Článek
Když mi bylo dvacet, což je mnoho let zpátky, bydlel jsem ještě u rodičů v rodinném domě, kousek od Mělníka. Byl jsem nezadaný, bezdětný a ještě tenkrát plný nadějí a ideálů.
V obci se konal Rybářský ples, a i když nejsem bůhví jaký tanečník, byl jsem každoročním návštěvníkem. Byla to prostě tradice a místní společenská událost, kde se všichni sousedé sešli a společně se bavili. Seděli jsme u dlouhého stolu s rodiči a ještě s dalšími lidmi, mezi nimiž byl i soused Marcel s manželkou, co bydlí vedle nás, a s nimi přišli i jejich dcery, patnáctiletá Zuzka a sedmnáctiletá Veronika.
Zábava byla v plném proudu, popíjelo se a tančilo, teda kromě mě, já jsem akorát tak popíjel. Večer uběhl poměrně rychle, když najednou soused zavelel, že už je půlnoc a jde se domů. Starší dcera Veronika ale otce přemlouvala, aby mohla ještě zůstat. Razantně odmítl, po tom, co viděl ty zástupy nadržených chasníků, co mlsně přešlapovali celý večer okolo, a žadonili alespoň o jeden tanec.
Ona ho však pořád přemlouvala, ale marně. Nakonec jsem se do situace vložil já, a slíbil sousedovi, že za hodinu budu také odcházet, o Verunku se postarám a přivedu ji v pořádku domů. Souhlasil a odešel se zbytkem rodiny, se slovy: „Od Čendy se nehneš.“
Došlo mi však vzápětí, že budu mít roztržitou puberťačku Veroniku na starosti. Musím přiznat, že byla krásná, a ještě k tomu v těch společenských šatech, vypadala jako princezna. Vlastně jsem jí vždy tak trochu ignoroval a nevšiml si, jak dospěla do krásy. Nikdy jsem se s ní nebavil a věděl jen, že je Marcelova dcera.
Verunka byla zábavná, a po zbytek večera se ode mně nehnula. Chasníci měli smůlu, a jediný komu věnovala tanec, jsem byl já, netanečník. Rozhodl jsem kolem druhé hodiny ranní, že půjdeme domů. Verunka se mě chytila za ruku, a bez odmlouvání mě následovala. Šel jsem s ní za ruku kolem našeho domu, když jsem jí bezmyšlenkovitě navrhl, jestli nechce jít ještě k nám. Souhlasila.
Asi nebudu vyprávět podrobnosti, ale je jasné jak to dopadlo. Kolem šesté ráno jsem Verunku vyprovodil hned k protějšímu domu a trnul hrůzou, že nás Marcel uvidí. Kdyby to věděl, že svěřil dceru nejspíš tomu největšímu proutníkovi ze všech na plese přítomných.
