Článek
Proč? Těžko říct, možná lidé už zapomněli na úsloví „bereme se pro život, nikoli pro rozvod,“ možná je vzácnější pocit zodpovědnosti za rodinu. Ale to neřešme, to bychom tu byli do rána, podívejme se radši, jak to chodí u paní Moniky. U pětatřicetileté maminy se čtyřletými dvojčaty Vladěnou a Filípkem, jejíž manželství začalo před šesti léty slavnou svatbou a skončilo loni neslavným rozvodem. A odstěhováním se od exmanžela, a to ještě měla Monika kliku, že bylo kam.
Jenomže znáte to, těmhle holčinám se říká samoživitelky. Proč asi? No přece proto, že samy musí uživit sebe a svoje děti. Namítáte, že jim bývalý štědře vypomáhá alimenty? Ha ha ha, nenechte se vysmát, hoďte si dohromady náklady za energie, stravu, oblečení, školku… no, nebudu to všechno vyjmenovávat, a srovnejte si je s alíky od průměrného mužského. Jasně, že existují chlapi, kteří dávají bývalce a dětem víc, než stanovil soud, ale takovou kliku Monika nemá. Ten její ex je spíš škudla a nejvíc se stará o to, aby nemusel moc platit. Takže aby to Monika všechno utáhla, musí se v práci pěkně otáčet, a když konečně vypadne, začne jí druhá směna v podobě domácího kolotoče.
Nicméně abychom z Moniky nedělali jen přetaženou chudinku, ona má obrovské štěstí, spočívající v pomoci jejích rodičů, takto prarodičů Vladěnky a Filípka, zejména babičky. Babička Evička je totiž už v důchodu, a tak má moře času… Ale houbeles, co to plácám, babička Evička nemá čas prakticky žádný, neb má spoustu svých seniorských aktivit, ale přesto si mile ráda tak den, dva, tři v týdnu najde, aby mohla zajet za dcerou s vnoučaty
Zajet, posedět, dát si kafíčko, poklábo… kruciš, já to dneska nějak pořád motám. Chci říct navařit, napéct, sbalit do tašky, přijet vyzvednout vnoučata ze školky poo, pocourat s nimi venku, pak k Monice domů, pomoct se žehlením, úklidem, zabavit drobotinu, a potom ještě společně povečeřet před odchodem.
Jenomže babička Evička na to jde od lesa. „Babí, viď, že mi dáš kousek té bábovky, co jsi přinesla, prosím,“ dožaduje se Filípek, „Mně taky, mně taky a kočičce taky,“ přidává se Vladěnka. „A taky Trekovi,“ dodává Filípek. Zbývá jen dodat, že kočička a Trek jsou jejich nejoblíbenější plyšáci.
Babička nakoukne do dětského pokojíku, kde je neuvěřitelný bordel po ranním shonu. S hraným překvapením spráskne ruce a praví: „Jasně, že dám, ale napřed to tady musíte uklidit. Vždyť by v tom nepořádku nemohlo chutnat ani kočičce, ani Trekovi, jen by na vás smutně koukali. Tak já to jdu zatím nakrájet a až tady budete mít uklizeno, tak vám tu bábovku přinesu.“
Následují tři minuty ticha, přerušovaného horlivým šramocením, pak děti vběhnou do kuchyně a tahají babičku za obě ruce, aby se šla podívat, jak s tím nepořádkem zatočily. Prarodička přehlédne zapomenutou ponožku v koutě pokojíku, sama se diví, jak to ta drobotina rychle zvládla a podá jim talířky s bábovkou. Děcka se do toho s vervou pustí, naoko přitom dávají ochutnat kočičce a Trekovi, a těch pár drobků, co spadne na zem, hravě zvládne přenosný minilux. Hlavně, že je pohoda.
V podobném duchu uběhne zbytek odpoledne, děcka si kreslí, Vladěnka uspává panenku v kočárku, Filípek staví z lega dům a obě s babičkou trénují výslovnost „tdáva, tdáva, tráva, hurá, už mi to jde,“ aby se mohla druhý den blýsknout před paní učitelkou ve školce.
Pak padne šestá, klika cvakne, dveře letí, konečně se objeví Monika. Je utahaná, po práci měla ještě školení, aby mohla maličko postoupit, holt každá kačka se hodí. „Ahoj babí, ahoj, Vlaďko, ahoj, Filipe,“ nastane velké vítání a objímání. S úlevou vidí, že dnes ji nečeká žádné vaření ani žehlení, vše je hotovo, stačí usednout k večeři.
„Tak se tu mějte, rodinko, pomalu vyrazím domů,“ zvedá se babička k odchodu.
„Mami, strašně moc dík, seš zlatá. Přijedeš zase ve čtvrtek, prosím?“ Ptá se Monika.
„A přijede i dědeček?“ Přidává se Filípek.
„A vyzvedneš nás zase poo?“ Žadoní Vladěnka.
„Jasně, že přijedu a upeču vám buchty. Ale dědeček musí do práce, s tím se uvidíte zas v neděli. Ještě si zavoláme, a když mi maminka řekne, že jste byli hodní, tak pro vás přijdu do školky poo.“
Filípek se zamyslí, vzpomíná, jak byl předminulý víkend na výletě celý den s dědečkem, držel se ho jako klíště, těší se na neděli, holt chlapský vzor mu doma schází. Vladěnce se rozzáří očka a podvědomě se olízne při představě babiččiných buchet. „Nebudeme zlobit maminku,“ slibují oba dětskými hlásky, všichni se poobjímají a babička Evička odchází.
„Ty, Karle, Monice dosluhuje pračka, myslíš, že bys mohl…“ ptá se Eva svého manžela po příchodu domů.
„Jasně, drahá, rád,“ pokývá Karel hlavou, „proberu to s ní, ať si vybere, a pak jí to pošlu na účet.“
Druhý den volá Monika: „Mami, prosím tě, jak ty to děláš? Tebe ty děti poslouchají jako hodinky, ale sotva jsi včera vypadla, začalo s nimi šít snad sto čertů a vůbec nechtěly usnout. To bylo samé ‚napít, vyčurat, Treka bolí bříško, kočička se bojí tmy,‘ no já nakonec vytuhla jako první.“
„To víš, má milá, taky jste byli s bráchou takoví. My byli s Karlem v jednom kole, ale z našich jste cítili klid a my byli moc rádi, že nám s vámi pomáhají.“
„Jasně mami, ale dneska ráno mě Vladěnka překvapila. Cestou do školky se na mě podívala a řekla: ‚Maminko, viď, že neřekneš babičce, že jsme včera večer zlobili a nechtěli spát. My bychom strašně rádi, aby nás ve čtvrtek zase vyzvedla poo a slibujeme, že už budeme hodní.‘“
Jó, takový už bývá koloběh, vlastně rodinoběh života a já bych na samý závěr jen maličko poopravil název tohoto povídání: Sláva babičkám a dědečkům.
