Článek
Možná bych si spíš představoval Plzeň, ale znáte to, manželčino přání je každému normálnímu chlapovi rozkazem.
„Může tě maličko utěšit,“ opáčila má drahé shovívavě konejšivým hlasem, „že budeme bydlet přímo na náměstí a odtamtud je to pět minut do pivovaru.“ Vděčně jsem pokýval hlavou, leč červíček pochybností se nedal tak úplně odbýt. Holt všude umí něco jiného, podobně jako bych od Plzeňáků dost dobře nemohl chtít špičkové víno, kvalitou piva v srdci vinařské oblasti jsem si též nebyl tak úplně jistý.
„Dneska bych ráda do kláštera,“ vyjevila svou touhu Soňa ráno raníčko při snídani jednoho ze slunných dní právě končícího týdne.
A mně zatrnulo: „Proboha, už to po tolika létech se mnou opravdu nemůže vydržet a radši se do konce života vzdá všech světských radovánek, než aby po mém boku musela dál žít.“ Ani jsem tu hrůznou myšlenku nevyslovil a zadoufal v zázrak, že se třeba zčistajasna protrhne znojemská přehrada a zaplaví nám cestu podél Dyje.
I vyrazili jsme, seběhli prudkým sešupem dolů k řece a vzali to po proudu malebnou krajinou. Sluníčko příjemně hřálo, vodu čechral mírný větřík a celou tu krásu podmalovávala hudba ptačích námluv. Jenomže uznejte sami, co jsou všechny takové nádhery platné, když vám hrozí bezodkladný útěk milované manželky za klášterní zdi.
„Sláva, je to tu celé zavřené, klášter už dáno nefunguje, aleluja!“ Určitě jste ten rachot padajícího balvanu z mého srdce museli slyšet až u vás.
„No jo, hm, škoda, co se dá dělat. Ale co teď?“ Posmutněla Soňa.
„Inu, co, co… koukej támhle. Když už jsme tady, půjdeme se podívat, jak to tam vypadá,“ snažil jsem se pro změnu tentokrát utěšovat já ji. A ukázal na… nemohu jmenovat, aby to nebyla reklama, šlo o areál jednoho z největších producentů moravských vín.
„Dáme kafe?“ Navrhla Soňa.
Leč tentokrát jsem své zákonné nemohl vyhovět ani při nejlepší vůli, neb v místě ochutnávek a prodeje produktů z hroznů prostě kafe nenalévají. A tak mi nezbylo, než navrhnout náhradní řešení: „Což takhle dát si kapku vínka?“
„Ty a víno? My dva pivaři? Seš si jistý?“
„Nu, když už jsme tady.“
Podvolila se a my hrdě vstoupili dovnitř.
„Copak si dáte?“ Usmála se na nás paní za pultem, obloženém řadami načatých i nenačatých lahví, plných zlatožlutých, růžových i temně rudých tekutých lahůdek.
„To nejlepší, co máte,“ začal jsem sebejistě, leč poté coby neznalec maličko zaváhal: „Třeba… inu, třeba… dvě dvojky šedé rulandy, prosím.“
Paní zkušeným zrakem zkontrolovala sklenice pohledem proti světlu, sáhla ze sebe, nalila nám a my se s jiskrným mokem odebrali ven na stinnou terasu ke stolkům.
„Honzo, to je teda něco úplně jiného, než co se pod stejnou značkou prodává u nás v Polabí,“ zavrněla spokojeně má drahá poté, co přičichla k vínku, zvolna poválela na jazyku a polkla. Ano, měla svatou pravdu a rozptýlila mé obavy, že jí nezalahodí ten skvostný nápoj.
Poté nastala těžká pohoda. Představte si, že sedíte v pohodlných křesílkách, usrkáváte lůček za lůčkem, povídáte si o samých příjemných věcech a kocháte se pohledem na množství lidiček, jak si tam přímo ke zdroji přijíždějí s lahvemi a demižony pro doplnění svých domácích zásob.
„Proboha, to snad nemyslí vážně,“ zamračila se najednou má drahá a odmítavě rozhodila rukama, když nám přímo před stolkem zaparkovala rozměrná dodávka a zakryla výhled na tu idylku.
„To je v pohodě, on se jen otáčí,“ snažil jsem se ji uklidnit, neb dodávka couvla a popojela stranou.
„Ale kdepak, taky si přijel pro víno, koukej,“ oponovala Soňa, když řidič zaparkoval o kousek dál a vystoupil i se spolujezdcem.
A pak nám spadla čelist: „Je to tak lepší?“ Zavolal na nás ten dobrý muž ode dveří své dodávky.
„Děkujeme, moc děkujeme,“ odpověděli jsme jednohlasně sborem.
„Mně by to víno taky nechutnalo, kdyby mi někdo zaparkoval přímo před nosem,“ ozval se znovu ten pán. Zamával nám a vybaven i se svým kamarádem čtveřicí rozměrných prázdných demižónů zmizel uvnitř stavení.
My zvolna dopili, naposledy pokynuli těm dvěma, vracejícím se k autu s plnou, a vydali se vstříc řece, vánku a hudbě ptačích námluv na cestu zpátky.
„To je všechno? A kdepak máš pointu, ty chytráku?“ Tážete se teď možná zklamaně.
Ponta je prostá. Tam, kde se potkají lidé dobré mysli, jež k sobě váže náklonnost k podobným skvostům, zavládne vpravdě rodinná pohoda, i když se vůbec neznají. Až zase někdy, byť třeba daleko za horami ochutnám lahodný dar z vinných hroznů, na tuhle chvíli a na ony dva dobré muže si rád vzpomenu.
Jo, a ještě úplně na závěr, abych nebyl k nikomu nespravedlivý. Však oni ti znojemští borci umí i pivo uvařit dobré.
