Článek
Když se brali, jejich okolí to vnímalo jako nutný krok, do kterého se ale ani jednomu moc nechtělo. Chodili spolu přes sedm let a veselka se tedy tak nějak očekávala. „Byl to v podstatě normální den. Jen jsme si slíbili něco, v čem jsme stejně žili. Pro mě osobně to nemělo nijak zvlášť velké kouzlo. Svatbu jsem si vždycky představovala jinak. Ale co už, zkrátka to tak dopadlo,“ vzpomíná Anna.
Navedla ji kamarádka
Najít mezi nimi vášeň a „chemii“ bylo stále složitější. Karel pracoval jako obchodník, byl často pryč a Anna vlastně ani pořádně nevěděla, kde zrovna je. „Netvrdím, že mi to bylo úplně jedno. Ale jeho práci jsem znala, věděla jsem, co obnáší. Takže jsem se nikdy extra nepídila po detailech.“ Kdyby to ale udělala a projevila víc zájmu, možná by to mezi partnery nakonec dopadlo úplně jinak.
Chování jejího manžela se postupně měnilo. Začínal být stále víc apatický a neprojevoval zájem o to, co se doma děje. „Bylo mi to divné, protože to byl vždycky on, kdo měl energii a snažil se vymýšlet nějaké plány. Kamarádka mi říkala, že se takhle přesně choval ten její, když měl poměr. A to jsem samozřejmě nechtěla dopustit. Takže jsem na něj udeřila.“
Začala rozbíjet věci
Anna čekala hodně, ale na to, co přišlo, připravená nebyla. „Chvíli se vytáčel, ale pak mi přiznal, že má poměr, který trvá už dva roky. Navíc z něj pak vypadlo, že si s milenkou udělal dítě a že za nimi pravidelně jezdí. Proto nebyl tak často doma, prostě měl druhou rodinu.“ Kdyby v tu chvíli začala věci řešit, snad se ještě něco dalo zachránit. Její manžel totiž tvrdil, že ji stále miluje, ale bál se všechno přiznat. Proto to prý raději hrál na dvě strany.
Na Annu ale přiznání zapůsobilo jako rudý hard na býka. Naštvala se a začala rozbíjet věci. „Vzala jsem vázu, kterou dostal za nějaké vítězství, pak jeho hodinky a další cennosti, které měl rád. Rozmlátila jsem je o zeď, nebo rozšlapala. Neměl vůbec šanci něco udělat, jen seděl a koukal.“
Neměla šanci s ním mluvit
Pokud si ale myslela, že to něčemu pomůže, tak byla na omylu. Spíš naopak. Její manžel se po chvíli jejího „běsnění“ prostě zvedl, sebral nějaké své oblečení a dalších pár věcí, a prostě odešel. „Měla jsem to asi řešit jinak. Zkusit s ním mluvit, probrat naše možnosti. Ale já v tu chvíli prostě nemohla, musela jsem si nějak ulevit.“
Několikrát se pak pokusila s manželem hovořit. Marně. Později se dozvěděla, že se odstěhoval ke své „druhé rodině“. Rozvodové papíry podepsal. „Tím to skončilo. Zpětně je mi to líto. To manželství nebylo úplně špatné, stálo za to, abychom se ho pokusili udržet.“
