Článek
Těmito slovy mě uvítala Maruška na zahrádce naší oblíbené kavárny. Protáhla se, dala ruce za hlavu a nechala si čechrat vlasy podvečerním vánkem.
„Nevadí, Maruško,“ odpověděl jsem zamyšleně, „mně stačí, když tě můžu obdivovat očima v plné kráse, a pokud mi k takové rozkoši přidáš i něco veselého, nebudu si mít nač stěžovat.“ Za ta léta už Marušku znám a vím, že mě tím protažením vyprovokovala ke komplimentu, aby mě mohla vzápětí v legraci okřiknout: „Už zase, Honzo? Ty si snad nedáš pokoj. Tak už radši mlč a poslouchej.“ Načež si má krásná kamarádka pomaličku vychutnala lok voňavé kávy, vložila do úst sousto větrníku, sotva znatelně spokojeně mlaskla, a teprve potom spustila.
***
Honzo, včera jsem měla nějaké vyřizování po úřadech, tak jsem si vzala dopoledne volno a pobíhala po Praze. To bys nevěřil, kolik jsem v těchto dnech těsně před koncem školního roku potkala různých tříd od mrňat až po deváťáky, kteří se ve štrůdlech přesouvali za různými mimoškolními aktivitami. Poznáš je už na dálku po hlase, ještě je zpoza rohu nevidíš, ale už slyšíš jejich typické švitoření od vysokých hlásků těch nejmenších, až po pubertální bučení budoucích mladých pánů a rádoby dospělácké žvanění mladičkých slečen.
Zezačátku mě trochu rozladili, pospíchala jsem a přišlo mi, že mě zdržují, jak jsem musela okolo nich různě kličkovat. Když jsem však narazila na už asi čtvrtou partičku, tak jsem si řekla: „Kam spěcháš, holka zlatá, mládí už stejně nedohoníš a úřad ti nikam neuteče, tak jako tak tam čekáním vystojíš důlek.“ (Na slovo důlek dala Maruška důraz a rukama si objela své oblé boky, aby znázornila, že při své okulibé postavě tam na tom úřadě vystojí místo důlku pořádný lavór.)
Zhruba uprostřed jejich štrůdlu jsem zpomalila, srovnala s nimi rychlost a vzpomínala na svá školní léta. Napřed jsem měla dojem, že jdou snad sami bez učitelky, ale pak jsem si všimla, že úplně vepředu kráčí drobná mladá paní, která je jen o pár let starší než oni. Zřejmě úplně čerstvá učitelka, která k nim měla myšlenkově blízko a nechávala je žit. Vůbec je neokřikovala, jen se občas ohlédla, jestli se jí někdo neztratil.
Víš, Honzo, trochu jsem jim záviděla, tihle šli zjevně do ZOO a já si vzpomněla, jak jsme jednou šli se třídou taky za zvířaty. Ale za úplně jinými, za nějakými komunistickými papaláši, abychom jim dělali pod tribunou kompars nadšených pionýrů.
„Húúú, húúú, trúúú,“ zatroubil dlouhovlasý kluk ze skupinky tří spolužáků, vedle nichž jsem zrovna kráčela. Dělal slona, a když netroubil, smál se u toho. „Počkej, bejku,“ snažil se ho trumfnout ten vedle něho, který měl vlasy jak pěstěný trávníček. Přibrzdil, pěstmi si zatloukl v prsa a zařval jako gorilí alfa samec. Kluci prostě blbli, jako kdyby jim nebylo patnáct, ale jen pět. Ten třetí, takový zrzek s velkýma ušima tomu nasadil korunu. Popoběhnul dopředu těsně za dvě své spolužačky a udělal „uááá, uááá,“ zařval jim těsně za hlavou jako lev.
Holky se zrovna bavily o nejmódnějších barvách laku na nehty, poskočily leknutím a otočily se. „Co děláš, voléé,“ odměnila první z nich zrzkovo vystoupení a druhá se přidala: „seš úplně pitomej?“ Zřejmě šlo o jazykovou třídu, protože zrzek se na moment zastavil, zcela překvapivě vysekl slečnám poklonu a pravil: „je suis désolé, mademoiselle.“ Holky takovou gentlemanskou omluvu zjevně nečekaly, tak si jen zaťukaly na čela, otočily se a šly dál.
Jenomže, jak se ušatý zrzek na chvilku zastavil, tak kluk za ním to nečekal a vrazil do něj. Zrzek byl napůl ještě v předklonu, zavrávoral a vypadalo to, že poletí na ústa. No a já, Honzo, já byla těsně vedle něj, tak jsem po něm bezmyšlenkovitě hrábla a přidržela ho, aby nespadnul. On se na mě překvapeně podíval, řekl jen: „merci beaucoup, madame“ a znovu udělal lva, jen tentokrát trochu tišeji. Ne, Honzo, Francouz to nebyl, byl to Čech jak poleno jako ty nebo já, jen nechtěl vypadnout z role.
„Nemůžete si ty haranty zkrotit, soudružko učitelko? To já když učila, tak moji žáci nesměli ani pípnout!“ Ozvalo se půl kroku za mnou naštvaně. Chtěla jsem tomu hlasu odpovědět, že k těmhle dětem nepatřím, ale když jsem se ohlédla, úplně jsem ztratila řeč. Za mnou si to štrádovala vychrtlá, snad osmdesátiletá rtuťovitá osoba ženského pohlaví, oblečená byla v rudém kostýmku, vlasy měla stažené do staromódního drdolu a kolem krku měla cosi, co připomínalo někdejší pionýrský šátek. Vztekle šermovala rukama a z očí jí šlehaly blesky. Tak jsem se zmohla akorát na dvě stručná slova: „Ne, nemůžu.“
Nicméně zrzek, co prve dělal lva, byl zřejmě znalý nejen francouzštiny, ale i dějepisu, osobu za mnou odhadl správně a doplnil mou odpověď: „Ale já je můžu zkrotit, soudružko ředitelko.“ Načež zařval na celou třídu: „Buďte přece ztichááá!“ Jeho spolužáci to vzali jako vtipnou hru, trávníček ála gorilák udělal hlasité: „pšššt!“ a dlouhovlasý slon ho doplnil: „Držte tlamy, volové, rušíte pokojné spoluobčany!“
Třída ztichla a celá se zastavila. Ti vzadu koukali s otevřenými ústy, ti vpředu nevěřícně otáčeli hlavy. Ohlédla se i drobná paní učitelka a do nastalého ticha promluvila slabým hlasem, že jí bylo sotva slyšet: „No tak, Jindro, Romane, Tomáši, nezdržujte, musíme jít.“ Svá slova doplnila plachým vděčným pohledem, dala se do kroku a celá třída se v nezvyklém tichu a poklidu vydala za ní.
Soudružka ředitelka jen naštvaně pohodila hlavou, zamlela cosi ve smyslu, že tady by nepomohla ani rákoska, očima vrhla posledních pár blesků a na svůj věk překvapivě svižně zabočila do příčné ulice. Nu a já, Honzo, já najednou koukala, že stojím před dveřmi úřadu, kde mám to svoje vyřizování, ani jsem si neuvědomila, jak mi to s těmi napůl dětmi a napůl dospěláky rychle uteklo. Ti tři hoši mě fakt překvapili, chtěla jsem jim na závěr něco říct, nevěděla pořádně co, tak ze mě vypadlo jen krátké: „Díky, kluci, užijte si ZOO.“ A oni mi všichni svorně odpověděli: „Jasně, paní učitelko,“ i když dobře věděli, že žádná učitelka nejsem.
***
Maruška skončila svoje vyprávění a opět se pohodářsky protáhla s rukama za hlavou. Pak ještě dodala: „Víš, Honzo, tihle tři kluci mě nejen rozesmáli, ale udělali na mě i dobrý dojem. Sice dokážou zlobit a být hluční, ale mají svůj smysl pro humor a zdá se, že když o něco jde, umí se člověka zastat. Teď ještě mají houby starosti, ale jednou to tady po nás převezmou a budou se muset rvát se životem se sloní vytrvalostí, opičí chytrostí a lví silou. A teď mi promiň to filozofování, trochu jsem se zapovídala. Díky za kafe a větrník, už budeme muset jít.“
Na obloze se začaly sbírat těžké mraky, v dáli tlumeně zahřmělo a vypadalo to, že co nejdřív přijde bouřka. Vydali jsme se na cestu ke svým domovům, naposledy jsem Marušce zamával a uviděl, jak nastupuje do své tramvaje a zesilující vítr jí roztomile cuchá její bohaté polodlouhé blonďaté vlasy.