, že mu tak velí počítač v té jeho umělé palici. A jestli si myslíte, že by se mu to líbilo, tak na to zapomeňte, on by jen odváděl svoji práci jako nějaký gigolo.“
„No, to máte možná pravdu, lidé s průmyslovými kořeny asi nemají ty pravé city, ale zato vás nikdy nepodrazí, ani nezradí,“ bránila se paní Procházková teď už o poznání méně jistým hlasem.
„Cože? Nezradí?“ Přisadil jsem si. „Copak vy neznáte nejnovější nařízeni WU zahrnout do naprogramování lidí s prům… totiž robotů striktní ochranu zákonů? Zkuste si sednout za volant s takovým partnerem vedle sebe a překročit povolenou rychlost o pár kilometrů. Přes síť, na kterou je pořád napojený, vás okamžitě nabonzuje, i kdybyste se s nám předtím promilovala celou noc. No, řekněte sama, tohle by vám ze skutečných chlapů udělal jen ten nejbezcharakternější mizera. Normální mužský, kterému by na vás opravdu záleželo, by vás neprásknul, ani kdybyste nakrásně vyloupila banku.“
„Vy si opravdu myslíte, že ochrana práv lidí s průmyslovými kořeny, jak ji prosazuje WU je přehnaná a že se jejich význam záměrně zveličuje?“ Paní procházková teď vypadala jako někdo, komu nejenže uletěly včely, ale komu se navíc jeho víra rozsypala jako domeček z karet. Dívala se na mě s pootevřenými ústy a já si nemohl nevšimnout nenápadných a zřejmě mimovolných gest nenaplněného ženství.
„Víte co, paní Procházková, nechme toho, přece tu nejsme proto, abychom se hádali. Já už dnes po vás nic nemám, tak vás zvu na večeři. Slibuju, že si večer ve vaší přítomnosti opravdu vychutnám včetně jídla, kterého se pak nebudu nenápadně zbavovat jako nějaký umělý robotický partner na elektřinu.“ Celé jsem to v žertu trochu odlehčil, vlastně ani sám nevím proč. Možná proto, že mě v určitých situacích víc přitahuje ženská bezradnost a naivita než její postava.
Nu, postelového dovádění jsem si s paní Procház… totiž s Jaruškou toho dne nakonec neužil. Ale asi to tak bylo lepší, protože teď už si opakovaně užíváme jeden druhého nejen fyzicky, ale včetně cituplné blízkosti, která je nám lidem normální, ale které nebude nikdy žádný robot schopný, byť by byl sebedokonalejší.
