Článek
Noční let na řecký ostrov naprosto pohodový. Můžu zavřít oči a pospávat. Odlet ve čtyři ráno, na letišti jsme museli být nejlépe ve dvě a doprava na letiště je také zdlouhavá. Takže beze spánku. Těším se, že i pobyt bude stejně pohodový, letadlo je zaplněné dospělými, ale i dětmi. Děti jsou hodné a klidné. Prostě pohoda. Transfer nás vyhodil před naším hotelem. Vystoupili jsme jen my, a ještě jeden starší pár. Čekáme na ubytování. Tu se z nitra hotelu vyřítí smečka ječících dětí. Navzájem se honí a chtějí se pomlátit klacky. Srdce se mi rozbuší. Nejsem odpočatá a hned po ránu taková scéna.
Malinký hotýlek je sympatický. Záplava květin, cikády cvrkají a hned před hotelem šplouchá moře. Už se nemůžu dočkat. Konečně jsme ubytovaní, převlékáme se do letního, jdeme na opožděnou snídani a lehnout si na pláž. Jenže pláž před hotelem je zabraná. Na jednom lehátku ručník na druhém ploutve, na třetím šnorchl. Leháme na naše osušky na písek opodál, ačkoliv máme nárok na hotelové lehátko. Usínáme po té náročné cestě, ovšem ne na moc dlouho. Přichází ledová sprcha a hurónský smích. Stejná hotelová parta, která se předvedla už při příjezdu. Souboj gangů prostě pokračuje, byla jsem zasažena omylem. Alespoň jsem osvěžená a zaplavu si. Vylezu z vody a chci si dát šlofíka. Nejde to. Ďábelská parta hraje nějakou neznámou hru a vříská. Jsem vyčerpaná a unavená po cestě, ale sílu se mi nepodařilo načerpat.
Druhý den od rána stejný scénář, jen s tím rozdílem, že se nám podařilo urvat i hotelové lehátko pro nás. Děti lítají, vřískají, šplouchají, lijí po sobě vodu, která sprchuje i nás. A dospělí? Je to rodina. Babička se chlubí, jak takto tráví dvakrát ročně dovolenou. Sjedou se všichni i s dětmi a vnoučaty. Je to úžasné. Každá rodina bydlí jinde, ale sestřenice a bratranci mají k sobě takto krásně vřelý vztah. No to se mi moc nezdá, přijde mi spíš, že by se chtěly tyto děti povraždit, jaké svádějí boje a vymýšlejí lsti.
Další den přituhuje. Děti jsou hlučnější, ječí více. Babička, dědeček a potomci si užívají. Plavou, prochází se a navštěvují bary. Parta sestřenic a bratranců mezitím bojuje. Lítají do vody a na pláž, vřískají, nadávají si. Jen jeden chlapeček je na pláži stále na lehátku. Ačkoliv pospávám, přidřepne ke mně a prosí mě: „Teto, zahraj si se mnou pexeso.“ „Hele já chci spát, jsem unavená.“ „Tak spi, až se probudíš, tak si třeba zahrajeme.“ Usínám a jsem přesvědčená, že odstrčený chlapeček už bude po té době ve víru rodinné zábavy. Jenže ne. Jen co otevřu oči, už vidím chlapečka. Směje se na mě. Tak jdeme hrát. Sotva mžourám. „Proč si nehraješ se ségrou a bráchou?“ „Oni mě nechtějí.“ „A kde máš rodiče?“ “ Oni mají něco na práci.“ Jdu hrát pexeso s chlapečkem. Vůbec mě to nebaví, ale nedokážu ho odmítnout. Druhý den po snídani mám už u lehátka opět chlapečka. Chce si zase hrát. Okolo ječí parta dětí jeho rodiny. Postavily si hrady a navzájem si do nich kopou. „A kde máš mámu?“ „Ta ještě spí.“ „Tak počkej, až vstane, zahraje si s tebou.“ „Ne nezahraje. Ona to neumí.“ „A proč si nehraješ s ostatními?“ Pro mě už bylo jedno, jestli řve dětí pět nebo deset.“ „Oni mě nechtějí. Jsem pomalý a mám brýle. Jsem k ničemu.“ Kluka je mi líto, Dospělí na něj kašlou, parta dětí z jeho rodiny také. Kluk je prostě sám. Konečně přichází matka. Usedá ke snídani. Pěkně nalíčená a hezky oblečená a také babička. Přichází ke mně, to jsou ale šikovné děti, co? My to tak máme zařízené. Jsme jedna velká rodina a držíme spolu. Nechci dělat rozbroje. Pokud začnu upozorňovat na to, že si dětí vlastně vůbec nevšímají a děti terorizují okolí, stejně to nepřijme. Děti řádí podle svého, křičí, hádají se, honí se a hrají na schovku. Už jsem nějaká unavená. Chci se převléct a odejít do města. Pryč ze sebe ty mokré plavky, osprchovat se a jít na procházku. Jdu do pokoje uskutečnit svůj plán.
Náhle se rozrazí dveře, zrovna se převlékám a stojím v pokoji zcela nahá, do pokoje se vřítí kluk a chce mi vlézt pod postel, najednou si mě všimne, otočí se na patě a letí pryč. Dveře nechá otevřené a já stojím jako solný sloup a jen zírám. Okolo za hurónského řevu letí další děti, náhle se otevírají dveře přímo proti mému pokuji, vykoukne mužská hlava: „Neřvěte tady, kdo na to má mít nervy.“ Náhle vyvalí oči, protože mne uzří v rouše Evině. Začne něco koktat a zaleze. Vše se událo v tak rychlém sledu, že jsem se za celou dobu ani nepohnula. Až nyní rychle přiskakuji ke dveřím a zavírám je. Hledám klíč, abych zamkla. Konečně jsem v bezpečí. Ještě kdyby děcka přestala hulákat. A co rodiče a prarodiče? Sedí na terase u vína. Smějí se a dobře se baví. Že parta jejich dětí obtěžuje hosty, je jim zcela jedno. Že jeden odstrčený kluk sedí sám a marně touží po tom, aby si ho máma všimla a zahrála si s ním pexeso. Přitom hned další den slyším opět chloubu babičky. Rodinné dovolené jsou skvělé. Sejde se s oběma syny a dcerou a jejich rodinami a děti si pohrají. Ano. Rodina vypustí děti jako zvěř a víc se nezajímá. Baví se dospělí, parta děcek ječí, běhá, pere se a ruší jiné hosty a jeden odstrčený chudák touží po nějakém zájmu od rodiny, kterého se mu prostě nedostane. Holt ideální rodinka.
Celý pobyt byl protknutý jekem a vřískotem, případně prosbami opuštěného hošíka o nějakou hru. Ne toto už nikdy více nechci. Nechci slyšet jek nevycválaných děcek, ani suplovat matku jednomu opuštěnému klukovi. Své děti jsem vychovala a nyní chci už jen svůj klid. Příště jen hotel bez dětí.
