Článek
Dnešek nic převratného nepřinesl, bohužel ani tolik očekávané e-maily z pražské a islamabádské indické ambasády. Jedinou povzbuzující zprávou byl e-mail z domova, že konzul na indické ambasádě tvrdil, že bych vízum do Indie měl v Islámábádu dostat bez problémů. Tak opět nezbývá, než se modlit a doufat, že to dobře dopadne.
Když jsem v Madině v obchůdku s použitým trekovým zbožím, kde se snažím odchytit chlapíka, abych prodal íbíčka a další krámy, viděl celkem slušné kolo, pojal jsem nápad přesedlat zde prostě na kolo. Je to ale asi fakt pěkná blbost. Začínat s dálkovou cyklistikou zrovna na Karakoram Highway uprostřed nejvyššího pohoří světa. Navíc kam s věcmi, které nepotřebuji a kde naopak sehnat věci na kolo jako kalhoty, rukavice, atd. Možná by stálo za to jet na kole později, např. z Nepálu do Indie, kde již bude dobré počasí.1
Ale zpět k dnešku. Ráno mě budí podobná bolest břicha jako v Kvétě a skutečně, průjem na sebe nedává dlouho čekat. Ten hlavní naštěstí ještě stíhám v Diranu a pak ještě jeden venku, těsně před odjezdem mikrobusu do Gilgitu. Cestu přežívám v pohodě a v Madině mají naštěstí volnou moji oblíbenou D4, a tak v ní po zbytek odpoledne zevluji a poté, co se cítím lépe a průjem nikde, dávám si prubířskou kombinaci na průjem: shamal kebab a mango s banánem a jogurtem. Neuvěřitelné, ale i navzdory této kombinaci stolice houstne.
Večer opět nemohu usnout a napadají mě různé verše, tak je píši a některé mi dokonce objektivně připadají dobré…2
1 Chachachá, stále ještě nedávám naději na cestování Indií sem a tam úplně vale. Zatím nevím, že budu velmi, ale velmi rád, že se tam vůbec dostanu.
2 Ještě že je nemohu najít.