Článek
Nedávno jsem měla velmi zajímavý rozhovor s jednou starou babičkou, která vůbec nevypadala vesele. Tahala se s taškou z nákupu a když jsem ji viděla, musela jsem jí nabídnout pomoc. Hned přijala a rozsvítily se jí oči tak, že jsem měla pocit, jako by se jí moc ulevilo.
Poprosila mne, zda si nemůžeme na chvíli sednout na lavičku. A tam začala vyprávět. Na začátku jsem si říkala, že jsem si hezky naběhla, ale postupně mě to začalo zajímat. Začala mluvit o svých dětech a vnoučatech. Moc ji nenavštěvují a nepomáhají. Už v tu chvíli mi jí bylo líto.
„Vím, že už před sebou nemám moc dlouhý život a když jsem přemýšlela, co udělat se svým majetkem, tzn. se dvěma byty a chatou, rozhodla jsem se, že chci, aby každému šel stejný díl, a proto to vše nechám osudu, ať si to po mé smrti vyřeší sami, já nic rozdělovat nechci,“ říkala babička.
„Jenže asi před měsícem za mnou přijela má vnučka a řekla mi, ať závěť napíšu, že by chtěla můj byt, aby se tam mohla přestěhovat s partnerem. Bylo mi to líto, protože jsem měla pocit, že už jsem snad mrtvá. Nejenže to bylo nevhodné, ale vyloženě mi přišlo, že přijela z toho důvodu, aby dostala majetek. Je mi jedno, co s tím majetkem bude, ať ho klidně prodají, ale aby se mi tu scházela rodina proto, aby mě přesvědčovala, kdo co chce, to mi nepřijde moc taktní.“
Bylo mi zle, když jsem slyšela, jak zabedněné může mít rodina potomky. Místo pomoci a potěšení se se starou babičkou, je zajímají jen peníze a to, co dostanou po její smrti, která ještě ani nepřišla. Je to velmi neuctivé a nevhodné. Proboha, važte si času se svými rodiči a prarodiči a neřešte, co po nich zdědíte. To vám radost nepřinese.
